My vám zajistíme růst, vy se nebudete bouřit

Yeh-chung Lu o tiché dohodě mezi Čínou a jejími občany

Lze očekávat, že se Čína stane světovým hegemonem? A co jí v tom může zabránit? I na tyto otázky odpověděl tchajwanský profesor Yeh-chung Lu, který přijel na Masarykovu univerzitu přednášet o americko-čínských vztazích v jihovýchodní Asii.

Dají se současné čínsko-americké vztahy přirovnat k těm sovětsko-americkým za studené války?

Někteří akademici při popisu vztahu Spojených států a Číny termín studená válka skutečně používají. Ekonomická interdependence však činí současné vztahy Ameriky a Číny v porovnání s těmi studenoválečnickými naprosto odlišnými. Spojené státy představují obrovský trh pro čínský export a Čína je pro USA důležitá proto, že je největším držitelem amerického dluhu. Taková situace vytváří naprosto odlišnou situaci, a tak bych spíše použil termínu „vzájemná závislost".

Rozdíl mezi studenou válkou a současností tedy vidíte pouze v ekonomických záležitostech?

Z politického a bezpečnostního pohledu vidíme vzájemnou konfrontaci obou států. Čínské vedení je však podle mě natolik pragmatické, aby chápalo, že Spojené státy by například v asijské části Pacifiku zasáhly, pokud by tam Čína deklarovala svou sílu.

Mohou tak vzájemné ekonomické vztahy pomoci vzájemnému pochopení obou zemí?

Jistě, dá se poukázat na finanční stránku. Analytici například přirovnávají USA a Čínu ke dvěma štírům v jedné lahvi. Každý z nich má schopnosti zničit toho druhého, ale zároveň by byli napadeni druhou stranou, takže se ocitají v situaci, jíž se říká rovnováha finančního teroru (balance of financial terror). Přikláním se spíše k této interpretaci, protože skvěle vystihuje podstatu současných americko-čínských vztahů. Na rozdíl od přirovnávání ke studené válce.

Může současná finanční krize západního světa napomoci čínskému růstu?

Krize Západu nemusí nutně vést k čínskému růstu. Čína je stále velmi citlivá na to, jak svět vnímá její chování na mezinárodní scéně. Na podzim loňského roku se třeba snažila jednat asertivně a podmínit půjčky eurozóně evropskou podporou čínského vlivu v Mezinárodním měnovém fondu, Evropané ovšem odmítli. Proto předpokládám, že si je Čína vědoma faktu, že na mezinárodní scéně pro ni stále existují určité druhy omezení.

Jaká omezení máte na mysli?

Čína se například snaží demonstrovat svou politickou moc v oblasti Jihočínského moře. V půlce listopadu se čínský premiér Wen sešel s americkým prezidentem a Obama Čínu pouze podpořil v „zodpovědnějším chování" v daném regionu. Čína také připustila konstruktivnější řešení problému. Příklad ukazuje, že se Čína snaží myslet pragmaticky. I když je rostoucí ekonomickou mocností, chápe, že z hlediska vojenské a politické moci mají její aktivity své limity.

Čína vůči USA uplatní panasianismus

Za jakých podmínek a jak rychle by se mohlo chování Číny v Jihočínském moři změnit?

Podle mě se změní do roku či dvou let. Především pokud Spojené státy pošlou své vojáky na základny v Austrálii, což by celou situaci změnilo. Protože ve chvíli, kdy toto Obama navrhl, přišel premiér Wen s požadavkem, zda by se z otázek Jihočínského moře mohly vyjmout všechny země neležící v oblasti. Tudíž i Amerika. Pro vnější svět z toho vyplývá, že bychom měli vytvořit dostatečný stimul a také mechanismus trestů, jenž by pomohl formovat budoucí čínské jednání na mezinárodní scéně.

Není otázka Jihočínského moře spíše energetickou záležitostí než diplomatickým sporem?

Čínské vedení ví, že se jedná o spor o zdroje. Předloni Amerika požadovala ochranu svobody námořní plavby v tamější oblasti, načež Čína kontrovala tím, že se svobodou námořní plavby nejsou problémy už od 80. let, a ptala se, proč USA otázku Jihočínského moře vytahují právě nyní. Někteří lidé proto za vším spatřují americký zájem o ropné zdroje v daném regionu. Osobně bych ale řekl, že jde hlavně o americký vliv v celé oblasti než jen o boj o suroviny.

Jak moc je tato oblast pro Čínu surovinově zajímavá?

Na celý problém se můžeme podívat ze dvou různých uhlů. Zaprvé z úhlu symbolického, kdy Čína tvrdí, že Jihočínské moře je součástí Číny, což souvisí s nacionalismem a národní integritou. Druhé hledisko je materialistické, které zohledňuje ropné zásoby v této oblasti. Takže pokud se v regionu budou chtít více angažovat Spojené státy, zvolí Čína spíše symbolické stanovisko a bude se snažit vyloučit z otázek Jihočínského moře zásahy vnějších států.

Takže se bude snažit hrát na panasianistickou notu...

Řekl bych, že Čína provede tyto věci: Zaprvé se bude snažit vytlačit americký vliv z oblasti. Dále se bude snažit bilaterálně vyjednávat se zeměmi jako Vietnam či Filipíny. A zatřetí se bude snažit spolupracovat prostřednictvím asijských organizací, aby komunikovala s ostatními národy jižní Asie.

Je vidět, že se Čína snaží stát hegemonem, alespoň regionálním. Existují nějaké překážky k čínské cestě za světovou hegemonií?

Hlavním problémem je čínská domácí situace, kterou ještě zhoršuje velikost země i populace. Každý čínský občan má své vlastní obavy, které musí být schopno čínské vedení vyřešit. Po incidentu v roce 1989 na náměstí Tchien-an-men to vypadá, že vláda uzavřela se svými obyvateli oboustranný kontrakt. Zaručí lidem, že si v budoucnu více vydělají a budou ekonomicky prosperovat. A lid souhlasil, že za takových podmínek si nebude na vládu stěžovat. Pro čínské vedení je tak otázkou číslo jedna, jak zařídit ekonomický růst země v budoucnu. Posledních více než deset let je Čína velice hrdá na svůj více než 10% ekonomický růst. Pro letošek však existují prognózy, které předvídají zpomalení ekonomiky i v Číně. Zhruba na 7 či 8 % za rok.

Dnešní Čína: kulturní revoluce zapomenuta

Napadá vás ještě jiná překážka?

Velice důležitý je i postoj k Americe. Pokud si zapůjčíme výrazy z realismu mezinárodních vztahů, lze Spojené státy označit za mocnost statu quo, zatímco Čína se zdá být rostoucí mocností. Takže pokud Čína v budoucnu vyzve Ameriku na souboj o její mocenský status, měly by se tím zabývat Spojené státy i Čína již dnes. Spojené státy by se měly snažit snížit čínský růst.

Jak?

Třeba se snažit zvýšit svůj politický vliv v asijské části Pacifiku. A zároveň se pokusit o zapojení Číny do regionálních mechanismů a organizací, aby i ona nesla břemeno vývoje v dané oblasti. Amerika proto bude v blízké budoucnosti pokračovat ve využívání svých politických vztahů s Japonskem, Jižní Koreou a Austrálií, možná i Filipínami. To aby se ujistila, že pro ni nebude Čína představovat velkou vojenskou hrozbu.

Ekonomický růst Číny je podle vás klíčovou otázkou. O jak dlouhý a velký pokles by se muselo jednat, aby se čínský lid vzbouřil?

Už v současnosti se čínské vedení bojí, protože obyčejní lidé nejsou spokojeni s rozhodnutími vlády. Ovšem většina lidí je prozatím stále spokojena s přínosem, který jim vláda přinesla. Což mi potvrdili i čínští akademici, když jsem byl před třemi lety v Číně.

Proč jsou tamější obyvatelé tak spokojení?

Cokoliv vypadá skvěle v porovnání s dobou kulturní revoluce v roce 1977! Většina lidí je jednoduše spokojena se vším, co se vládě povedlo od té doby změnit.

Co se tedy bude muset změnit, aby byli Číňané nespokojeni a vznášeli vůči své vládě politické požadavky?

Hlavně potřebují někoho, kdo by byl schopen přenést demokratické myšlenky i mezi obyčejné lidi. Zároveň je potřeba kritické masy, jež by volala po změně. Z krátkodobého hlediska mi takový stav přijde naprosto nereálný, protože čínská vláda má nad společností obrovskou moc.

Čína je neprůhledná, a proto těžce pochopitelná

Jak to?

Intelektuálové by řekli, že se vláda pokouší o dvě věci. První z nich je kooptace, díky níž se vláda pokusí získat do svých řad samotné intelektuály. Druhou jsou represe. Pokud jste pro vládu hrozbou, uvalí na vás domácí vězení.

A co se týče kritické masy, která by byla schopna vyvolat demonstraci, má na její dohled vláda mnoho vyspělých technologií. Třeba sledování mobilních hovorů a internetových stránek. Proto je v Číně velmi obtížné, aby se dohromady sešly všechny prvky kritické masy, které by rozpoutaly demonstraci.

Jaká je vaše predikce do budoucna, stane se Čína hegemonem?

Mezinárodně nebo regionálně se Čína hegemonem stane. Možná ne do pěti let, ale z dlouhodobého hlediska ano. Otázkou je, zda jsou podobné případy autoritativních režimů ohrožením regionální stability. Možná to není tak špatné, jak se zdá.

Proč?

Současný autoritativní režim je patrně potřebným zlem, aby se země takové velikosti dokázala vypořádat s obrovským množstvím vnitřních problémů.

Co je podle vás druhou podmínkou budoucí čínské hegemonie?

Jak přesvědčit ostatní, že autoritativní režim je podmínkou regionální stability a míru. Čínská vláda by se měla více otevřít okolnímu světu. Třeba v otázkách týkajících se Jihočínského moře nebo u dalšího ožehavého tématu: Tchaj-wanu. Aby svět věděl, proč je konkrétní chování pro Čínu nutné.

Diskuse