Usmrkanci proti filozofovi

Proces s profesorem Ryszardem Legutkem

Proces, který dvojice polských gymnazistů (dnes už studentů) iniciovala proti filozofu Ryszardu Legutkovi, je zcela kuriózní a precedentní. Ztělesňuje jev stále dalekosáhlejších pokusů o umlčování „nekorektních" osob, tedy těch, které neakceptují dnes dominující levicově-liberální ortodoxii a rozšiřování soudní pravomoci za veškeré meze, včetně mezí zdravého rozumu. Může vyjít najevo, že ve vztahu k žákům, kteří se snaží ze školních prostor odstranit v Polsku tradiční krucifixy, ani k jejich jednání nemá filozof právo použít hodnotících výrazů.

Pryč s křížem!

V roce 2009 předložili studenti wroclavského gymnázia Zuzana Niemier a Tomasz Chabinka ředitelství školy petici, v níž se dožadovali odstranění náboženských symbolů ze školy. Inspiroval je verdikt Evropského soudu pro lidská práva, který dal za pravdu Fince žijící v Itálii, když prohlásila, že kříž ve škole jejího syna narušuje její práva. Itálie spolu s devíti dalšími zeměmi (Polsko ani Česká republika mezi nimi nebyly) se proti verdiktu odvolala. Rok nato změnil velký senát soudu předchozí rozsudek, neboť v přítomnosti náboženských symbolů ve školách neshledal nic nepřípustného. Petice se však ve wroclavském gymnáziu rozběhla už po prvním soudním rozhodnutí, na vlně nadšení protináboženských kruhů, které došly k závěru, že definitivně nastává čas pro vytlačení křesťanství z veřejného prostoru. Není divu, že iniciativu gymnazistů - již by bylo záhodno doplnit otazníkem, neboť při pohledu na běh událostí lze oprávněně pochybovat, zda byla dílem samotných žáků - okamžitě roztroubily sdělovací prostředky a mladí obrazoborci se okamžitě stali celebritami. Ve svých článcích je oslavoval deník Gazeta Wyborcza a mediální zpravodajství je stavělo do role symbolů nového, nepokorného a sebevědomého Polska. Právě tehdy byl profesor Legutko požádán o komentář a konstatoval, že jde „typickou rebelii spratků", jejíž iniciátoři jsou „rozmazlení usmrkanci".

Ti prohlásili, že je výrok uráží, a dali filozofa k soudu. Dožadují se omluvy v novinách, v nichž se Legutko k jejich věci vyjádřil, a pokuty 5 tisíc zlotých na dobročinné účely. Ve skutečnosti proces zahájila Helsinská nadace, která za „uraženými" usmrkanci stojí a najala jim advokáta.

Protináboženská trampolína

Ač je málo pravděpodobné, že by wroclavští gymnazisté jednali samostatně, možné to je. Není potřeba mimořádné inteligence k pochopení, že každá protináboženská iniciativa najde v současném Polsku vlivné zastánce a její organizátoři se stanou mediálními hvězdami. Příkladem tohoto jevu byl nedávný volební úspěch zcela ostentativně cynického politika, jakým je Janusz Palikot. Fakt, že po pokusech odít se do hávu křesťanského byznysmena, tržního liberála a nakonec udělat kariéru díky primitivnímu antiklerikalismu, ilustruje stav současného polského establishmentu více než dobře. Petice ve wroclavském gymnáziu sice vznikla „před Palikotem", ovšem auru, z níž vzešla, mohli vycítit i průměrně obdaření žáci střední školy.

Wroclavští gymnazisté jsou opakem rebelských postojů, jaké jsou jim připisovány. Projevují šikovnost, když využívají dominující trendy, což však není výrazem revolty, ale konformismu a kariérismu. Kříž zůstal na svém místě, jeho odpůrcům se však vede skvěle. Niemier se v prvním ročníku vysoké školy stala vedoucí rubriky vědy na polském portálu „Racjonalista" (česká verze zde). Mimořádně schopná osoba.

Když výchova není možná

Škola má výchovný charakter. Bez institutu autority nemůže fungovat. Proč mají mladí lidé akceptovat předávané vědění, proč mají respektovat přirozeně arbitrární program, z jakých důvodů se mají podřizovat vůli učitelů? Podstata školy vyrůstá z určitého společenského řádu, ctí moudrost kultury, k níž lidé dozrávají postupně. Výchova je procesem vstřebávání principů této kultury. Její zpochybnění musí vést ke krizi výchovných institucí, kterou dnes pozorujeme na Západě a která proniká i do střední Evropy.

Mytologie suverenity žáků a vnímání výchovného procesu jako neustálé debaty rovnoprávných podmětů je krajně ideologická. Máme-li v ni uvěřit, musíme odmítnout veškerou dosavadní lidskou zkušenost. Vzdělávání musí předpokládat nerovnost vztahu mezi učitelem a žákem. Nelze si je představit bez kázně, která usměrňuje destruktivní vitalitu mladých a pokouší se ji proměnit v tvořivý impuls. Likvidace kázně vzdělávání ničí. Samozřejmě: jako ve všech lidských záležitostech je problémem míra, v jaké má disciplína omezovat, v jaké se má uplatňovat svoboda žáků a jejich invence a jak mají dospívat k samostanosti.

Každopádně musí být akceptována sama podstata, tedy principy kulturního řádu, neboť jejich zpochybnění by zmařilo celý výchovný proces. Právě takovým principem je kulturní, tedy i náboženská identita. Určitě nemůže být předmětem žákovy volby. Ba co víc, dnes, kdy jsou žáci vystaveni tlaku masové kultury, která se většinou odvolává k nejnižším, nejprimitivnějším impulsům, a tudíž vyznívá nihilisticky, je role protiváhy na straně školy mimořádně důležitá.

Další akce, kterou můžeme očekávat, je požadavek na odstranění národních symbolů. Vždyť ne všichni žáci musí být Poláci, ne všichni se za ně musí považovat a národní příslušnost má diskriminační ráz. Nebylo by to o nic drastičtější než se dožadovat odstranění kříže.

Jednání žáků, kteří cítí „správný vítr" a snaží se zpochybnit základní kulturní symboly, má zcela jistě rysy toho, čemu říkáme rebelie spratků. A její protagonisté jsou rozmazlení usmrkanci. Jsou to synonyma formulací španělského filozofa José Ortegy y Gasseta, který ve Vzpouře davů psal o ješitných hejscích, „nových barbarech" ztělesňujících mentalitu „rozmazleného děcka". Kdyby Legutko k případu wroclavských gymnazistů citoval Ortegu y Gasseta, byl by také soudně stíhán?

Soud formátuje kulturu

Vyjádření „rebelie spratků" je stylisticky ostré. Je to však urážka, nebo jen radikální, ale oprávněná kritika jednání gymnazistů? Smí se nazývat rozmazlené usmrkance rozmazlenými usmrkanci? Lidé se cítí být uraženi i zcela opodstatněnou kritikou. A má každý takový případ řešit soud?

Jistou dobu pozorujeme proces nezadržitelného nárůstu kompetencí soudní moci. Děje se tak nejen na úkor jiných typů moci, tudíž demokracie, ale především na úkor etiky a zvyklostí, tedy základů kultury. V tomto jevu se zviditelňuje duch současnosti: konstruktivismus, sociální inženýrství, což je důsledkem levicové ideologie. Projekt regulace všeho prostřednictvím předpisů kontrolovaných „osvíceným arbitrem", tedy vyšší, v tomto případě soudní mocí, je právě tohoto rázu. Současná revoluce už není ozbrojeným výbojem, který svrhává stávájící řád, ale právní mašinérií, která jej stejně úspěšně podkopává. Ostatně v důsledku revoluce jsme vždy měli co do činění s explozí právních aktů, jež instalovaly nový pořádek, který jaksi nechtěl spontánně vzkvétat.

Ostrý profesorův výrok měl výchovný ráz. Zásah soudního arbitra jej anuluje. Teď začnou prostřednictvím soudu usmrkanci vychovávat významného filozofa. Pokud se v případě petice napadající krucifix lze inspirace dospělých jen domýšlet, je v případě procesu vše zřejmé. Skutečným žalobcem je Helsinský výbor. Ideologická motivace ze strany této instituce je evidentní. Dokud byli fakticky ponižováni obránci kříže, postaveného po smolenské katastrofě prezidentského letadla před varšavským prezidentským palácem, výbor neprotestoval. Obrana „dobrého jména" odpůrců kříže je ve skutečnosti podpořením jejich akce. Nejde tu o žádnou diskusi, ale o odstranění náboženských symbolů z veřejného prostoru.

Opět čelíme překrucování pojmů. Protináboženští bojůvkáři jsou manipulováni do role angažovaných účastníků veřejného života a jejich sebeurážlivější jednání je kvalifikováno jako součást debaty či akt uměleckého výrazu. Zato obránci nejdůležitějších symbolů jsou stavěni do role agresivních fanatiků. Tento obraz vytvářejí nejvlivnější názorotvorné kruhy a těžko si lze představit, že by této atmosféře nepodléhali také soudci, kteří získali právo na takřka neomezené formování naší kulturní reality. Soudní šikanování filozofa, která má odvahu postavit se takovým tendencím, je projevem ofenzívy antikultury, která už přeorala západní Evropu a zahajuje svůj destruktivní tah Polskem.

Ryszard Legutko je profesorem filozofie na Ja­gellon­ské univerzitě v Krakově, kde se specializuje na politickou a antickou filozofii (překládá a komentuje Platónovy dialogy). V osmdesátých letech vydával samizdatový časopis Arka, po roce 1989 založil a dlouho řídil krakovské Centrum politického myšlení. Je autorem řady monografií, z nichž lze jmenovat Platónovu kritiku demokracie (1990), Toleranci (1997) a Traktát o svobodě (2007), do povědomí širší veřejnosti se však dostal až díky svým esejům a publicistice. Česky vyšla kniha Ošklivost demokracie a jiné eseje (překlad Josef Mlejnek, Centrum pro studium demokracie a kultury 2009). Od roku 2005 se angažuje i ve veřejném životě: byl místopředsedou Senátu, ministrem školství a tajemníkem v Kanceláři prezidenta Lecha Kaczyńského. Od roku 2009 je poslancem Evropského parlamentu.

Autor je polský publicista a spisovatel, byl rovněž ředitelem Polské televize. V roce 1980 emigroval, během pobytu ve Francii byl spolupracovníkem polského exilového tisku a Rádia Svobodná Evropa. Ve druhé polovině 80. let byl zahraničním představitelem polského Helsinského výboru. Po návratu do Polska se stal komentátorem v pravicovém tisku, mj. v deníku Rzeczpospolita. Do října 2010 redigoval také vlastní televizní program. Česky vyšel jeho román Údolí nicoty (překlad Petruška Šustrová, Jan Wünsch, Pulchra 2010).

Text je upravenou verzí článku publikovaného 14. listopadu 2011 v polském týdeníku UważamRze. Připravila Lucie Szymanovská

Diskuse