Tusk uvízl v propasti

V sobotu 16. prosince byl zveřejněn návrh mezivládní smlouvy, která by měla zavést nová pravidla a restrikce v oblasti fiskální politiky v Evropě. Týkají se hlavně členských států eurozóny. Smlouva vstoupí v platnost, pokud ji ratifikuje alespoň 9 států. Nebude však platit v zemích, které ji nepodepíší.

K paktu budou moci přistoupit také členové EU mimo eurozónu, tudíž i Polsko.

V posledním bodě smlouvy stojí, že v případě zemí jako Polsko začnou předpisy platit až po přijetí společné měny, ačkoli dobrovolně se mohou k fiskální unii přidat už dříve. („unless the Contracting Party concerned declares its intention to be bound at an earlier date").

Nepadá tu však ani slovo o případném podílu států mimo eurozónu na práci tzv. euroskupiny. Stejně tak tu není zmínky o účasti guvernérů národních bank Polska, České republiky či Švédska na jednáních Evropské centrální banky. V kapitole V, článek 13, bod 4 se dokonce dočteme, že „President of the Euro Summit" (nově vyzvořená funkce) „bude ostatní členské země EU podrobně informovat o přípravách a výsledcích summitů". Zní to snad jako pozvání k účasti na těchto schůzkách? Sotva.

Komentátor Tomasz Bielecki v deníku Gazeta Wyborcza napsal: „Před přijetím eura budeme mít v tomto paktu status pozorovatele. Jaký bude praktický rozdíl mezi Varšavou (před přijetím eura) a Londýnem, který zůstane mimo pakt? Budete sedět u jednoho stolu se sedmnácti zeměmi eurozóny. Účastnit se diskusí, ovlivňovat další reformy, říká jistý západní diplomat."

Navrhoval bych, aby Tomasz Bielecki anebo onen „západní diplomat" citovali patřičný paragraf v návrhu smlouvy, v němž je řeč o „statusu pozorovatele" a „sezení u jednoho stolu".

Když už polská vláda prohlásila, že k paktu přistoupí, má teď dvě východiska:

1. Přistoupit k fiskální unii hned. Bude to znamenat, že došlo k manipulaci veřejným míněním, protože restrikce se nás dotknou, ještě než vstoupíme do eurozóny, přičemž nezískáme místo u zmíněného stolu, ani jako účastníci bez práva hlasovat.

2. Přistoupit k fiskální unii až po zavedení eura, tedy za čtyři nebo pět let (pokud samozřejmě ještě bude k čemu přistupovat). Znamenalo by to, že zdejší veřejné mínění je manipulováno a obelháváno vizí „tvrdého jádra" a Polska „spolurozhodujícího o budoucí podobě Evropy".

Zbývá ještě šance, že v důsledku tvrdého vyjednávání Polsko vybojuje dalekosáhlé obsahové změny ve smlouvě. Good luck.

P.S.: Ještě dvě poznámky obecné povahy:

Zaprvé, mnoho týdnů jsme slyšeli o tom, že pro záchranu eura musíme intenzivněji koordinovat hospodářskou politiku a přimět ostatní k přijetí přísnějších pravidel rozpočtové politiky. Podle projektu smlouvy může dojít k situaci, v níž mimo fiskální unii zůstane několik států eurozóny (např. Irsko) a připojí se k ní několik zemí zvnějšku (např. Polsko). Přičemž Irsko nepřestane používat euro, ačkoli pro ně nebudou závazné regulace nové smlouvy. Polsko zase neopustí zlotý, ačkoliv znění nové smlouvy se na něj už bude vztahovat. Dle mého skromného názoru by to znamenalo nesrovnatelně větší chaos než doposud. Pokud má tohle být „hlubší ekonomická integrace" Evropské unie, jmenuji se Justin Bieber.

Zadruhé, Donald Tusk mnohokrát zdůrazňoval, že vytvoření „Evropy dvou rychlostí" by ohrozilo naše zájmy v EU a že takovým pokusům musíme rozhodně odporovat. Přitom když teď vzniká revoluční projekt potvrzující „Evropu dvou rychlostí" de iure, polská vláda nejenže se k němu přidává, ale mluví o něm v samých superlativech. Což ponechávám bez komentáře.

Autor je komentátorem týdeníku UważamRze.

Text byl publikován 17. prosince na blogu deníku Rzeczpospolita.

Článek je součástí speciálu Z fiskální unie máme obavu, v němž dva europoslanci a dva analytici z Česka a Polska objasňují, proč si eurozóna dalšími integračními kroky nepomůže a ještě uškodí těm, kteří se rozhodli zůstat mimo ni.

Diskuse