Václav Havel státník?

Jan Frank | 21. 12. 2011

Poslat do Kindlu

---

Smrt Václava Havla nutí každého, kdo to odkládal, vyjasnit si k němu svůj vztah. V této souvislosti média nabízejí hned několik možností: politik, dramatik, filozof a státník, v každém případě gigant. Nejodvážnější komentáře tvrdí, že Havlovi doslova vděčíme za svobodu. Dále se připomínají jeho nejslavnější myšlenky a slova, mezi nimi pochopitelně Havlův sen o pravdě a lásce. My, kteří tyto dvě sestry rovněž milujeme, však v jejich zájmu váháme, zda přijmout celé nabízející se menu Havlových životních rolí, jež jako by tvořilo jeden organický celek hodný automatické úcty. Pravda a láska, ty opravdové, by měly vítězit i nad mýty, iluzemi a patosem, a proto snad není hanou se na velkého muže podívat i tímto prizmatem.

Dramatik

Začněme s nesporným. Havlovy hry z 60.-80. let 20. století jsou opravdu velmi dobré. Na druhé straně jsou ale při vší úctě skoro všechny stejné. Absurdní drama, byť v Havlově podání světové kvality, je sytým, ale takřka bezemočním doplňkem hlavního proudu. Jde v podstatě o klasickou komedii pro vyvolené chápající. Proto se Havlem drama nezměnilo, stejně jako se z téhož důvodu nezměnila ani politika. Neboť opravdová a přesvědčivá politika není nikdy jen subjektivním fórem pro menšinu občanů-diváků.

Filozof

Pokud jde o filozofii, Havel svým myšlenkám ublížil mj. tím, že o nich pořád mluvil. Morálka a pevný postoj jsou fascinující, setkáváme-li se s nimi nenadále, bez očekávání. Morální filozofové Havlova ražení proto z principu nikdy neuniknou sebeinflaci, o zesměšnění se postarají sami demonstrací neřešitelnosti rozporu mezi ideou, jimi samotnými a realitou každodenního světa. Tuto skutečnost Václav Havel navzdory svým hrám nikdy nepochopil a v tomto smyslu zklamal. Říci, že je jasné, že jeho zahraniční i domácí projevy v 90. letech dělaly ČR vždy čest, je věcí názoru. Číst jeho knihy se mi přesně z těchto důvodů nikdy nechtělo a po několika letech, upřímně řečeno, začaly jeho novoroční projevy úmorností a nudou v čemsi připomínat Husáka.

Státník

Být politikem znamená být jím kdykoliv a kdekoliv, dějiny nedějiny. Představme si, že se Václav Havel narodil třeba ve Švýcarsku. Vstoupil by do dějin spíše jako kulturní osobnost a obránce lidských práv, nebo jako vůdce s ústavním mandátem? Co se tím chce říct? Že státník v zásadě řeší jiné věci než Havel. Jeho seberealizace nesouvisí s tou či onou příležitostí, s totalitou či revolucí. Zajímají jej konkrétní každodenní parametry výkonu moci, chcete-li „běžný provoz státu". Václav Havel roku 1989 přirozeně, podobně jako mnoho dalších nepolitiků, do politiky načas vstoupil. V tom nebyl výjimkou. Jeho optikou však nebyly organické a dlouhodobé potřeby státu, nýbrž potřeby vlastní, ideové, pro jejichž realizaci v kataklyzmatu revoluce vycítil naprosto unikátní příležitost. Jakmile se demokracie stabilizovala, jeho čas pominul.

Dalším atributem státníka je, světe div se, konkrétní stát. Blízcí spolupracovníci Václava Havla vzpomínají, že když s bývalým prezidentem přijeli do nějaké exotické země, nikdo nevěděl, co je to Česká republika, ale každý uměl vyslovit „Havel". Má se tím na mysli, jakou reklamou byl Václav Havel pro Čechy a že je dokázal zastoupit, neboť jsme malá a neznámá země. To je ovšem opět hodno polemiky. Havel byl globálním symbolem, jeho politický intelektuální rozměr - a v tom byl vždy zcela konzistentní a upřímný - Českou republiku v zásadě nepotřeboval. Byla spíše nahodilou platformou pro něco jiného. Proto lze říci, že Havlovi obdivovatelé v zahraničí ve skutečnosti vzývali jen jeho samého, přesně v logice globálního a záměrného účinu jeho politizujícího existencialismu.

Skvělý chlap? Přijatelný odkaz

Navzdory všemu řečenému zbývá něco velmi krásného a důležitého, něco, co ospravedlňuje a vysvětluje Havlův velký vliv. Patřil k nemnoha myslitelům, kteří se na okamžik odvážili spojit tolerantní a humánní filozofický existencialismus s politikou. Nereálné s reálným. Převést definici bytí z přítmí tušeného na světlo světa, jako by se jednalo o tu nejjednodušší a nejpřirozenější věc, kterou může člověk vykonat. V jistém smyslu jde o moderní analogii pokusu o nebeské království. Proto také Havel (zřejmě vědomě) nikdy nebyl skutečným demokratem. Člověk, jenž v sobě onu touhu objevil, je někým unikátním a krásným, obdobně jako například světci. Dojímá a strhuje z principu. A ačkoliv téměř všichni okolo takového génia vědí, že svět je jiný a moc mu raději svěří jen v osudových hodinách, budou jej tajně ctít a milovat.

Revue Politika 12/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse