Staré vs. nové strany

Ne každá změna musí být k lepšímu

Stanislav Balík | 16. 1. 2012

Poslat do Kindlu

---

Častým tématem novinových komentářů i politologických výzkumů se po volebním roce 2010 stal střet starých a nových politických stran. Zdálo se, že zvláště na komunální úrovni dochází k tzv. kartelizaci, tedy že se staří raději spojí spolu, a to bez ohledu na ideové zaměření, než by spolupracovali s neznámými novými. Není úplně důležité, zda to tak bylo, či nikoli - koneckonců výzkumy ukázaly, že to tak jednoznačné není. Každopádně jsme si, možná trochu z pohodlnosti, na tuto optiku zvykli. Teď to ale mnohem spíš vypadá, že rok 2012, umocněný hrozící ekonomickou krizí, se ponese ve znamení souboje nových mezi sebou - a to nejen těch „starých nových", ale i „nových nových", případně „starých nových" s „novými novými". Jednoduše řečeno TOP 09 s VV, Paroubkových národních socialistů s Babišovým ANO 2011, případně libovolné kombinace výše zmíněných doplněné ještě o Bobošíkové Suverenitu, Zemanovce a další.

Je totiž pohodlné vylepit si do štítu nálepku „jsem nový, lepší, chcete mě?", doplněnou často ještě o deklarovanou odbornost, nezávislost, nesvázanost údajně překonanými ideologickými koncepty v podobě jednoduchého populismu. Těžko říct, jak dlouho to ještě může fungovat. Vždyť na téže vlně se vyvezla do parlamentu a vlády někdejší velká naděje jedenácti procent voličů - Věci veřejné. Jak tyto naděje dopadly, pozorujeme doslova v přímém přenosu, např. na ministerstvu školství, kde si snad už ani úředníci nemusí pamatovat, jak se jmenuje jejich náměstek či ředitel odboru, protože to po víkendu může být zase jinak.

Zkušenosti z komunální politiky ale ukazují, že samotné kouzlo nezávislosti, nestranickosti, novosti, funguje pouze do té doby, dokud je unikátní. Ve chvíli, kdy do volební soutěže vstupují čtyři a víc subjektů s takovou charakteristikou, kouzlo mizí a rozhodují jiné věci.

Zatímco před dvěma roky se zdálo, že je velký přetlak na pravici, teď to vypadá na velkou melu na levici. O voličskou přízeň se přetahuje ČSSD s už dvěma stranami vedenými svými bývalými předsedy, do toho hodlá v levicovém revíru lovit - jaký to paradox - miliardář Babiš, na sociální strunu hraje Jana Bobošíková a jako stálý bonus navíc tam jsou komunisté. Co z toho může vzejít? Dvě tři desetiprocentní strany a dvě tři pětiprocentní? To budou hezké koalice. Nebo se ty nové navzájem vytlučou a skončí se čtyřmi procenty těsně v mimoparlamentním propadlišti?

Zvláštní a pro demokracii potenciálně nebezpečná je skutečnost, že mnohé z oněch nových politických projektů, jak se jim také nepěkně říká, jsou vystavěny pouze kolem pravdivého či falešného ódia svých šéfů. Reagují na jedinou společenskou objednávku - na touhu po změně k lepšímu. Jaká ta změna má být, ale nevíme. Lze za nimi možná také cítit touhu po konci věčného, zdánlivě neproduktivního parlamentního přetahování a začátku rázného vládnutí silné ruky. Hanbou mnoha intelektuálů a společenských celebrit je, že těmto touhám propůjčují např. skrze podporu Babišova ANO 2011 svoji tvář. „Staří" si za to však svojí bezobsažnou a korupcí prolezlou politikou mohou sami.

Kdekdo předpovídá, že hodně napoví krajské volby, které nás na podzim čekají. To je ale lichá naděje. Když srovnáme výsledky všech tří krajských voleb s následnými volbami parlamentními, zjistíme, že předzvěstí byly jen v omezených případech. Vůbec nic například nevěstí o skutečné pozici hlavní vládní strany. Ta dostala zatím pokaždé výprask - a následně dokázala další parlamentní volby buď vyhrát, nebo skončit těsně druhá a vládu sestavovat, nebo disponovat blokační silou. Ale kdo je dnes vlastně hlavní vládní stranou? Kdo dostane výprask?

Dále - hlavní opoziční strana dokázala krajské volby zatím vždy vyhrát, z toho dvakrát drtivě. Možná ukolébána tímto vítězstvím pak ale podobně drtivě za půldruhého roku neuspěla. Jako spolehlivý barometr fungovaly krajské volby pouze u dvou stran se stabilním voličstvem - komunistů a lidovců. Těm signalizovaly setrvalý ústup z přízně.

Co z toho plyne? Že za rok, pokud ještě stále budeme čekat na řádný termín parlamentních voleb a nebudeme vyhlížet volby předčasné, nebudeme o nic moudřejší. Snad jen bude jasněji v tom, kdo z „nových nových" je úplně bez šancí a kdo nějaké šance má.

Již nějakou dobu si toho do politiky projektujeme příliš mnoho - především víru v to, že páni nahoře mohou ihned, mávnutím proutku proměnit naše privátní osudy. To ovšem nedokázal ani Churchill, Thatcherová či Mitterand, abychom zůstali v evropském demokratickém prostředí. Jediné, co politici mohou, je odpovědně spravovat veřejné záležitosti, dodávat víru ve férovost světa a pocit sebevědomí. Budeme-li doufat v zázračné proměny, v mesiáše zachraňující pozemské dobro člověka, budou naše naděje pravidelně klamány a jediné, co se bude hromadit, bude společenská frustrace. Ne každá změna totiž musí být k lepšímu.

Text původně vyšel v Lidových novinách.

Revue Politika 1/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse