Íránský festival

Pavel Kopecký | 25. 1. 2012

Poslat do Kindlu

---

Sešly se mi dvě zajímavé civilizační zkušenosti. Bavil jsem se s významným českým politikem, který mi vyprávěl, jak si v roce 2002 vyměňoval názory s Jacquesem Chiracem. Zejména na snahu USA zatáhnout Paříž do napadení Saddáma Husajna. Tehdejší francouzský prezident byl přesvědčen o tom, že atak Bagdádu zákonitě přejde ve válku s Íránem. Proto odmítal takový nápad jako iracionální. A pak jsem vyrazil na První festival íránských filmů, který před pár dny skončil v Praze.

Chirakova obava se fakticky potvrdila. Teheránské zasahování do internacionalizované občanské vojny v povodí řek Eufrat a Tigris, odkud teď Američané neslavně odcházejí, se stalo známým i u nás. Proto je stávající napětí okolo strategického Hormuzského průlivu pouhým pokračováním staršího geopolitického tření jinými prostředky.

Na Prvním festivalu íránských filmů jsem se pro přemíru zájmu dostal jen na dva snímky. Shodou okolností od téhož autora. Přesněji autorky, nejslavnější perské režisérky Rakshan Bani-Etemadové.

Oba snímky měly propastně rozdílnou úroveň a festival trpěl dětskými nemocemi, jenže o to tolik nejde. První věc, která mě při této příležitosti napadla, byla organizátory před projekcemi bohužel nepřipomínaná informace, že v dotyčné islamistické zemi mohou ženy nabývat klasického vzdělání a stát se úspěšnými. Vyniknout jako právničky, automobilové závodnice či filmové umělkyně. Režisérek je tam prý více než na Západě.

Nemíním se zastávat poměrů Íránské islámské republiky mající do demokracie pořádně daleko (kupříkladu popravy tam probíhají jak na běžícím pásu). Leč je divné, s jak účelovým negativismem se (netoliko) u nás vykládají tamější poměry. Což přirozeně souvisí s přepólováním vztahu k Washingtonu, zhrzeného svržením sobě blízkého, surově autokratického spojence šáha Rézy Pahlavího v roce 1979.

Snaha nasazovat Teheránu psí hlavu za každou cenu je, myslím, nesporná. Kdežto popis například pro něžné pohlaví podstatně méně svobodného života v Saudské Arábii, na území spojence Spojených států, patří ve významných českých médiích mezi tabu. Nemluvě o tom, že tamější soudnictví stále ještě přísně trestá čarodějnictví.

O perských filmech, jež třeba (sebe)kriticky rozebírají krvavý vývoj v regionu Íránu a Iráku, se zde většinou též dozvídáme s mnohaletou prodlevou. Také k tomu nelze nemít poznámku. Za normalizačního zřízení bývalo u nás zvykem kritizovat socialismus opatrně, konformně. Lépe raději méně než v Sovětském svazu. Jenže pokud si vzpomínám na české sdělovací prostředky nebo - stokrát bohužel - na akademické pole v době pochybného rozpoutání druhé války v Zálivu, tatáž situace se opakovala i v případě USA. Za oceánem byla kritika kroků Bílého domu o poznání ostřejší.

Ovšem možná se se svými postřehy pletu a dějiny mi nedají za pravdu. Třeba hned druhý festival íránských filmů v Praze bude zas o něco objevnější. A civilizačně odvážnější.

Revue Politika 1/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse