Revue Politika doporučuje (11/2011)

Redaktoři Revue Politika se často setkávají se zajímavými knihami, časopisy, články nebo filmy. Nezřídka se o nich ale ví méně, než by stálo za to. Proto vznikla rubrika „Revue Politika doporučuje", v níž příležitostně naleznete tipy, které by rozhodně neměly uniknout vaší pozornosti.

Dick Cheney: In my time

Threshold, 2011, 576 s.

Dick Cheney, viceprezident ve vládě George W. Bushe, proslul jako hlavní zahraničně-politický „jestřáb". Před nedávnem se na pultech knihkupectví objevila kniha jeho pamětí In my time. Vyjma řady zajímavých momentů v ní člověk nalezne mnoho kritiky: Condoleezy Riceové, Colina Powella nebo někdejšího ředitele CIA George Teneta. Co chybí, je alespoň částečná míra sebekritiky a sebemenšího křivého slova vůči Bushovi mladšímu.

Obsáhlá kniha nepojednává jen o životě v úřadu viceprezidenta, ale také o době před ní. Prvních 255 stran předkládá události do doby, než Cheneyho George Bush požádal o podporu v prezidentských volbách. V dalších kapitolách Cheney hovoří o svém politickém vzestupu a o tom, jak se přes zapřisáhlou loajalitu k demokratům svého otce stal republikánem.

Ve stěžejních kapitolách o zahraniční politice Cheney široce popisuje, jak i Bushův předchůdce v Bílém domě Bill Clinton měl silné podezření, že se saddámovský Irák pokouší vyvinout zbraně hromadného ničení, jak se Saddám Husajn zbavil zbrojních inspektorů OSN a jak vytrvale odmítal respektovat celou řadu rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Zapomíná se však vyrovnat s faktem, že po svržení Saddáma Husajna americká vojska v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nenašla.

V knize rovněž popisuje perličky ze zákulisí, například to, že krátce po svém zvolení viceprezidentem sepsal rezignační dopis, který utajoval a schovával v trezoru. Proč to udělal, vysvětluje svým špatným zdravotním stavem a faktem, že údajně neexistuje způsob, jak se zbavit viceprezidenta, který je neschopný vykonávat svou funkci.

---

Miroslav Belica, Tomáš Belica: Co nezavály písky Mezopotámie. Češi a Irák 1990-2010

Epocha, 2011, 339 s.

Málokdo je v českém prostředí schopen fundovaně se vyjádřit k problému role Iráku v mezinárodním dění v 90. letech a vztahu Československa a České republiky k němu jako náš bývalý velvyslanec a arabista Miroslav Belica. Spolu se svým synem je autorem knihy, která ukazuje, že dezinformace a poplatnost ideologii ve vztahu k Iráku nejsou jen produktem roku 2003.

Autoři se například správně se ptají, kdo čistil Saddámu Husajnovi cestu k moci? Kdo Iráčanům poskytl zakázané chemické zbraně? Proč pokračovaly sankce OSN i po iráckém stažení z Kuvajtu v roce 1991? A jak je možné, že je dodnes Saddám Husajn považován za jediného viníka války, když je (např. díky Wikileaks) možné dohledat, že Spojené státy uzavřely s Kuvajtem tajnou dohodu, díky které měla americká strana prostřednictvím své velvyslankyně souhlasit s iráckým útokem na Kuvajt, a tím jej vlákat do pasti, jejímž cílem byla nejprve delimitace irácké hranice a posléze naprosté rozvrácení tohoto státu?

Poměrně šokující informace kniha přináší v souvislosti s prací české diplomacie. Fakt, že jsme nelogicky ztratili po roce 1991 o irácký region zájem navzdory vynikajícím obchodním pozicím, které si zde Československo v minulosti vybudovalo, byl doveden ke smutné dokonalosti během operace Irácká svoboda. Absence kritického přístupu k neokonzervativní propagandě před zahájením operací v roce 2003 a zcela otevřené lži českých představitelů o tom, že je naší morální povinností přispět ke svržení režimu, na jehož vyzbrojení zakázanými zbraněmi se podílel východní blok včetně komunistického Československa (východní blok nikdy Iráku nedodal nic nad rámec legálních obchodních smluv a proti mezinárodním dohodám), jsou jen hořkou třešničkou na dortu. Autoři výstižně nazvali proces naší irácké politiky v letech 1990-2010 podtitulem „Lekce z manipulace a servility".

---

Doktríny mocností a nejdůležitějších aliancí na počátku 21. století

Professional Publishing, 2011, 168 s.

Rozpad bipolární soustavy v roce 1989 neznamenal navzdory řadě velmi optimistických vizí o konci dějin změnu v myšlení a strategii tvůrců zahraniční politiky. Mocnosti dál vytvářejí vlastní doktríny, které jsou axiomy jejich zahraničně-politického rozhodování. Podrobně rozebrat doktríny současných mocností a nejdůležitějších konferencí se rozhodli účastníci konference pořádané Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů 12. dubna 2011 v Senátu Parlamentu České republiky. Textovým výstupem je 168stránková publikace vydaná nakladatelstvím Professional Publishing.

Do sborníku prací přispěli přední výzkumníci a pedagogové z Vysoké školy ekonomické, Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů a také zahraniční hosté, mezi nimi například profesorka Petrohradské státní univerzity Zinaida Sikevič, která detailně pojednala o geopolitice Kavkazu a předpokladech místních etnických konfliktů.

Publikace obsahuje velmi kvalitní příspěvky na téma nové bezpečnostní strategie USA, Číny a také například detailní rozbor vojenských doktrín SSSR a současné Ruské federace z pera Pavla Gavlase.

---

Zdeněk Veselý: Diplomacie. Teorie - Praxe - Dějiny

Nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 493 s.

Diplomacii se v našem prostředí věnuje hned několik titulů. Za všechny je možné zmínit Encyklopedii diplomacie od Václava Hubingera, český překlad knihy Franka Neumanna Umění diplomatického jednání a řadu memoárů vysloužilých a bývalých českých diplomatů, včetně prací zahraničních autorů, jako je Kissingerův opus magnum Umění diplomacie. Všechny mají společné to, že se diplomacii sice věnují, ale z různých a často odlišných úhlů pohledu. Profesor mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické a Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha Zdeněk Veselý se jako vědecký výzkumník věnuje diplomacii komplexně: ve svých pracích problematizuje teoretické přístupy ke studiu diplomacie, zkoumá její dějiny, věnuje se teoretické recepci diplomatického protokolu, postavení diplomata, diplomatické komunikaci a dalším praktickým otázkám diplomacie a zahraniční politiky. Předkládaná publikace je nejen zdařilou syntézou dřívějších autorových textů, ale především snahou vyvolat širokou diskusi v akademické obci a vzbudit zájem o diplomacii jako odbornou disciplínu a profesní obor u širší veřejnosti.

---

Václav Klaus: Evropská integrace bez iluzí

Knižní klub, 2011, 152 s.

Mluvit o aktuálním kritickém stavu eurozóny a Evropské unie obecně není jednoduché. Přestože mnozí komentátoři i analytici věnují současnému dění mnohdy mimořádně kritickou pozornost, zdá se, že proces evropské integrace se zcela odpoutal od voličské základny a zřetele na názor občanů jednotlivých evropských států. Tzv. duo „Merkozy" se schází každý týden, tu deklaruje shodu, jindy to vypadá, že mezi oběma představiteli existují nepřekonatelné neshody. Řada evropských elit ale ztratila kontakt s realitou a zjevně se vydala cestou technokratických řešení. A to bez ohledu na to, že současná nálada evropského obyvatelstva je taková, že pokud by demokratickými mechanismy skutečně mohlo akcentovat vlastní zájmy, byly by to zájmy národní a celá architektura špatných stavitelů současné Unie by se zhroutila jak domeček z karet.

Textů, které se na současné dění v Evropě dívají bez optiky růžových brýlí je celá řada. O to větší váhu má pak takový text, je-li jeho autorem vrcholný politický představitel členského státu EU. A to je velmi cenné, protože celá řada elitních státníků dnes rezignovala na kritické myšlení. Václav Klaus ve své nejnovější knížce neříká nic nového, v případě Evropské integrace bez iluzí jde o soubor jeho názorů na evropskou integraci, jak se hromadil v průběhu let. I když je Klaus dnes nejen doma, ale i v zahraničí napadán za to, že se svým aktivismem zpronevěřuje nadstranické prezidentské funkci, tyto hlasy si odmítají přiznat, že měl v mnoha ohledech pravdu. Vstříc současnému unijnímu marasmu nás dovedly mimo jiné konformní názory, politická korektnost a pomýlené představy, že už může být jen dobře. Ti, kdo byli před lety vysmívání nebo ignorováni jako bezvýznamní nespokojenci a od reality odtržení reptalové, se na rozdíl od nekritických optimistů, kteří odmítali vnímat chyby a možná rizika, ukazují jako moudří proroci. Bez iluzí bychom měli vnímat i současnost evropské integrace a nenechat se opít rohlíkem, který nám za zády pečou politici, již do rozjetého vlaku investovali příliš mnoho, než aby stav věcí mohli posuzovat realisticky a s přihlédnutím k mandátu, který dostali. Klausova nejnovější knížka je zárukou pohledu bez příkras.

Připravil Ondřej Šlechta.

Diskuse