Národ: definice a interpretace

Zamyšlení nad knihou Rogera Scrutona O potřebnosti národů

Kniha se věnuje velmi aktuální otázce role národů a národních států v současném světě, kde v diskusích intelektuálních elit převládá přesvědčení o nutnosti posilování kompetencí nadnárodních autorit, či dokonce konstituci autorit zcela nových. Autor zvláště přihlíží k situaci Evropské unie a dalšímu prohlubování její integrace, jakož i ke specifické situaci britského národa v rámci tohoto procesu. Jednoznačně se staví na stranu národů a výmluvně a relevantně argumentuje ve prospěch jejich legitimity.

Jádro argumentace spočívá v tocquevillovském vědomí předpolitických předpokladů: politická loajalita se nemůže udržet, ba ani vzniknout bez předchozího vědomí, co myslíme, když použijeme zájmeno „my"; jaký je náš prožitek členství. Ona politická loajalita implikující kýženou míru společenské soudržnosti ústí v občanskou společnost, „v níž si cizí lidé mohou navzájem důvěřovat, neboť každý je vázán společným souborem pravidel". V první řadě je ale třeba se zabývat podmínkami její existence.

„Kdo je svobodný, musí věřit"

Autor nejprve odmítá osvícenskou představu „společenské smlouvy", která může hrát maximálně roli intelektuálního modelu; ve skutečnosti potřebné předpoklady nijak uměle zkonstruovat nelze. Podstatnou roli pak sehrává distinkce mezi přirozenými alternativami: „my" jako kmen (charakterizovaný arabským přislovým „já a můj bratr proti mému bratranci, já a můj bratranec proti světu"), jako náboženské společenství a jako národ. Přičemž první dvě možnosti klade autor do kontrastu s možností třetí a tvrdí, že „my je u národnosti - na rozdíl od analogické situace u kmene či náboženství - bytostně tolerantní k odlišnosti".

V tomto bodě se podle mě autor dopouští omylu. Při svém agnosticismu totiž mlčky vychází z nesprávného předpokladu, že neexistuje žádné pravé náboženství, a proto společenství víry musí být nutně problematické v obdobné míře, jako je tomu u kmene. Tak tomu však není. Nižší toleranci „náboženství" ve srovnání s „národností" navíc autor obhajuje pouze na základě historické zkušenosti (která nota bene svědčí ve prospěch jeho názoru jen z velmi specifického úhlu pohledu). Jinou otázkou samozřejmě je dnešní praktická možnost funkčně (a přirozeně) definovat „my" na základě společenství víry - což pochopitelně nemusí nutně znamenat teokracii -, zejména pokud jde o Západ. A ještě něco zcela jiného by bylo diskutovat téma, zda bez společenství víry jsou vůbec dlouhodobě udržitelné podmínky civilizovaného života. („Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl kdy unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou; jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit." Alexis de Tocqueville) Konečně, odmítá-li autor takto (i) křesťanství, není se co divit jeho skepsi k univerzalismu obecně. (Jeho kritika však dopadá selektivně na univerzalismus redukovaný, neboť se předtím „vypořádal" s jeho jedinou možnou obhajitelnou funkční podobou tím, že jej hodil do jednoho pytle s kmenovým atavismem...)

Nový světový řád

Autor se také dotýká dnes frekventovaného pojmu „nový světový řád". V pasáži věnované tomuto tématu oponuje dvěma pojetím předpokládaného zániku národního státu. „Nový světový řád" je pak prostě stavem po tomto případném zániku (tedy žádné všeobecné spiknutí). Jednou z možností je naplnění předpovědi, že se národní stát prostě přežije (někteří tvrdí, že se již přežil) a vývoj spěje nezadržitelně k něčemu, co by bylo možné nazvat „tržním státem". Alternativním scénářem je nikoliv předpověď, ale syntéza. Syntéze předchází analýza a ta říká, že lidstvo čelí tak obrovským (globálním) hrozbám, že je není možno z pozic národních států zvládnout. Syntéza pak proponuje nadnárodní, či dokonce světovou vládu. Autor však obě pozice velmi účinně kritizuje, byť na předkládané otázky nepohlíží jako na irelevantní problémy. (Že nejde o umělé otázky, ukazuje i nedávno zveřejněná nóta papežské rady Iustitia et Pax „K reformě mezinárodního finančního a měnového systému v perspektivě světové politické autority".)

Když dva dělají totéž

Dalším úhelným kamenem je velmi pronikavý vhled do staré pravdy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Autor uvádí následující trefný příklad: „Proces ,neviditelné ruky', který tak názorně podal Adam Smith, závisí na legálním a institucionálním rámci a je jím i skrytě řízen. Například za vlády zákona ničím neomezované interakce mezi jednotlivci vyústí v tržní hospodářství. V právním vakuu postkomunistického Ruska však takové neomezované interakce mezi jednotlivci vedly ke vzniku příkazové ekonomiky ovládané gangstery." Tento příklad je přitom zasazen do kontextu diskuse o vzniku národů: jsou-li národy umělé, rozhodně to neznamená, že nevznikly spontánně a přirozeně.

Autor velmi pečlivě rozlišuje mezi vlastenectvím a nacionalismem, „modlářským zbožštěním ,Národa', vyzdvihujícím jej vysoko nad lidi, z nichž se ve skutečnosti skládá, s cílem trestat, vylučovat a vyhrožovat", namísto napomáhání občanské příslušnosti a zaručování míru. Autor zde předně hájí zemské vlastenectví, tj. souhlasí s lordem Actonem, že „národy jsou složeny ze sousedů, jinými slovy z lidí, kteří sdílí nějaké území" a že „národní loajalita je založena na lásce k místu, zvykům a tradicím, jež do krajiny vtiskly svou pečeť, a také na touze ochránit vše, co je dobré, zvykovým právem a společnou oddaností." Národní stát pak autor považuje za „přirozeného následníka územně definované monarchie", přičemž za „velmi příhodný symbol transgenerační povahy svazků, které nás vážou k naší zemi" považuje právě monarchu. Ostatně v jedné z poznámek uvádí, že „republikánská vláda nemá být stavěna do protikladu s monarchií, nýbrž s vládou absolutistickou, diktaturou, vládou jedné strany a s celou řadou dalších možností, které nenaplňují podmínku participační správy". I ona je ztělesněním modelu, že vláda je vůči občanům odpovědná a občané jsou povoláni ke správě státu (zatímco nemusí-li se jim stát zodpovídat, jde o poddané). Poznamenejme, že to vše nijak neodporuje společenství víry.

Konečně je na místě se zamyslet, zda je situace všech národů a národních států shodná, jak autor mlčky předpokládá, což je po mém soudu druhý (a patrně poslední) omyl jeho textu. Nepanují v některých národech, v jejich převládajícím sebevnímání či v jejich prožitku členství právě ony kmenové a/nebo nacionalistické instinkty, zatímco v jiných (nesporně v tom britském, v němž autor přirozeně hledá hlavní příklad) je možno nalézt podmínky neskonale bližší popsaným ideálům? Jak zde již padlo: když dva dělají totéž, není to totéž. A i když se všechny národy skládají z lidí, každý je jiný... Pokud je tedy vhodné tvrdit o národech něco obecného, není pro takové generalizace naopak daleko pevnějším základem skutečnost, že každý člověk (jakožto člověk) má danou a neměnnou lidskou přirozenost?

***

Rozhodně jsem se nedotkl všech témat, která jsou v knize obsažena. Vynechal jsem konkrétní, relevantně kritizované nadnárodní instituce, břitké zmínky o imigraci, pronikavé postřehy na kulturní témata... A také závěr, autorův „návod", jak překonat aktuální hrozby, v rámci něhož se mimo jiné přímo staví proti volnému mezinárodnímu obchodu v dnešním pojetí, což by si zasloužilo podrobný rozbor - a konfrontaci s názory např. Margaret Thatcherové či Michaela Novaka.

Dílo je to krátké, přesto však obsahově velmi bohaté. Jde o skvělý text, který rozhodně stojí za přečtení. Zemský vlastenec, jako jsem já, se jen ptá, zda je nás takových dost na jeden národní stát hodný toho jména.

Text původně vyšel v Konzervativních listech 11/2011. Redakčně upraveno.

Knihu O potřebnosti národů vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Objednejte si ji přes web CDK a ušetřete 15 % z doporučené ceny.

Diskuse