Občan Havel odešel

Ondřej Šlechta | 18. 12. 2011

Poslat do Kindlu

---

V neděli ráno zemřel český dramatik, politik a disident Václav Havel. Život i činy tak mnohovrstevné osobnosti nelze popsat na pár řádcích. Četné nekrology a úvahy, kterých budeme v následujících dnech svědky, budou Václava Havla pasovat do role poloboha, jiné, kterým nebude dán takový prostor, ale jistě se ozvou, mu budou nenávistně spílat. Oba tábory zapomenou na to, že Havel byl především a mimo jiné omylný a chybující člověk.

Havel vnímal svět, společnost i politiku pohledem jednoduché optiky boje dobra se zlem. Dlužno dodat, že intelektuálně vyrostl v prostředí, které k tomu svádělo. Filozofický přístup hledající věčný smysl, spíše než analyzující aktuální a budoucí, a reprezentovaný oním mnohdy vysmívaným heslem „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" sice oslovoval široké intelektuální kruhy doma i v zahraničí, ale často mu bránil pochopit složitou realitu postbipolárního světa.

To ho vedlo k přijímání zásadových politických postojů, které mnohdy byly více odrazem jeho osobní zkušenosti než výzev a potřeb dobového světa. Z Havla-alternativce, který měl v minulosti velké pochopení pro občanský protest a nekonformní chování, se tak stal obhájce výstavby amerického radaru, který nenalezl porozumění pro široké vrstvy protestující proti umístění radarové základny na našem území. Dřívější humanista, který po pádu železné opony volal po současném rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy, se stal v 90. letech, pravděpodobně pod vlivem strachu z posilování pozic Ruska (po nástupu Putina bylo v Havlových očích opět ohrožením jeho ideální vize světa), přítelem amerického politického establishmentu a nakonec zastáncem i propagátorem vylhané války v Iráku i bombardování Jugoslávie, kdy si za svůj eufemismus o „humanitárním bombardování", i když jeho autenticitu mnohokrát popřel, vysloužil snad poprvé v životě upřímnou nenávist.

Vrcholem morálního kýče, jemuž Havel tak trochu nechtěně dělal stafáž, byla v posledních letech jeho života snaha učinit z fiktivního konfliktu pravdy s láskou proti lži a nenávisti ústřední dělící linii politického života. Tak nějak se zapomnělo na to, že bojem proti amorálnímu komunismu nezískal Havel výsadní právo odsuzovat jiné cesty, než které předkládal sám, a že ne každý, kdo jej nezbožňuje, je hned nemorální reziduum starých časů.

Větu o vítězné pravdě a lásce Havel pronesl v památných listopadových dnech, kdy byla nositelkou naděje a zapadala do kontextu doby, ve které se podobných floskulí pronášely stovky. Havel tuto větu samozřejmě během života ještě mnohokrát zopakoval, ale asi nechtěl, aby se z ní stala mantra, kterou s úctou, nebo despektem opakují jeho zastánci, respektive odpůrci. Tendenci dělit českou společnost na „pravdoláskaře" a „lžinenávistníky" už ale zastavit nešlo. Ten konflikt ovšem nikdy neexistoval, zrodil se v hlavách Havlových přátel i nesmiřitelných nepřátel, kteří během jeho politické kariéry i poté, co opustil Pražský hrad, pracovali na budování i difamaci jeho osobnosti hraničící s kultem, o který sám Havel paradoxně nikdy nestál.

Svět opustila osobnost, jejíž charakter není už s ohledem na ono biblické „kdo je bez viny, hoď kamenem" vhodné soudit ani smysluplné popírat její mezinárodní význam a zásluhy na domácím poli bez ohledu na to, že mnohdy reprezentoval vyhraněné názory, které nebyly vždy souladu s logikou, národními zájmy a koneckonců ani pravdou. Ale tak nějak nebyl první ani poslední - a podobně jsme na tom občas všichni.

Pro někoho významný státník, pro jiné spíše úspěšný aktivista, pro někoho morální autorita, pro jiné omylný člověk, který se hlásáním zásad často dostával i na hranici pokrytectví. Nesporně ale významná osobnost moderních českých dějin. Havlův život a kariéra, které jsme bohužel vnímali více zprostředkovaně a tak, jak dostaly zadáno PR agentury, jsou fascinujícím příběhem hraničícím někdy s kýčem a absurdním dramatem zároveň. Vzdejme jako slušní lidé svou úctu, ale nepodléhejme tatíčkovskému kultu.

Revue Politika 12/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse