Proč je Ukrajina problém?

Symon Petljura a počátky moderní ukrajinské státnosti

„Dozrál čas přestat sloužit Rusovi i Polákovi," zpívá se v ukrajinské vlastenecké písni na slova ukrajinského spisovatele, básníka a národního buditele Ivana Franka. Ukrajincům se mohlo zdát, že ona osudová chvíle nastala v roce 1917, po pádu carismu a s pokračujícím rozpadem ruského impéria. Nakonec se ukázalo, že nikoliv a chaotická doba let 1917-1920 na teritoriu někdejší carské říše je v evropské historické paměti zapsána spíše jako perioda válčení a krutého vraždění. A též vypjatého antisemitismu.

Velmi výmluvná (a ilustrativní) je v tomto ohledu agenturní zpráva, která se v českém tisku objevila 17. června 1992: „VÍDEŇ - Proslulý lovec nacistických válečných zločinců Simon Wiesenthal protestoval u ukrajinského prezidenta Kravčuka proti pojmenování jedné ulice v západní části Lvova po generálu Petljurovi. Petljura byl v čele jednotek, které v letech 1918-1919 zmasakrovaly v osmdesáti sedmi ukrajinských městech a obcích na šedesát tisíc Židů. Petljura sice přímo nevydal rozkazy k pogromům, avšak v nejmenším jim nebránil, zdůraznil podle agentury Reuters Wiesenthal v osobním dopise Kravčukovi."

Petljuru, toho času již ve francouzském exilu, zastavil 25. května 1926 na jedné z pařížských ulic židovský anarchista Sholom Schwartzbard, který se jej nejprve ukrajinsky zeptal, zda je pan Petljura. Dotyčný neodpověděl, prý ale zvedl hůl ke své obraně. Schwartzbard na něj několikrát vystřelil z revolveru. Pak počkal na příjezd policie a nechal se zatknout.

„Zabil jsem velkého vraha," sdělil policii na místě činu. Jako důvod atentátu Schwartzbard, obviňovaný některými autory z toho, že byl sovětským agentem, uvedl, že řada jeho příbuzných na Ukrajině zahynula při pogromech. Postavil na tom svou obhajobu a porota ho osvobodila.

Symon Petljura je dodnes v řadě zdrojů označován za pogromistu, ale programové vybíjení Židů nepatřilo k politickým cílům tohoto národně orientovaného socialisty, jenž údajně žádné antisemitské postoje osobně nezastával - rozkazy k pogromům podle všeho nevydával, dokonce se jim snažil bránit, a pokud proti nim nezasahoval dostatečně razantně, stála za tím především obava, že ztratí loajalitu vlastní armády. Poměry na Ukrajině v době občanské války byly totiž divoké a kruté. Serhij Jekelčyk, kanadský historik ukrajinského původu, je ve své knize Ukrajina. Zrození moderního národa shrnuje následovně:

„Brutální protižidovské pogromy, jejichž počet obětí se odhaduje na více než 30 000 lidí, byly nejtragičtějším důsledkem chaosu na Ukrajině v roce 1919. Vinu nesly všechny strany občanské války: bílí, bojující za obnovu carského režimu, oddíly Direktoria, tedy jednotky vznikajícího ukrajinského státu, nezávislí atamani i Rudá armáda. S výjimkou několika pogromů rozpoutaných bělogvardějci z ideologických pohnutek docházelo k aktům násilí proti Židům, a to navzdory nařízením ukrajinské vlády, kvůli obyčejnému rabování, a hlavním aktérem byl opilý antisemitsky naladěný dav. Oddíly podřízené ukrajinskému Direktoriu se účastnily ve 40 % zaznamenaných pogromů, a měly v nich tak největší podíl ze všech stran konfliktu. Jejich velitel Symon Petljura byl proto na Západě považován za krutého antisemitu. Kromě těchto lokálních útoků na Židy však na státní úrovni Ukrajinská lidová republika usilovala o dobré vztahy s národnostními menšinami žijícími na jejím území. Byla prvním moderním státem, kde vzniklo ministerstvo pro židovské záležitosti a kde byla garantována práva pro rozvoj židovské kultury. Avšak vláda neměla autoritu. Projevovala přinejmenším dobrou vůli, když odsuzovala pogromy a snažila se odhalit jejich původce. V té samé době se však různé bandy, často formálně patřící k ukrajinské armádě, k bolševikům nebo k bělogvardějcům, jednoduše vydávaly do další vsi, kde se dopouštěly nových zločinů."

Nelze se proto divit rozhořčení Simona Wiesenthala, zvláště když některé zdroje uvádějí celkový počet obětí pogromů na Ukrajině v letech 1919 až 1920, tedy v době, kdy Petljura stál v čele ukrajinského státu, na sto tisíc. Důkazy, že by se tak dělo přímo z jeho iniciativy, však chybí. Ostatně jím vedený stát zdaleka nekontroloval území, na nějž si kladl nárok. A antisemitismus byl tehdy silně rozšířen v celé carské říši (a nejen tam), což mimochodem přimělo řadu mladých Židů té doby k tomu, aby se přimkli k některému z radikálně levicových hnutí. Doufali totiž, že v krásném novém světě socialismu bude antisemitismus nadobro překonán.

Ukrajinci byli dlouho takovými Kurdy Evropy. Postrádají tedy silnou historickou tradici vlastní státnosti a skoro po celé své dějiny žili roztrženi mezi několik státních útvarů. Nejprve se o Ukrajinu „přetahovali" Rusové a Poláci, jimž v tom ještě sekundovali Tataři. Při trojím dělení Polska si do té doby „polskou" část Ukrajiny rozdělily Rusko, kde byli Ukrajinci již dříve vystaveni rusifikaci, a Habsburská monarchie, kde se sice jejich jazyk a kultura mohly rozvíjet, avšak v jim cizím státním útvaru.

„Ačkoliv Ukrajinci odvozují svou státnost již od starobylé Kyjevské Rusi, nejstaršího mocného státu východních Slovanů, po celá následující staletí nejenže neměli možnost, aby ji svobodně rozvinuli, ale jejich národní dějiny jsou téměř nepřetržitým výčtem bezpráví a násilí, valícího se ze všech stran. Je příznačné, že první moderní ukrajinský stát, takzvaná Ukrajinská lidová republika v čele s profesorem Mychajlem Hruševským, vzniká v listopadu 1917, přičemž celá Ukrajina se záhy stává jedním velkým bojištěm občanské války, přežene se přes ni několik intervenčních armád, je střídavě okupována bolševiky, Němci, Poláky a terorizována řáděním ozbrojených band. „Ukrajinci někdy tvrdí, že jejich země leží na Černé cestě, jíž přichází do Evropy všechno zlo, počínaje mongolskými nájezdníky," napsal v září 2001 v Literárních novinách Tomáš Vašut.

Únorová revoluce z roku 1917 tedy nejenže svrhla v ruské říši carismus, ale v jejím důsledku na Ukrajině zesílily snahy po obrození ukrajinského národa, přičemž ukrajinští předáci zprvu prosazovali představu autonomie v rámci liberalizované ruské říše. Po letech tvrdé rusifikace bylo ukrajinské národní hnutí relativně slabé a ve městech měli převahu příslušníci jiných národů: konkrétně hlavně Rusové a v Haliči, jež tehdy patřila k Rakousku-Uhersku, pak Poláci a také Židé. Základ ukrajinského národa spatřovali jeho buditelé v rolnictvu, to však zpravidla postrádalo rozvinuté národní vědomí a taktéž očekávalo především pozemkovou reformu, nikoliv plamenné vlastenecké řeči.

Byť ukrajinští představitelé nejprve, po únoru 1917, počítali spíše s autonomií, v reakci na bolševický převrat z listopadu téhož roku postupně vznikl samostatný stát, Ukrajinská lidová republika, jemuž vládla takzvaná Centrální rada v čele s historikem Mychajlem Hruševským. Proti bolševikům však neměla mnoho šancí. Uzavření Brest-litevského míru z počátku března 1918 mezi sovětským Ruskem, Německem a Rakousko-Uherskem sice posunulo hranice sovětského Ruska daleko na východ, ale značné části Ukrajiny okupovaly německé a rakouské jednotky.

K Rakousku-Uhersku však již dávno předtím, od dělení Polska z konce osmnáctého století, patřily Halič a Bukovina, kde též žili Ukrajinci. Po válce a rozpadu Rakousko-Uherska připadla Bukovina Rumunsku, o Halič pak úspěšně usiloval obrozovaný polský stát. A Zakarpatí, po dlouhou dobu součást Uherska, připadlo po první světové válce Československu jako Podkarpatská Rus.

Němcům samostatná ukrajinská republika vůbec nehrála do karet, chtěli Ukrajinu využít ke svým válečným cílům. Proto v dubnu 1918 podpořili puč bývalého carského generála Pavla Skoropadského, který si přivlastnil historický titul hetmana a jeho vláda se proto nazývá též jako hetmanát. Skoropadskyj se opíral o staré vládnoucí třídy z dob carismu, a mezi chudšími vrstvami byl krajně neoblíben, zvláště když násilně rekvíroval dodávky pro německou a rakousko-uherskou armádu.

Brest-litevský mír centrálním mocnostem umožnil převelet velké množství vojáků na západ a německá ofenziva z jara 1918 znamenala pro dohodové státy značné ohrožení, ale v létě 1918 bylo už i německému vojenskému velení jasné, že vyčerpané Německo nemůže válku vyhrát. Konec války na podzim 1918 se však promítl i do ukrajinských poměrů, neboť z Ukrajiny se začala stahovat německá a rakousko-uherská vojska. Skoropadskyj, jenž vlastně plnil roli německého zásobovače, byl svržen a moci v Kyjevě se ujalo Direktorium, které fakticky obnovilo Ukrajinskou lidovou republiku.

Výraz Direktorium vědomě navazoval na francouzskou revoluci. A není divu, v jeho složení převládali socialisté. Prvním předsedou Direktoria se stal Volodymyr Vynnyčenko, radikální socialista, který měl v plánu především velké sociální změny. Ale Vynnyčenko patří též k ceněným ukrajinským spisovatelům, jenž své zkušenosti z pohnuté doby, v níž žil, zpracoval i v řadě literárních děl - například v románu Máš slovo, Staline, který zobrazuje stalinskou perzekuci někdejších ukrajinských revolucionářů.

Ovšem moc ukrajinského Direktoria byla často spíše formální. A od severu začali na Kyjev doléhat bolševici. Jednotky podřízené ukrajinské vládě nebyly příliš početné a navíc bolševici měli zejména pro chudší vrstvy velkou přitažlivost, neboť slibovali rozdělení půdy, sociální spravedlnost a odstranění vykořisťování. Kyjev proto padl a Vynnyčenko, který se snažil s bolševiky vyjednávat, odstoupil z funkce předsedy Direktoria. Nahradil ho Symon Petljura. Ten byl také socialistou, avšak umírněnějším než Vynnyčenko a též s daleko větším citem pro národní otázku. Dal by se označit za vlasteneckého socialistu, v čemž připomíná obnovitele samostatného Polska z té doby - Józefa Piłsudského.

Symon Petljura se narodil 1. května 1879 v Poltavě v kozácké rodině. V roce 1900 se stal členem Ukrajinské revoluční strany, pro kterou pracoval jako novinář. V roce 1905 patřil k zakládajícím členům Ukrajinské sociálně-demokratické dělnické strany. Během první světové války sloužil v carské armádě a po únorové revoluci se stal členem Ukrajinské centrální rady, která v červnu 1917 vyhlásila ukrajinskou autonomii. V červenci téhož roku pak zaujal post ministra vojenských záležitostí. Po éře Skoropadského, na jehož svržení se podílel, Petljura usedl v již zmíněném Direktoriu. A 13. února 1919 pak stanul přímo v jeho čele. Neocitl se však v záviděníhodné situaci.

V létě 1919 sice bolševiky obsazený Kyjev dobyly bělogvardějské jednotky generála Děnikina, ale jejich cílem byla obnova carského impéria. Ukrajinské státnosti bělogvardějci vůbec nepřáli, a nepřáli dokonce ani ukrajinskému jazyku, jehož používání na ukrajinském území, vyrvaném z rukou bolševiků, zakázali. Nechali též zatknout některé představitele ukrajinské inteligence a začali vracet půdu velkým pozemkovým vlastníkům - restaurovali tedy předrevoluční politické, ekonomické i národnostní a kulturní poměry. Bohužel, právě na tyto síly sázely západní dohodové mocnosti, vítězové první světové války. Když ukrajinské Direktorium vyhlásilo v září 1919 bílým válku, nemělo šanci na úspěch. Zvláště když na podzim 1919 skolila 70 % Petljurových vojáků epidemie tyfu, jež se mohutně šířila i kvůli tomu, že vojska dohodových států, podporující procarského Děnikina, bránila dodávkám potřebných léků.

Petljurovi proto nezbylo nic jiného, než se spojit s Poláky, tedy se státem, který hodlal do svého území zahrnout i značné části dnešní západní Ukrajiny. Poláci své nároky zdůvodňovali jak historicky, tak národnostně, neboť v řadě měst dnešní západní Ukrajiny měli tehdy převahu. Území, zahrnující zhruba řečeno východ současného Polska a západ dnešní Ukrajiny, bylo tehdy velmi pestře etnicky složeno, daleko pestřeji než dnes, což prakticky vylučovalo nějaké spravedlivé řešení, na němž by se všichni v klidu a míru shodli.

„Poláci vstoupili na území Volyně a Polesí, po němž se Petljura a jeho vláda pohybovali v několika železničních vagonech. Zbytky vlády Direktoria se stávaly obětí útoků místních rolnických band; státní poklad byl rozkraden a personál Ministerstva války rozprášen," líčí tristní situaci Symona Petljury historik Serhij Jekelčyk. Vztah polského vůdce Piłsudského k Petljurovi byl jednoduše řečeno pragmatický. Piłsudski si význam Ukrajiny dobře uvědomoval, věděl, že pokud tato obilnice Evropy, disponující navíc zdroji surovin a rozvíjejícím se průmyslem, připadne trvale bolševikům, ti tak získají ekonomicko-mocenskou základnu a vybudují svůj stát v někdejší carské imperiální síle. Počítal proto s nějakou formou polsko-ukrajinské federace, v níž by měli Poláci samozřejmě převahu.

Petljury si však příliš nevážil, a spolupráci s ním dlouho odmítal. Ale nakonec neměl na vybranou. Britský historik Norman Davies v knize Bílý orel, rudá hvězda, věnované polsko-sovětské válce z let 1919 až 1920, charakterizuje vztah Piłsudského k Petljurovi velmi lakonicky: „Spojenectví s Petljurou navázal Piłsudski asi v takovém rozpoložení mysli, v jakém si člověk, který se vydá přes Saharu, najme cokoli, co má hrb."

Petljura se tak stal oficiálním polským spojencem a jeho ukrajinské jednotky, které dal zase nějak dohromady, postupovaly při polské ofenzivě na jaře 1920 směrem na východ. Když Poláci dobyli Kyjev, stal se ještě naposledy jeho vládcem, byť spíše jen loutkovým. Naposledy a nakrátko, neboť protiofenzivu Rudé armády Poláci zastavili až v létě 1920 před Varšavou. Na což jsou dodnes hrdí a varšavskou bitvu, v níž údajně zabránili bolševizaci Evropy, nazývají „zázrak u Visly". Nicméně dle mírové dohody mezi Polskem a Sovětským Ruskem připadla západní Ukrajina Polsku, její střed a východ sovětskému státu. Symon Petljura skončil v emigraci v Paříži, kde v roce 1926 podlehl atentátu. Snahy o ukrajinskou státní samostatnost se tak naplnily až v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz.

Ovšem Ukrajina, druhá největší evropská země, si v sobě stále bolestivě nese své rozporné dějiny a dodnes se spíše neúspěšně snaží propojit své pestré a často velmi obtížně slučitelné historické i kulturní tradice. Není divu, vždyť je „poslepovaná" z mnoha částí, které historicky nikdy netvořily jeden celek. Ukrajinský nacionalismus, oslavující též Stepana Banderu a Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA, tzv. banderovce), je silný na západě země, na východě, stále posetém sochami V. I. Lenina, však ukrajinské hrdiny ze západu považují za reakcionáře či rovnou za fašisty. Bohužel v průběhu dosavadních dvou dekád ukrajinské samostatnosti po roce 1991 se pozornost západních zemí (Českou republiku nevyjímaje) upínala, pokud vůbec, hlavně k ekonomickým či energetickým problémům. Studená občanská válka mezi ukrajinským západem a východem, na níž se hodně podílí i neslučitelnost rozličných národně-historických konceptů, však Ukrajině brání dosáhnout skutečné suverenity v podobné míře jako ruský mocenský tlak či klanová struktura ukrajinské politiky.

I na postavě Symona Petljury je dobře patrná obtížná přijatelnost některých „státotvorných" postav a hledisek nejen pro východ Ukrajiny, ale i pro Evropu. Neměly by být generálně zatracovány, ale ani nekriticky oslavovány. Každopádně svědčí o tom, jak dlouhá cesta ještě Ukrajinu čeká, než se v hranicích někdejší Ukrajinské sovětské socialistické republiky zformuje moderní politický národ.

Diskuse