O smíření s minulostí

Václav Havel odešel a komunisté zůstali

Smrt Václava Havla nám umožnila reflexe, které si běžně necháváme (v lepším případě) na výročí 17. listopadu. Zřejmě nejdůležitější otázkou, kterou se vyplatí řešit, je „váha" Václava Havla - a šířeji celého disentu - v procesu zbavení komunistů moci a přesměrování výhybky společenského vývoje směrem k dnešku, bez osmašedesátnických nebo jiných alternativ. Vděk disentu bývá po právu shledáván v urychlení tohoto vývoje. Proč ale máme navzdory „měkkosti" sametové revoluce dodnes tak zatvrzelé komunisty? Nebyl k nim nakonec dlouhodobý polistopadový přístup příkřejší a pokrytečtější, než měl být?

Usmíření v baště

ČR je v rámci bývalého východního bloku zemí specifickou relativně vyhroceným vztahem někdejšího komunistického a dnešního demokratického establishmentu, a to navzdory všem řečem o privatizujících kádrech. Občanské fórum odolalo svodům komunisty zakázat, na druhou stranu je v politickém slova smyslu v krátkém čase nekompromisně postavilo mimo hru.

Komunisté, opírající se o relativní ekonomickou stabilitu země, se včas nepostavili reformním čelem postupnému pádu SSSR ani Chartě 77 či jiným iniciativám. Na rozdíl například od polské Jaruzelského junty si naši komunisté v procesu přechodu k demokracii užili jen rychlou potupu. Nedošlo k žádnému soužití s opozicí nebo samovolnému přerodu strany jako třeba v Maďarsku. Vrcholem „znásilnění" KSČ byla volba Václava Havla federálním prezidentem: ruku pro něj pod nátlakem zvedli všichni komunističtí poslanci Federálního shromáždění. Od té doby, jak dobře víme, izolace komunistů trvá. Zatvrdili se. To, zda a jakým způsobem by moc pustili sami, se nikdy nedozvíme.

Není divu. Komunismus u nás měl tuhý kořínek. „Chytří" čeští komunisté v mezinárodním měřítku zřejmě nejvíce spontánně přilnuli k marxismu, což lze přičíst na vrub urbánnímu a industriálnímu charakteru Česka. Byla tu tradice prvorepubliková, samozřejmě volební výsledek v roce 1946. Zatímco v řadě středo- a východoevropských zemí byl komunismus do značné míry provizorním poválečným geopolitickým kompromisem (nebo rovnou diktátem), u nás „zamilovanost" do socialismu nezastíralo ani pražské jaro. A k 1. lednu 1989 bylo v KSČ více než 1 700 000 občanů ČSSR.

Sečteme-li všechny uvedené faktory svědčící o míře dobrovolnosti srůstu české společnosti s KSČ, nezdá se, že by cesta k usmíření (mnohem lepší pojem než „vyrovnání se s minulostí"), mohla vést skrze další odsudky komunistů.

Oběti a vrazi

V případě českého „vyrovnání" stojíme v podstatě před otázkou, čím vykoupit rezignaci komunistů na násilí tak, aby byl „deal" stravitelný zejména pro oběti komunismu. Komunistů i obětí či pamětníků ubývá, ale jejich zaťatost bude žít dále, nesena potomky. Možná právě toto, záštita nad procesem usmíření, měl být velký Havlův úkol, neboť ve hře není nic menšího než zástupy mrtvých a spousta zničených životů. Malý inspirativní příklad: Irsko, kde vypukla po oddělení ostrova od Velké Británie a vzniku Severního Irska v letech 1920-1921 občanská válka, sužoval terorismus IRA i společenský příkop. Zastavení palby v Ulsteru dodnes doprovází institucionalizovaný proces usmíření (reconciliation). Nerovná se tlusté čáře, nemá dokonalé výsledky a někdejší arciteroristé usedli v severoirské vládě. Ale jinak to nešlo.

Gesta a gesta

Češi pochopitelně nepotřebují zastavit palbu. Ta naráz a bez větších emocí utichla před dvaadvaceti lety. Další spolupráce nového režimu se starými kádry neměla opodstatnění. Úvahy o politické deblokaci KSČM tak bývají aktuální jen o volbách, případně v obdobích, kdy vládne ČSSD s jejich faktickou pomocí. Mějme ale na paměti, že komunisté nejsou jako kterákoliv konjunkturální nebo extremistická, přechodně existující a „nepoužitelná" strana. Když už nic jiného, na rozdíl od jiných je na ně alespoň „spoleh" v otázkách evropské integrace, což (s ohledem na demokracii paradoxně) znamená stále více.

Každé zbytečně přezíravé gesto, každý nový ústav pro studium z moci úřední bude rozkol dále petrifikovat. Vzhledem k historickým skutečnostem dávejme před takovými bezpracnými gesty přednost praktickým podmínkám pro reálně dosažitelné usmíření mezi nejvíce dotčenými. Jen tak se hrany otupí a tělo národa se může lépe hojit.

Diskuse