Úvodní stránka  »  Články

Uhlasujeme se k smrti?

Pár poznámek k chiméře vědeckého konsenzu

Ondřej Ryčl | 24. 10. 2011
Poslat do Kindlu

Vyprávěl mi kamarád, který příležitostně pracuje jako průvodce na cykloturistických výletech, že si před pár lety začal všímat něčeho zvláštního. Skupinka turistů dojede na křižovatku a řeší, kudy dál. Mají s sebou mapy i průvodce (mého kamaráda), jenž ví, kterou cestou se vydat, ale turisté o dalším postupu rozhodují tak, že hlasují. Tedy nikoliv nahlédnutím do mapy či konzultací s někým, kdo to tam dobře zná, obecně řečeno sběrem a vyhodnocením relevantních informací, ale volbou. Když se mu to stalo poprvé, byl překvapený, kladl odpor, hádal se. Teď už to nechává být. Nechá je, ať si svobodně odhlasují, kam že pojedou, a průvodcování převezme, až když cesta končí někde na smetišti, mezi bednami v továrním skladišti či na jiném bezvýchodném místě. Oč jsou turisté zpočátku spokojenější, jak to pěkně vyřešili, o to jsou na konci naštvanější, kde skončili. I takové příběhy přináší postmoderní doba.

Princip kolektivního rozhodování je zřejmě nejlepší ze známých principů vládnutí nad obcí, tedy nejlepší formou politiky. Jak říkával Winston Churchill, nejsilnější argument proti parlamentní demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem, ale jak ověřily dějiny, zejména pak dvacátého století, princip parlamentní demokracie, tedy rozhodování o věcech obce ve volbách, je pořád ještě když ne nejlepší představitelný, tak určitě nejméně nedobrý ze všech prakticky dostupných. Spravedlivý je i v tom, že když se většina v obci rozhodne špatně, tak si to, byť s časovým odstupem, také odskáče. Třeba jako my po volbách v roce 1946.

Parlamentní demokracie má ale samozřejmě také svá dobře známá rizika. Například stačí podplatit zhruba 30-35 % voličů penězi těch zbylých a na desítky let se dá ovládnout i prostředí objektivně svobodných voleb. Právě to se stalo v Řecku, o to šlo Ficovi na Slovensku - a u nás to málem vyšlo Paroubkovi.

Také se vypráví roztomilá příhoda, jak jeden z největších myslitelů v lidských dějinách, brněnský Němec Kurt Gödel, provedl brilantní a logicky bezchybný důkaz systémové vadnosti americké ústavy a jejího jednosměrného směřování k nesvobodě. Problém byl v tom, že tak učinil před imigračními úředníky, když v roce 1940 po útěku z Evropy žádal o americké občanství. Ještěže u toho byl jeho kamarád Albert Einstein, tehdy již rok americký občan, a odvedl řeč stranou...

Obdobně - ať si to budeme přát jakkoli - nenajde naplnění ideál francouzské revoluce, heslo „Rovnost, Volnost, Bratrství". Jednoduše proto, že to nejde. Bratrství snad, ať už to znamená cokoli, ale rovnost a volnost (tedy svoboda) současně existovat nemohou; svobodní občané si nikdy nebudou rovni, protože někteří z nich jsou prevíti pracovití - a tedy bohatší - než ti, kteří se svobodně rozhodli podávat menší pracovní výkony. Ideál rovnosti je nejvíce naplněn ve vězení, tam to ale zase pokulhává s volností.

Další příklad: kvalitní zdravotnictví zdarma a pro všechny. Cíl, jejž se nedaří naplnit už dobrých sto let. Nejde to a nepůjde, nikdy. Proč? Když po chvilce přemýšlení narazíte na pojem nekonečno (peněz), jste odpovědi na stopě. A přestože to nejde, voliči opakovaně volí politiky, kteří jim právě bezplatnou zdravotní péči slibují.

Stejné je to s komunismem. Výše zmíněný logik a matematik Kurt Gödel - říká se, že největší myslitel po Aristotelovi - nepotopil jen americkou ústavu, ale ve svých pěti postulátech z přelomu let 1929 a 1930 právě i komunismus. Dokázal, že nikdy nemůže fungovat. Tedy, abych byl přesný, on své postuláty vytvářel v prostředí obecné logiky a přírodních věd a nereálnost komunismu je jen jedním z okrajových důsledků jeho úvah, ale i tak.

Komunismus prostě nemůže fungovat, stejně jako marxismus. Nežijme v iluzi, že Marx to myslel dobře a ostatní to (jen) nepochopili - nebo že Lenin to dělal dobře a ostatní po něm špatně. Matematici, fyzici a přírodní vědci již nějakých osmdesát let zkrátka vědí, že komunismus je principiální nesmysl. A volbou komunistů ve volbách se na tom nic nezmění.

Při střetu přírodních věd a politiky občas vítězí politika, ale dlouhodobě mají navrch přírodní vědy. Třeba rakouští a němečtí voliči se mohou uhlasovat, ale atomovou energii v současnosti energií z alternativních zdrojů nenahradí.

Přesto se šíří názor, že hlasovat lze prakticky o čemkoli. Třeba při diskusi o šumavském národním parku jsem se od novinářů (a teatrologů) opakovaně dočítal, že přes devadesát procent českých přírodovědců je pro, obecně řečeno, ochranu tamních lesů tak, aby docházelo k co největšímu šíření místní populace kůrovce, protože je to tak vědecky správně. V Respektu byli ještě tvrdší: tam hovořili o 98 % českých přírodovědců s tímto názorem. Jak na to, proboha, ti chlapíci novinářští přišli? I kdyby měl na třísethlavé konferenci pravdu jen jeden vědec, pořád má pravdu právě a jen on, nikoliv oněch 299.

Věda je o exaktních postupech, důkazech, ne o hlasování. Nejenže neplatí kvantitativní hledisko, tedy kolik vědců který názor hlásá, ale neplatí ani hledisko kvalitativní, tedy kolik mají hlasující titulů a ocenění. Když dostane marxistický ekonom Nobelovu cenu - a takoví jsou nejméně dva, není to důkaz, že by se marxismus najednou stal „funkčnějším".

Fakt, že pojem vědecký konsenzus získává na významu, bychom neměli nechat bez povšimnutí. Zvláště když se tak děje v přírodních vědách, v diskusi o globálním oteplování či v otázkách souvisejících s ochranou přírody a přírodních zdrojů.

Neznám odpovědi na následující otázky: Procházíme fází globálního oteplování? Je způsobeno chováním člověka? Je v lidských silách tento trend - existuje-li - změnit? Jaký čistý zdroj energie bude lidstvu k dispozici v následujících desítkách let? Obávám se, že to nevědí ani „konsenzuální" vědci. Jistě vím ale jedno: hlasováním se ve vědě k výsledku nedopracujeme.

Co takhle už opustit postmoderní uvažování o tom, že v životě i vědě je pravda všechno a nic, a vrátit se ke kořenům?

Abychom s celou naší polis nakonec neskončili na smetišti jako oni turisté při cyklovýletech...

Revue Politika 10/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru