Jaká vlastně je?

Realita sociální reformy měsíc po spuštění

Ladislav Ptáček | 10. 2. 2012

Poslat do Kindlu

---

Po měsíci od spuštění sociální reformy, kdy byly veřejnosti ze strany oficiálních míst předkládány informace o tom, že vše je v pořádku, zničehonic přicházejí odvolání těch, kteří byli učiněni zodpovědnými za to, že to, co se dařilo zvládat s přijatelnými porodními bolestmi, je nefunkční. Co se to vlastně děje?

Podstatou spuštěné reformy je přesun realizace agendy dávkových systémů z obcí (v jejichž případě se jednalo o výkon státní správy) na nynější Úřad práce, často označovaný také jako „superúřad". Základní myšlenka - přechod agendy pod jednu střechu a zajištění naplňování zákonných nároků a povinností podle jedné metodiky - není špatná a nelogická. Problém ale je, že stát není s to její naplnění z nejrůznějších důvodů zajistit. Zásadní protiargument zní, že celý dávkový systém se odtrhává od přímé, tzv. případové sociální práce, která (naštěstí) stále zůstává na obcích. To činí ze sociálních dávek mnohem méně efektivní (a tedy i dražší) nástroj sociální politiky. Což v důsledku poškodí především samotné adresáty sociálních dávek. Reforma v takovém tvaru - odborně neprodiskutovaném a zcela nepřipraveném - je zcela zbytečná a jen poškozuje jak ty, kteří v ní musí odvést obrovské množství práce, tak zejména ty, kteří se jí účastní v roli klientů.

Celý leden jsme mohli sledovat, že přesun agendy z obcí na jeden úřad se totálně nezdařil. Je možné akceptovat kolaps, který nemáte možnost ovlivnit, není však možné přijmout selhání, které nastane díky absolutní nepřipravenosti či zcela neodbornému přístupu těch, kteří jsou za celou věc odpovědní. Spěch a časový tlak nemá žádné opodstatnění a nedomnívám se, že by existovaly tak zásadní argumenty, které by hovořily ve prospěch toho, že stávající situace je neudržitelná, a proto není možné reformu spustit o půl roku či rok později. Fiasko je bez nadsázky plošné - úřad si jen těžko osvojuje novou agendu a s ní související odbornou znalost, neexistovalo zázemí, včetně klíčového programového vybavení, jehož pomocí se agenda vyřizuje, a neexistovala ani jasná představa, jak to všechno má fungovat. Mnozí pracovníci obcí ještě v prosinci nevěděli, kde (a zda vůbec) po Novém roce nastoupí do práce.

Výsledkem jsou desetitisíce lidí, kterým sociální reforma zkomplikovala (a ještě možná bude komplikovat) jejich již tak velmi složitý životní příběh. Reforma a celý dávkový systém směřuje k těm, kteří jsou na pomoci státu a společnosti závislí mnohem více než ostatní. Drtivá většina „účastníků systému" si tuto závislost na svém okolí dobrovolně nevybrala. Ani je samotné netěší, že jsou na pomoci společnosti často existenčně závislí.

Několik příkladů z praxe: Se svými kolegy pracuji například s těmi, kteří žijí z existenčního minima, tedy částky 2 020 Kč (v loňském roce), respektive částky 2 200 Kč (v roce letošním), tedy přibližně ze 70 korun na den. Tentýž problém mají lidé, kteří ze sociálních dávek hradí nájmy mimo vlastnické bydlení (například bydlení v komerčních ubytovnách). Prodlením s platbami se dostávají do problémů minimálně v rovině penále, často i výpovědi z nájmu. Dodnes přes všechny deklarace existují účastníci systému, kteří letos žádnou dávku ještě nedostali (lhostejno, v které části procesu se stala chyba) a poslední dávky obdrželi v průběhu prosince minulého roku. Nutno podotknout, že takové situace nejsou nikterak výjimečné, v druhé polovině ledna naopak byly spíše pravidlem. Je nepříjemným znamením, že stát není schopen zabezpečit ani to, na co občanům přiznává zákonné právo.

V takových situacích nelze nerozumět silné směsi pocitů zoufalství, naštvanosti a bezmoci. Což jen podtrhuje fakt, že pravděpodobně nikoho netrápí častá nedůstojnost prostředí, ve kterém se toto všechno odehrává. Příliš se nepočítá s tím, že by se dotčení lidé domáhali svých práv. A pokud se tak stane, je to spíše interpretováno jako něco, na co nemají nárok, jako nevděčnost ke státu a další projev „sociální nepřizpůsobivosti".

Ve hře jsou argumenty hovořící o zákonných limitech a je pravda, že ve větší míře byly skutečně dodrženy. Základním pochybením ale zůstává absolutní nepochopení životní situace a potřeb lidí, pro které je nastalá situace natolik frustrující, že to pro mnohé znamená značné problémy i na několik dalších příštích měsíců.

Kdo za to všechno může? Pochybuji, že primárně ti, jejichž hlavy padly. Problém je v tom, že přípravy na novou změnu netrvaly tak dlouho jako přípravy na zavedení zákona o sociálních službách nebo zákona o pomoci v hmotné nouzi v roce 2006. Nehledě na to, že je velmi těžké se chystat na něco, co nikdo přesně neví, jak bude ve výsledku vypadat. Je prakticky nemožné realizovat reformu s účinností od 1. 1. 2012, pokud po senátním vetu prošla znovu sněmovnou až 6. listopadu 2011, prezidentem byla podepsána 22. listopadu 2011 a ve sbírce zákonů tento předpis vyšel 6. prosince 2011. Doslova „protlačené" reformy přináší - jak se nyní potvrzuje v praxi - více špatného než dobrého.

Těžko dnes soudit, jak bude nový systém vypadat po odeznění (zásadních) organizačních problémů, ale je jasné, že se otevírá prostor k reformě - té opravdové a vnitřní. Takové, která nebude hovořit jen o parametrech a vnějších aspektech, ale především o hodnotách a principech, na kterých stojí. Kéž by tato příležitost nezůstala nevyužita.

Autor je vedoucím týmu sociálních kurátorů Magistrátu města Brna.

Revue Politika 2/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse