Evropa aneb politické přeskupování

Vše nasvědčuje tomu, že v současné Evropě, tedy i v naší středoevropské části, dochází k politickému přeskupování, které nahradí dřívější protiklad levice-pravice. Ostatně lze se domnívat, že tento jev přesahuje náš kontinent a odráží širší, globální dění. Jde o úpadek tradiční demokracie v jejích národních podobách a o přebírání moci finančně politickou oligarchií. Tato oligarchie ovšem nevznáší protidemokratická hesla. Právě naopak, hlásá, že vytváří novou, širší, tudíž lepší obměnu demokracie. Nápadně to připomíná komunistickou ideologii s její kritikou parlamentarismu, tedy tradiční, „formální" demokracie, a snahu nahradit ji novou, vylepšenou verzí v podobě demokracie lidové či socialistické. Dnes máme na našem kontinentě co dělat s „evropskou demokracií". Není to přitom jediný případ sémantického překrucování. Nová oligarchie, která reálně ničí tržní mechanismy, tvrdí, že je reprezentantem volného trhu. Současné štěpení je tedy střetem obhájců tradiční, národní demokracie s jejími odpůrci z řad oligarchů.

Proti vůli lidu

Radikální pokles ratingů Maďarska určitě nemá výlučně ekonomické pozadí. Je v přinejmenším stejné míře projevem nevraživosti finančně politického establishmentu vůči současné maďarské vládě. Ta byla v poslední době dávána najevo přímo ostentativně, zvlášť ve srovnání se shovívavostí vůči tamním předchozím postkomunistickým vládám. Přitom právě ony zadlužovaly stát do krajnosti, činily jej závislým na Rusku, připustily nesmírnou korupci a drasticky potlačovaly protesty společnosti. Navzdory tomu se nepřítelem mezinárodních institucí stala teprve jejich nástupkyně, pravicová vláda Viktora Orbána.

Zastavení úvěrové linky MMF kvůli mírnému překročení tříprocentního rozpočtového schodku v roce 2010 působilo jako šikana. Přímo groteskně tehdy působil protest ECB kvůli tomu, že nová vláda (v rámci obecného úsporného programu) snížila plat guvernéra Maďarské národní banky, který značně převyšoval mzdu jeho amerického kolegy.

Reakce evropských institucí na jednání pravicového Fideszu ve srovnání s reakcí na jeho postkomunistické předchůdce jasně ukazuje, že v těchto otázkách není rozhodující racionální hodnocení politiky, ale ideologické sympatie a společenské kontakty. Nevraživost mezinárodních institucí vyvolává také Orbánova obhajoba národních zájmů a omezení privilegií, jimž se dříve v Maďarsku těšily velké korporace.

Podobné postoje vyjadřovala i nechuť evropských názorotvorných kruhů k vládě Práva a spravedlnosti (PiS) v Polsku. Ochrana, jakou Evropský parlament poskytl europoslanci Bronisławu Geremkovi (Unie svobody), který odmítl předložit lustrační osvědčení, nabývá symbolických rozměrů. Vystoupení Daniela Cohn-Bendita, který kvůli tomu přirovnával období vlády PiS ke komunismu a fašismu, přičemž v jeho rodném Německu byl lustrační zákon nesrovnatelně přísnější, ukazovalo, že nejde o žádný věcný problém, ale zkrátka o obranu „vlastních lidí".

Loni se ve dvou evropských zemích (v Řecku a v Itálii) pod tlakem evropských institucí a mezinárodních finančních kruhů - tyto dvě sféry se zásadním způsobem prolínají - změnila vláda. Demokraticky zvolené přestavitele nahradili „odborníci", tedy ekonomové se stáží v unijních institucích. V Řecku se to odehrálo dramatickým způsobem. Když se premiér Jorgos Papandreu zmínil o potřebě vyhlásit referendum ohledně plánu drastických škrtů, které Řecku nadiktovala EU, okamžitě jej lídři Německa a Francie postavili do latě, načež odstoupil (o referendu už nepadla zmínka) ve prospěch bývalého viceguvernéra Evropské centrální banky Lukase Papademose. Mezitím byl během jediného dne odvolán celý štáb řecké armády. V Itálii podal demisi Silvio Berlusconi, přičemž dal na srozuměnou, že jedná pod tlakem. Nahradil jej ekonom, bývalý unijní komisař Mario Monti.

Politiky, kteří - ať už se dají hodnotit jakkoli - měli mandát voličů a mohli se odvolat na vůli občanů, nahradili technokraté jmenovaní prostřednictvím mezinárodní kabinetní kliky. Jejich pozice vůči evropským grémiím je nesrovnatelně slabší, než měli jejich předchůdci.

Dva projekty Evropy

Dá se říci, že už v okamžiku zakládání evropského společenství se střetly dva projekty. Jeden spočíval v iniciování procesu, který by postupně vedl k integraci našeho kontinentu. Spočíval v likvidaci administrativních bariér mezi národy a v jejich organizaci kolem společných ekonomických projektů, z nichž první bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Tato vize postupného rozvoje předpokládala pozvolný zrod společné Evropy a odvolávala se na ideu nápomocnosti (subsidiarity) založenou v křesťanském politickém myšlení (zakladatelé Evropského společenství byli povětšině křesťanskými demokraty). V jejím duchu instituce vyšší úrovně zasahují pouze v těch záležitostech, jež instituce nižšího stupně nejsou schopny řešit.

Druhý projekt vyrůstal z válečného traumatu a z pozic sociálního inženýrství, podle nichž můžeme lidské komunity libovolným způsobem tvárnit. Šok dvou velkých válek, zrozených v explozi nacionalismů, způsobil, že mnozí Evropané začali přemýšlet, jak překonat rozdíly mezi národy a vykonstruovat jinou podobu našeho kontinentu. Byl to projekt vytvoření nové politické organizace, a také stvoření občana Evropy.

Zastánci obou koncepcí původně dokázali vzájemně spolupracovat, zvlášť v prvopočátcích, tím spíš, že většinou šlo o technokraty, kteří se nezabývali sférou idejí, nýbrž konkrétními problémy. Avšak oba projekty leží na opačných pólech smýšlení o politice, tudíž i o člověku.

První z nich, ten, který do 80. let minulého století v tehdejším Evropském společenství převažoval, předpokládá, že lidská osoba je společenskou bytostí, která vyrůstá z určitých podmínek. Utváří nás kultura, kterou nedokážeme zcela identifikovat. Možnosti našeho jednání ve společenské oblasti jsou tedy omezené, nedokážeme předvídat jeho následky. Měli bychom tedy jednat uvážlivě a spíše iniciovat procesy na základě už poznaných postojů a jevů, nežli experimentovat a pokoušet se v lidském světě stvořit novou jakost. Můžeme likvidovat překážky, které Evropany dělí, a povzbuzovat je ke spolupráci, neměli bychom jim však shora vnucovat nové politické formy, které by je měly zásadně proměnit.

Druhý z nich vyrůstal z víry v dokonalost lidského individua, které aktem rozumné vůle dokáže konstruovat nové, ideální životní podmínky. Nic tedy nebrání tomu, abychom už tady a teď naordinovali novou evropskou identitu, evropského občana a evropský stát. Musíme jen za tímto účelem onoho Evropana „osvobodit" od jeho dosavadní identity. Tento projekt začal převažovat přinejmenším od Maastrichtské smlouvy.

Paragraf coby nástroj revoluce

Rozdílnost těchto politických postojů můžeme nejsnáze analyzovat na příkladě jejich postoje k právu. Podle prvního z nich, toho konzervativního, musí platné právo vyrůstat ze zvyklostí, z morálky a tradic. Vždy bude pouze výslednicí souboru norem, které upravují fungování lidského společenství. Zákonodárce nemůže jednat arbitrárně. Nesmí vnucovat normy, které neodrážejí pojetí spravedlnosti přítomné ve společnosti. Proto soudci v systémech zvykového práva často mluví o „odhalování", ne o tvorbě práva.

Radikálně odlišný přístup k právu mají konstruktéři Evropské unie, vychovaní v tradici osvícenského racionalismu, jejž lze považovat za základ levicového myšlení. Psané právo je pro ně nástrojem k proměně světa. Má v souladu s racionalistickými recepty regulovat všechny oblasti života. Má se stavět proti zvykům a tradicím, takže v důsledku vytlačuje i etiku. Vnese prý, jak říkají jeho konstruktivističtí přívrženci, světlo rozumu tam, kde vládnou neracionální představy a konvence.

V souladu s touto racionalistickou (nezaměňujme s racionální) mentalitou se na problém má reagovat předpisem, který jej upraví. Skutečnost, že v tomto okamžitém řešení pramení další komplikace, nevyvolává reflexi, ale lavinu dalších předpisů, jimž se říká právo.

Je to problém všech současných států, které infikoval bacil racionalismu (nezaměňujme s racionalitou), který místo složitosti světa vidí agregát jednoduchých mechanismů. Takováto hypertrofie práva, které má stvořit novou utopii, však není nikde tak očividná jako v Evropské unii. Jí vyvolaná právní smršť má totiž krom pokusu pojmout nekonečnost lidského světa do rámce jednoduchých zápisů přinést také nové ideje, které z gruntu promění „starého" (tedy existujícího) člověka v jeho novou, ideology smyšlenou verzi.

Má také nastolit absolutní rovnost ve všem, „emancipovat" obyvatele Evropy od veškeré dosavadní identity a učinit je vzorovými Evropany, tedy novými občany Evropy. Tak jako ve všech utopických (revolučních) projektech, je potřeba sedřít ze člověka starou kůži, tedy jeho dosavadní identitu, a pak jej nově utvářet.

Demokracie aneb populismus

Takto chápané právo se stává hlavním odpůrcem politiky, tudíž i demokracie. Politika je uměním konfrontace s proměnlivou lidskou realitou. Nelze ji podchytit v žádném strnulém rámci, protože pobízí k jednání v realitě, která je vždy alespoň trochu pozměněná a figuruje v ní tak mnohovrstevný a nepředvídatelný prvek, jakým je člověk. Musí brát v potaz lidskou svobodu. Demokracie tento stav navíc komplikuje tím, že dává moc do rukou společenství, anebo přinejmenším jeho představitelů.

Podrážděnost, jakou vyvolává politika, demokracie a lidský jedinec obecně, je nasnadě. Projekt mající tuto sžíravou nepředvídatelnost uspořádat jednou provždy je svým způsobem přirozený. Ve skutečnosti se však pružné struktury zvyklostí a morálky projevují jako mnohem efektivnější mechanismus organizace lidského světa než tuhé právní normy.

Právo by z principu mělo být pouze rámcem, který v co nejširší formě zastřešuje lidskou svobodu. Čím hustší je síť zákonných regulací, tím menší prostor zůstává pro svobodu občanů. Tím rozsáhlejší pravomoci se přenášejí do rukou regulátorů a hlídačů práva.

Právě tito ideologicky motivovaní tvůrci Evropy se snaží vtěsnat nás do stále restriktivnějšího právního korzetu, který vytlačuje politiku, tedy sféru utvářenou naší společnou vůlí. Ti, kdo se dožadují širší demokracie, a tedy práva národních komunit tvořit vlastní život dle vlastního uznání, jsou cejchováni jako populisté a vytlačováni mimo prostor přípustného demokratického diskursu, který se radikálně omezuje.

Úřednicko-právně-finančně-mediální oligarchie nám určuje meze jediných přípustných názorů a jednání, proměňuje je v evropské právo a dohlíží na jeho dodržování. Představitelé evropských elit, zbavení vlastní identity, se snaží připravit o ni i nás.

V bruselských milířích

Jestliže produkce standardních Evropanů se dosud nezdařila a nic nenasvědčuje tomu, že by se v dohledné době zdařit měla, pak homogenní evropské elity se už do značné míry zrodily. Netýká se to pouze Evropy. Kádry velkých obchodních korporací na celém světě se vzájemně připodobňují. Je to způsobeno tlakem vnitřních konvencí, na jejichž dodržování závisí nesmírně atraktivní kariéra. K četným privilegiím, jaká zaručuje, patří evidentně příslušnost ke světové elitě, shlížející z výšin na podřadný druh, jímž jsou ostatní smrtelníci.

Současné elity žijí ve zvláštní globální realitě. Snaží se zbavit všech trampot, sužujících jejich bližní, tedy i zodpovědnosti za vlastní činy. Dalo by se říci, že západní finanční oligarchie si vytvořila systém, v němž se úspěšně vyhýbá veškerým důsledkům. Demonstruje to formát „Too Big To Fail", tedy tvorba monstruálních korporací, které působí už mimo pravidla trhu. Pomoc západních vlád, tedy daňových poplatníků, bankám a velkým korporacím, které začínají ekonomiku vnímat jako kasino, takové postoje jenom podporuje. Je nám to podsouváno coby tržní ekonomika, ačkoli ve skutečnosti by bez státního jištění něco takového nebylo myslitelné.

Po obdobných jistotách touží politici - a nalézají je v evropských institucích. Otcem kreaturky jménem Smlouva o Ústavě pro Evropu (naštěstí neprošla v referendech) byl někdejší francouzský prezident Valery Giscard d'Estaing, který udělal evropskou kariéru poté, co ztratil popularitu mezi Francouzi. Jedna z nejobdivovanějších osobností EU, konstruktér eura Jacques Delors, byl ministrem financí v socialistické vládě Pierra Mauroye začátkem 80. let. Po jeho experimentech musela být francouzské ekonomice naordinována léčebná kůra. Čím je pro podnikatele trh, tím jsou pro demokratického politika volby, v nichž skládá účty občanům. Unijní instituce ve skutečnosti působí mimo tento mechanismus.

Rovní a rovnější v EU

Krize je dobrou prověrkou mechanismů a postojů. Konstruktéři EU nyní jednají tak, jak to sociální inženýři mají ve zvyku. Oni sami žádnou chybu nespáchali, to lidský prvek projevil přílišný odpor. K uskutečnění dokonalých projektů tedy musí být obdařeni větší mocí. Projekt ekonomické integrace shora zkrachoval, proto se musí podpořit a je třeba ustavit hospodářskou vládu. Tato vláda odborníků už nebude podléhat žádné demokratické kontrole. Kroky tímto směrem, jakkoli neformální, už byly podniknuty. Výše uvedené příklady znázorňují pokusy, jak si podmaňovat další země. Neboť v rovnostářské EU jsou, jako obvykle, rovní a rovnější.

Francouzský či německý eurokrat zůstane Francouzem či Němcem, protože považuje za přirozené, aby se Evropa přizpůsobila Francii či Německu. Jinak je tomu s menšími unijními státy. Jejich představitelé v Bruselu se snaží přizpůsobit těm s větší váhou. Kariéra Francouze či Němce v EU má přece jen návaznost na vnitřní politiku jejich zemí. Kariéra Poláka či Čecha, ale také Portugalce či Španěla závisí v mnohem větší míře na elitách, které v Unii dominují. Proto současné tendence ohrožují především demokracii v našich zemích.

Lze předpokládat, že postoje těch středoevropských politiků, kteří chtějí bez ohledu na bilanci reálných přínosů a ztrát za každou cenu usednout k evropskému stolu, vyplývají z jejich „evropských" ambicí. Pokud je to pravda, a mnohé tomu bohužel nasvědčuje, budou brát v potaz spíše evropskou oligarchii než domácí démos. A protože tvrzení, že národní zájmy se rozplynuly v jediném evropském projektu, je vnucovaným mýtem, což dokládá empirická zkušenost i postoj francouzských či německých představitelů, důsledky závislosti evropských kariér našich lídrů na přestavitelích oněch států jsou snadno předvídatelné - a pro nás fatální.

Text vychází souběžně v Revue Politika a polském pravicovém týdeníku UważamRze, třetím nejčtenějším týdeníku v Polsku.

Připravil Ondřej Krutílek.

Diskuse