Co dělat, když už ji máme

Přímá volba prezidenta a její potenciální systémové dopady

Debatu o přímé volbě by bylo možné (opět) shrnout argumenty jejích příznivců a odpůrců. Dvacet let diskusí však skončilo: prezidenta budou volit občané již příští rok. Co to udělá s českým politickým systémem?

Vždy je nutné zohledňovat dvě separátní, ovšem vzájemně úzce provázané roviny: podobu formálního nastavení ústavních institucí na jedné straně a jejich reálné fungování v konkrétním společenském a dějinném kontextu na straně druhé.

Ohledně postavení prezidenta republiky nepanuje mezi českými politology a ústavními právníky shoda. Dle ústavy je součástí moci výkonné, většina jeho kompetencí však vyžaduje spolupodpis premiéra či příslušného člena vlády. A při jmenování ústavního soudce je třeba souhlasu Senátu. Někteří ústavní právníci proto zastávají názor, že prezident je orgánem sui generis, jenž plní roli zprostředkovatele a moderátora politických krizí.

Ústavní vymezení role prezidenta nedoznalo v souvislosti s přímou volbou podstatnějších změn. Omezení imunity jen na dobu výkonu mandátu či zavedení kontrasignace ve věci práva zastavit trestní stíhání jsou kompetence, jež s výkonem funkce hlavy státu bezprostředně nesouvisejí.

Daleko závažnější je skutečnost, že i přímo volený prezident zůstává politicky a ústavně neodpovědný. Možnost odvolání prezidenta Ústavním soudem za hrubé porušení ústavy (na návrh ústavní většiny obou komor Parlamentu) je prakticky nepoužitelná, neboť není jasné, jaké jednání prezidenta bychom mohli za takové porušení ústavy (v rámci běžného politického provozu) považovat. Na druhou stranu prezidentovi zůstala absolutní výsada jmenovat členy Bankovní rady České národní banky, tedy možnost významně ovlivňovat měnovou politiku České republiky.

Ústavní novela zavádějící přímou volbu poskytuje hlavě státu nejvyšší míru demokratické legitimity, avšak zachovává ji politicky i ústavně neodpovědnou. Už toto samo lze považovat za reálný posun od parlamentního režimu k režimu poloprezidentskému. Prezident se může cítit oprávněn zasahovat do rozhodování vládního kabinetu - a ústava mu k tomu dává nemalé prostředky. V krajním případě může odmítat jmenovat či odvolat členy vlády, odmítat podepsat vládou sjednané a oběma komorami parlamentu ratifikované mezinárodní smlouvy, odmítat jmenovat soudce ap. Precedenty už existují. Nově však do hry vstupuje silný argument prezidentova přímého mandátu, tedy stejný druh legitimity, jakou disponují obě komory Parlamentu.

Popsaný „černý scénář" se nemusí naplnit, je ale třeba, aby politici přistoupili k dalším krokům. Jinak se jim přímá volba vymkne z rukou a negativně ovlivní celý politický systém.

Z hlediska formálního nastavení ústavních institucí je důležité především odstranit absenci prezidentovy politické odpovědnosti. Další ústavní novela by měla zavést institut odvolatelnosti prezidenta lidovým hlasováním. Návrh na jeho spuštění může vycházet z iniciativy příslušného množství občanů nebo ze souhlasu ústavní většiny v obou komorách Parlamentu.

Dalším důležitým bodem by měla být změna všech kompetencí prezidenta v samostatné působnosti. Tou nejdůležitější je pravomoc jmenování členů Bankovní rady ČNB. Nově by měla být ustavena povinnost (dodatečného) souhlasu minimálně jedné z komor parlamentu. Pokud by tato kompetence byla dána Senátu, znamenalo by to důležitou kompenzaci oslabení významu horní komory v souvislosti se zrušením parlamentní volby hlavy státu.

Obě uvedené ústavní změny by bylo vhodné realizovat ještě před uskutečněním historicky první přímé volby, tedy v průběhu letošního roku.

Zavedení přímé volby prezidenta má také potenciál ovlivnit vývoj českého stranického systému a podobu politického stranictví obecně. Mnozí politologové (nikoliv bezdůvodně) soudí, že zavedení dalšího typu voleb povede k fragmentaci volebních cyklů a zároveň posílení fenoménu personalizace politiky. Lze předpokládat, že prezidentské volby budou svou povahou - co do volební účasti i veřejné performace - srovnatelné jen s volbami do Poslanecké sněmovny. Mohou se tedy snadno stát volbami prvního řádu. To může mít vážný dopad na dlouhodobé vzorce stranických interakcí s možností bezprostředního vlivu na vládně-opoziční alternaci. Navržený dvoukolový většinový volební systém patrně posílí tendence k bipolární konfiguraci politických stran, neboť budou nuceny kooperovat při nominaci společných konsensuálních kandidátů.

V případě prvních přímých voleb uvedenému scénáři zatím nic nenasvědčuje; jednotlivé politické strany hodlají navrhovat „své" kandidáty. Poptávka po „nadstranických" kandidátech s výraznou autoritou a širší společenskou podporou jde však proti této logice. A její naplnění může mít pro vývoj stranického systému - a postavení politických stran obecně - velmi neblahé důsledky.

Může posílit v české společnosti dlouhodobě přítomnou mentalitu, kterou filozof Václav Bělohradský označuje jako „antipolitický kýč", tedy odmítání politického stranictví. Zároveň může posilovat tendenci k personalizaci politiky, kdy se charisma silných politických lídrů stává pro rozhodování voličů významnějším faktorem než ideový profil a programové vymezení politických stran, jež reprezentují. Způsob nominace kandidátů na přímo voleného prezidenta nekopíruje zažité dělení na kandidáty nominované politickou stranou a kandidáty nezávislé, nýbrž rozlišuje mezi těmi, které nominovali zákonodárci (dvacet poslanců či deset senátorů), a těmi, jež podpořilo 50 000 občanů. Kandidáti se tak dělí spíše na „parlamentní" a „občanské". V obou případech však může jít o kandidáty disponující faktickou podporou významné politické strany či bloku stran, jak to koneckonců známe i ze sousedního Slovenska.

Logika tohoto nastavení by měla vést relevantní politické strany ke snaze nominovat na prezidenta spíše „konsenzuálnější" adepty. Nejenže by takový kandidát měl mít větší šance na úspěch, ale zároveň by to nemělo vést k oslabování legitimity politických stran skrze „antistranické" apely nestranických osobností.

Lze očekávat, že v praxi se to projeví už příští rok.

Autor je doktorandem Ústavu politologie FF UK.

Diskuse