Čas vzbudit historii

Jan Frank | 12. 12. 2011

Poslat do Kindlu

---

Koho se média a občané táží nejčastěji, když se řeší otázky související s krizí eurozóny? Ekonomů. Ne že by vzhledem k reálným turbulencím na finančních trzích byli irelevantní, obecně je ale jejich exploatace jen dalším zvláštním klamem spojeným s ekonomizací problémů dnešní západní civilizace. Ostatně sami špičkoví ekonomové, posloucháme-li je pozorně, to přiznávají. Je řada oborů, které by se měly probudit a začít něco produkovat. V prvé řadě historie. Neboť to, co dnes potřebujeme pochopit, fundamentálně nesouvisí s burzovními indexy, ratingy, tou či onou miliardou pro zdravotnictví nebo dopravu, nýbrž s momenty překročení hranic reálně splnitelné politiky.

K čemu jsou humanitní vědy?

Na filozofické fakultě (a v hospodách) jsme se s přáteli příležitostně zabývali smyslem humanitních oborů. Pamatuji si z těch dob vcelku přijatelný závěr: nahromaděné vědění je vedle zvelebování naší kulturnosti hlavně praktickou zbraní. Ano, je to ta nejotřepanější fráze. Znamená to ale také, že historik může v ideálním případě plnit roli jakéhosi „sociálního chirurga". Neboť dobře rozumí určité problematice a z titulu své profese zodpovídá za její „správu". Jinak řečeno, týká-li se dané otázky i dnešek, neměl by historik zůstávat v nečinnosti. Samozřejmě že je to trochu krkolomná konstrukce, ale pokud uvedenou schopností nedisponujeme, z historie (ale i dalších oborů) se stává inertní antikvariát, byť na nejvyšší možné badatelské úrovni.

Za první republiky ukazoval cestu Josef Pekař, donedávna fascinoval Dušan Třeštík a dnes? Kdo rozplete seskupení zájmů stojících za činností takového Ústavu pro studium totalitních režimů, je borec.

Zpravodajové ČT a žurnalisté měli už dobré tři roky obléhat katedry sociálních a hospodářských dějin. Právě tam se o dynamickém vývoji pečovatelského státu dozvíme nejvíce. Odpovědi na dnešní otázky hledejme v hlavách Masaryka, Beneše, Švehly a dalších, v archívech, ve starých novinách, starých ekonomických, demografických a sociologických statistikách, v parlamentních svodkách, v údajích o hlasování, ve starých volebních programech, v odborových aktivitách a obsazích volebních protokampaní, v zašlých anarchistických a levičáckých románech...

Občan historik

Smyslem takového hledání samozřejmě není odsudek minulosti. Angažmá historie, šířeji humanitních věd, je spíše účinným nástrojem k prolomení jednostranně zekonomizovaného diskurzivního kruhu současné publicistiky a politické debaty.

Kupříkladu číst dnešní Lidové noviny je úplná nuda. Komentáře všech možných analytiků té či oné banky se opakují a stále (byť pravdivě) říkají totéž: sžíravě kritizují euro, lídry eurozóny a expanzi veřejných výdajů. Přitom je jasné, že tyto výdaje ze dne na den osekat nelze, neboť existenčně jistí celé ohromné segmenty populace pracující a pohybující se v historicky nastavených sociálních kulisách mířících určitým politickým směrem. Právě v tomto bodě ekonomie končí: k řešení problému potřebuje spojence z jiných oborů. Změna kurzu není otázkou pěti, dvaceti let; jde o období a procesy mnohem delší.

My z humanitní obce si občas stěžujeme na společenskou letargii a „zlé časy", ovšem příležitost „prodat" své schopnosti a vědění (klidně i popularizačním způsobem) zpravidla prováháme. Kdo nevěří, nechť se tímto prizmatem podívá do závěrů letošního sjezdu historiků v Ostravě. Jistě, určitá část badatelů vznese námitku proti politické instrumentalizaci svých oborů, proti „zatahování do politiky". To je však obrovský omyl. Jestli něco dnešní politika potřebuje, pak je to právě objektivita. A i historik je občan.

Revue Politika 12/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse