Hladomor a kultura paměti

Na Ukrajině vyšla kniha amerického profesora Normana Neumarka Stalinovy genocidy

Podílet se na ukrajinském překladu knihy profesora Normana Neumarka pro mě bylo nesmírně zajímavé. Autor v úvodu uvádí: „Otázka genocidy je pro Ukrajince velmi důležitá a doufám, že tato kniha pomůže pochopit její dynamiku." Po jejím přečtení mohu říci, že Neumarkův předpoklad byl správný. Jedná se skutečně o skvělou práci. Zvlášť když si uvědomíme, že kniha vychází v době, kdy téma genocidy není na Ukrajině zrovna salonfähig.

V knize se píše ne o jedné, ale hned o několika genocidách uskutečněných stalinsko-komunistickým režimem. Nacházíme zde strašné panorama událostí souvisejících s „rozkulačováním", hladem počátkem 30. let, nelítostné akce proti neruským národům, které začaly v roce 1934 a skončily až v průběhu války, masové a nelidské operace v době „ježovščiny" v letech 1937-1938, represe, které pokračovaly až do samého počátku války SSSR s nacistickým Německem...

Pro mě jsou v knize ovšem klíčové problémy související s ukrajinským hladomorem na počátku 30. let. 22. dubna 1935 byl prvnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny Stanislavu Kosiurovi a druhému tajemníkovi Pavlu Postyševovi doručen dopis od Státní plánovací komise Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR). V dopise byla oficiální informace (dle sovětské tradice neúplná) o „úbytku vesnického obyvatelstva". Na počátku roku 1934 šlo o 4 179 000 lidí.

Právě tato čísla potvrzují, že hladem na počátku 30. let trpěla nejvíce Ukrajina, byť hladomor řádil i mezi jinými národy SSSR (podle oficiálního stanoviska současných ruských představitelů zahynulo v Sovětském svazu 7 miliónů lidí). Otázka zní, proč tomu tak bylo a zda za tím nebyla nějaká protiukrajinská politika.

Není bez zajímavosti, že na nalezení nových archivních materiálů měla zásadní vliv politická konjunktura. V době prezidenta Leonida Kravčuka (1991-1994) ani v době prezidenta Leonida Kučmy (1994-2004) nebylo nalezeno tolik nedostupných dokumentů jako v období prezidenta Viktora Juščenka (2005-2010). Přitom bádání okolo tragédie ukrajinského hladomoru bylo zahájeno už za komunistů a v roce 1990 byl vydán sborník „Hlad na Ukrajině v letech 1932-1933 očima historiků, jazykem dokumentů".

Zejména v době prezidenta Juščenka se problém hladomoru dostal i na národní a mezinárodní úroveň. O hladomoru začali diskutovat badatelé z různých zemí. Ostatně bez pochopení této tragédie nelze pochopit ani řadu dalších událostí dvacátého století.

Viktor Juščenko pověřil v roce 2006 bádáním nově založený Ukrajinský institut národní paměti a zapojil do něj také zvláštní služby. Byly odtajněny relevantní zdroje Odvětvového státního archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny (OSA SBU), část těchto dokumentů byla zveřejněna v publikaci „Odtajněná pamět: Hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933 v dokumentech GPU-NKVD".

Proces odtajňování OSA SBU pokračoval. V roce 2008 šlo o zdroje, které obsahovaly informace z velvyslanectví řady zemí, které tehdy na Ukrajině působily, jmenovitě Německa, Polska, Itálie, Turecka a Japonska. Tyto dokumenty jsou zcela unikátní (historici se k nim do té doby nedostali) a vyšly v ukrajinsko-polské edici pod názvem „Polsko a Ukrajina ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Neznámé dokumenty z archivů zvláštních služeb". Rovněž byly přeloženy do angličtiny.

Vedle dokumentů zvláštní služby začaly být uveřejňovány také zdroje Ústředního státního archivu společenských organizací (bývalý stranický archiv), Ústředního státního archivu vyšších orgánů státní správy Ukrajiny, Ruského státního archivu sociálně-politické historie a prakticky všech oblastních archivů Ukrajiny.

Společně s uvedeným začaly být publikovány i vzpomínky a svědectví pamětníků o tom, co viděli a přežili. Všechny uveřejněné dokumenty přispěly k vykreslení specifik ukrajinského hladomoru, zvláštností stalinského teroru na Ukrajině. Tato specifika spočívala především v přísné kontrole situace na Ukrajině, v tvrdé politice zákazu migrace a v totálním odebírání potravin. V souvislosti s tím německý badatel profesor Gerhard Zimon v roce 2008 napsal: „Současně s ,válkou' proti rolnictvu se vedla válka proti ukrajinskému národnímu uvědomění."

Nedůvěru Stalin projevoval nejen k rolníkům, ale také k ukrajinské stranické organizaci. Velmi dobře to ukazuje dokument zveřejněný v roce 2000. Jde o Stalinův dopis Kaganovičovi z 11. srpna 1932. Nyní již je známo také stranické usnesení ze 14. prosince 1932, které za každou cenu požadovalo splnit plán odběru zrna, ale také „správné provedení ukrajinizace". Veškerá vina byla zdůvodňována činností „petljurovců" a „ukrajinských nacionalistů", již byli likvidováni ve všech sférách společnosti. Jako by Ukrajinci záměrně pojídali sami sebe.

Francouzský badatel Nikola Vert v roce 2009 napsal, že když připravoval text pro publikaci Černá kniha komunismu, uvedl, že rolnictvo bylo hlavní obětí ukrajinského hladomoru. Později, po zveřejnění nových dokumentů, však došel k názoru, že šlo o poslední epizodu konfliktu mezi bolševickým státem a rolnictvem, který začal již v letech 1918-1922. Ve světle aktuálních dokumentů, píše Vert, je jasné, že na otázku, zda byl hladomor na Ukrajině genocidou, je jedinou možnou odpovědí „ano".

Profesor Norman Neumark o tom také nepochybuje. Proto také věnuje tolik pozornosti textu specialisty, který již v roce 1953 v publikaci „Sovětská genocida na Ukrajině" charakterizoval hladomor jako „klasický příklad sovětské genocidy; nejdelší a největší experiment rusifikace a likvidace ukrajinského národa". Uvedená slova napsal „otec" pojmu genocida, polský právník Rafael Lemkin. Jeho text je uložen v oddělení rukopisů Newyorské veřejné knihovny a v roce 2009 byl za pomoci kanadského profesora Romana Serbina přeložen do angličtiny a jiných jazyků.

Profesor Neumark ve své knize zastává stanovisko, že pojem genocida z Lemkinovy práce nebrání tomu, aby jej bylo využito jako termínu, jímž lze za oběti genocidy označit i politické a sociální skupiny. Lemkin tuto eventualitu připouštěl i ve svých pracích z 30. let.

Existuje dostatek důkazů, které dokládají, že Stalin a jeho okolí věděli, že masový hlad v SSSR v letech 1932-1933 byl nejstrašnější zejména pro Ukrajince. A nepodnikli nic, aby zajistili alespoň nějaké jídlo ve městech nebo v jiných oblastech SSSR, a umožnili tak snížit tlak na násilné odebírání úrody rolníkům.

Profesor Neumark zdůrazňuje: „Nepřátelství Stalina k Ukrajincům a jejich pokusům zachovat si zvláštní formu samosprávy, včetně nervozity vyplývající z odporu proti kolektivizaci, hladomor ještě více zostřilo."

Neumark tvrdí, že Stalinova vina za hromadné vraždění je podobná vině Hitlerově. Je těžké si představit genocidu 30. let bez Stalina, stejně jako holocaust bez Hitlera: „Z mnoha důvodů je nutné uznat holocaust za nestrašnější případ genocidy naší doby. Nicméně nelze ignorovat, že mezi nacismem a stalinismem existují četné paralely. Hitler i Stalin byli diktátory, oba zavraždili v Evropě velké množství lidí. Oba zabíjeli lidi ve jménu utopie a oba ničili své země a společnosti." Podle Neumarkova názoru bude prvním důležitým krokem ke zlepšení vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem součinnost Moskvy a Kyjeva při intenzivním a otevřeném posouzení hladomoru v letech 1932-1933: „Rusové ani Ukrajinci nemají ani historické, ani politické důvody bránit Stalinovu reputaci a zamlčovat jeho zločiny."

Na druhou stranu sám Neumark zdůrazňuje, že to byl právě Sovětský svaz, kdo po válce vyvinul na půdě OSN silný politický tlak cílící na zúžení definice genocidy v „Konvenci o odvrácení zločinu genocidy a potrestání viníků" na rasové, náboženské, národnostní a etnické skupiny. Vyloučení sociálních a politických skupin výrazně zkomplikovalo uznání hladomoru na Ukrajině za genocidu. Neumark je přesvědčen, že danému kroku SSSR není věnována náležitá pozornost. Tím spíše, když chování současných ruských diplomatů často připomíná chování diplomatů stalinských.

Teze o hladomoru jako genocidě dráždila rusko-ukrajinské vztahy ponejvíce v letech 2004-2010. Ruská diplomacie ale snahám Ukrajiny na mezinárodní úrovni celkem úspěšně bránila. V roce 2008 například ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov vyzval své kolegy z jiných zemí (pochopitelně kromě Ukrajiny), aby nepodporovali žádnou ukrajinskou iniciativu: „Cíl ukrajinského establishmentu je jasný: učinit Ruskou federaci odpovědnou za hlad a roznítit nepřátelství mezi bratrskými národy Ukrajiny a Ruska."

Na tomto místě je vhodné se krátce zmínit právě o ukrajinském establishmentu. Řada lidí se domnívá, že bádání o hladomoru bylo iniciováno „ukrajinskými nacionalisty" pod patronátem prezidenta Viktora Juščenka. Není to však pravda. Nešlo o „státní zakázku" s cílem vyvolat protiruské nálady. Naopak. Juščenkův neúspěšný pokus prosadit zákon o trestních postizích za neuznávání hladomoru vedl k prohloubení nechuti společnosti a odborné veřejnosti se hladomoru dále věnovat.

V lednu 2007 sepsal šéf ruské Federální archivní agentury dopis týkající se přípravy sborníku dokumentů „Hlad v SSSR v letech 1932-1933", v němž zdůraznil, že prací se krom ruských specialistů zúčastní také Bělorusi a Kazaši. V příloze dopisu byla vysvětlující doložka, ve které byla upřesněna koncepce připravovaného sborníku: „Hladomor byl vyvolán potřebami urychlené industrializace." Mezi doporučeními byla i taková: „Vzhledem k ,ukrajinskému faktoru' je nutné vybírat takové dokumenty,které budou dokazovat univerzální charakter odebírání úrody v roce 1932 a stejné metody ve všech krizových regionech (Ukrajina, Severní Kavkaz, Dolní Volha). (...) Dokumenty musí ukazovat na tragédii všeho sovětského rolnictva."

Západním badatelům se tím říká toto: Rusko bránit netřeba, ubrání se samo a ještě přitom poučí Ukrajince. Dokonce i takový vědec jako Viktor Kondrašin píše o tom, že na Ukrajině se za Juščenka objevila teorie, která rozdělila tragédii sovětského rolnictva na „genocidu hladem na Ukrajině a hlad v jiných regionech bývalého SSSR včetně Ruska". Chápu, že Kondrašin nechce Rusko a Ukrajinu rozdělovat, ale sjednocovat. Vzniká však otázka, k jakému sjednocení může dojít na základě předem stanovených závěrů. Dokumenty z poslední doby jednoznačně potvrzují specifika ukrajinské situace. Což neznamená, že bychom měli jakkoli snižovat situaci v jiných oblastech tehdejšího SSSR.

Analýza současné ukrajinské historiografie svědčí o tom, že výzkum ukrajinského, všesvazového a mezinárodního charakteru hladomoru prozatím nemá komplexní charakter. Chybí například výzkum, který by umožnil porovnat situaci na Ukrajině a v Rusku a na Ukrajině a v Kazachstánu. Nepovšimnuta doposud zůstala role vykonavatelů, resp. účast Ukrajinců v tzv. útočných brigádách, které zabavovaly lidem zrno, a ve stranických, státních a trestních orgánech. Je to důležité proto, abychom pochopili celý obraz a nemluvili jen o obětech.

Je jasné, že integrace hladomoru do evropské a světové kultury paměti není možná bez jeho porovnání s oběťmi jiných národů stalinského SSSR a s holokaustem. Jen tak lze najít odpověď na otázku, zda Ukrajina s hladomorem nepřehání.

Neumarkova kniha bude mít své zastánce i kritiky, ale to je dobře. Historie minulého století se nesmí stát obětí politické konjunktury.

Text uveřejněný v deníku Den č. 20, 7. února 2009, přeložil a redakčně upravil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Problémy pravoslavného Východu

Diskuse