Prohlubování evropské integrace je fatální chybou, ale co z toho plyne?

Paweł Ukielski | 15. 2. 2012

Poslat do Kindlu

---

Krátký esej, jejž jsem věnoval závislosti mezi prohlubováním evropské integrace a národními zájmy Polska a Česka, vzbudil kategorickou reakci Ondřeje Krutílka. Autor polemiky se rozhodl ve svém textu dokázat, že mnou prezentované hlavní teze jsou ve svých předpokladech chybné. Bohužel při každém dalším čtení jeho příspěvku jsem víc a víc přesvědčen, že nejenže neobsahuje výše zmíněný důkaz, ale že autor navíc polemizuje s tezemi, jež jsem neformuloval.

Jak se domnívám, celý problém pramení ve zcela odlišné perspektivě, z níž každý z nás svůj text psal. K zadanému tématu „prohlubování evropské integrace a polské a české národní zájmy" jsem přistoupil v přesvědčení, že bych se měl soustředit právě na tento problém. Proto jsem také zvolil analytický přístup a vymezil jsem si pevný rámec. Chtěl jsem se zamyslet nad tím, zda prohlubování evropské integrace je pro Prahu a Varšavu přínosné (případně v jakém rozsahu či ve kterých svých ohledech), jak mohou tyto země ovlivnit vývoj situace a jaké kroky mohou podniknout, aby maximalizovaly zisky či minimalizovaly ztráty plynoucí z prohloubené integrace. Samému jevu prohlubování integrace jsem skutečně příliš místa nevěnoval, neboť jej považuji za prvek do určité míry konstantní, určený tematickým rámcem příspěvku. Proto tedy prohlubování integrace ani nepřitakávám, ani je neodmítám, ani neříkám „ano, ale" - jak naznačuje můj oponent - protože jsem to neměl ani za úkol, ani v úmyslu.

Krutílek se pak k věci postavil jinak - zabýval se prohlubováním integrace jako takové a jeho rozhodnou kritikou, kritikou fundamentálního rázu, v institucionálním a filozofickém ohledu. Sotva bych oponoval jakékoli jeho tezi - také považuji prohlubování integrace v navrhované podobě za obrovskou chybu (což jsem v poslední době vyjádřil mimo jiné v článku „Poučme se z chyb", publikovaném 27. prosince 2011 v deníku Rzeczpospolita) a za ohrožení celého projektu. Tato slova mohu doložit také úryvkem ze své reflexe nad otázkou, čím je „silná Unie", v níž podobně jako Przemysław Żurawski vel Grajewski stavím politickou konzistentnost (tudíž Krutílkem postulovanou legitimizaci společnosti) nad zběhlost v rozhodování.

Ba co víc, z celého mého příspěvku nevyhnutelně plyne, že prohlubování integrace v navrhované podobě je dle mého přesvědčení škodlivé také z hlediska polských a českých národních zájmů - prakticky ve všech bodech, v nichž hodnotím vliv prohlubování na možnost naplňování polských a českých národních zájmů, se tento prvek projevuje negativně. Otázka zní, co si s tím počít.

Na rozdíl od Krutílka se ve svém eseji snažím na ni odpovědět. Výsledek není příliš optimistický, neboť dle mého názoru důvodů k optimismu mnoho není. Pokouším se však formulovat jistá doporučení ohledně kroků, jež by Poláci a Češi měli podniknout pro minimalizaci negativních dopadů prohlubující se integrace. Můj oponent se spokojuje konstatováním (dobře odůvodněným, což opakovaně zdůrazňuji), že prohlubování integrace je fatální chybou. Zamysleme se znovu: co to znamená?

Pokud čeští a polští politici dospějí k výše uvedenému závěru, mohou si nakreslit vývojový diagram s dvojím řešením - vystoupit z Unie, nebo v ní zůstat. Tertium non datur. Musí se tedy rozhodnout, zda klady plynoucí z podílu na celém projektu pořád ještě převažují nad zápory prohlubování integrace. Protože Krutílek nekonkretizoval, k jakému řešení se přiklání, předpokládám, že přece jenom neprosazuje odchod z Unie. Domnívám se totiž, že kdyby z jeho příspěvku měl takový závěr plynout, formuloval by jej explicite. Pak by se ostatně Krutílkův text skutečně dal považovat za tvrdou polemiku s návrhy, které předkládám. To by ovšem zaprvé musel být požadavek odchodu z Unie jasně formulován, zadruhé by to vyžadovalo seriózní argumentaci a analytický výčet přínosů a ztrát.

Pokud ovšem předpokládáme, že v EU bychom přece jen měli zůstat, týká se další větev vývojového diagramu otázky, jak v ní fungovat. Na tuto otázku jsem se snažil odpovědět a formuloval jsem tezi, že musíme posilovat svébytnost našich zemí v rámci Unie, abychom mohli účinně obhajovat vlastní zájmy. Pokud nejsme schopni zásadně změnit vývoj událostí (jak píše také můj oponent), musíme akcenty a priority postavit takovým způsobem, abychom v maximální možné míře naplnili své strategické cíle.

Jistě existuje i taková mez, za níž vlastní národní cíle realizovat nemůžeme a po jejímž překročení nezbude než z Unie vystoupit. Domnívám se, že nynější projekty prohlubování integrace touto mezí nejsou, ačkoli by jistě bylo dobré vypracovat jasnou strategii a určit, kde se onen bod non possumus nalézá. To by ovšem vyžadovalo zvláštní hlubší esej, proto jsem se rozhodl spokojit se konstatováním, že nyní tento limit dle mého přesvědčení dosažen nebyl.

Souhrnně: esej Ondřeje Krutílka považuji za zajímavý kritický hlas proti tendenci „prohlubování" evropské integrace. Sdílím v tomto tématu téměř totožný názor; také si myslím, že budeme-li místo brzdy křečovitě zadupávat do podlahy plynový pedál, je zatáčka, v níž se roztříštíme o strom, už nebezpečně blízko. Tato otázka ovšem nebyla předmětem mé analýzy a do našeho dvouhlasu se proto, myslím, že zbytečně, vloudila disonance.

Revue Politika 2/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse