Národy a nacionalismus

K otázce národa a jeho původu se již napsalo mnoho. Teorii, že je národ nedávným vynálezem, výtvorem moderního administrativního státu, patrně jako první formuloval ve stručném, zato však oslavovaném článku Lord Acton.¹ Autoři ze všech částí politického spektra podporovali různé verze tohoto postoje a argumentovali, že národy jsou byrokratickým vynálezem, vedlejším produktem „tiskového kapitalismu" (Benedict Anderson), koloniální správy či byrokratických potřeb moderní vlády. Ernest Gellner zašel dokonce tak daleko, že popsal nacionalismus jako filozofii knihy: jako nástroj, jímž se noví byrokraté snažili legitimizovat svou vládu v post-osvícenské Evropě obhajobou souladu mezi lidmi a vzdělanými intelektuály, kteří jsou jako jediní způsobilí těmto lidem vládnout.² Levicoví (Eric Hobsbawm, Benedict Anderson) i pravicoví (Kenneth Minogue, Elie Kedourie) myslitelé se shodli v mnoha bodech; výslednou představu pak lze vhodně sumarizovat úslovím, že národ je charakteristicky moderní formou společenství, jejíž vznik je neoddělitelný od kultury psaného slova.³ Radikálové využívají tohoto faktu k tvrzení, že národy jsou pomíjivé a že nemají žádné Bohem dané právo na existenci či přirozenou legitimitu, zatímco konzervativci jej užívají, aby tvrdili přesný opak, totiž že existence národnosti je úspěchem, „vítězstvím" pořádku, který je jak stálejší, tak otevřenější než dávná společenství víry či kmenové atavismy, které národ nahrazuje.

Tyto argumenty jsou komplikované a náročné. Mají však velký význam pro současné dění a je důležité k nim zaujmout stanovisko. Řekne-li se, že národy jsou umělé komunity, pak bychom si měli být vědomi, že existují dva druhy společenských výtvorů: ty, které jsou výsledkem nějakého rozhodnutí, kupříkladu jako když dva lidé vstoupí do partnerství, a ty, které vznikají působením „neviditelné ruky", tedy z rozhodnutí, která je žádným způsobem neiniciovala. Instituce vzniklé pomocí neviditelné ruky se vyznačují spontánností a přirozeností, které mohou chybět u institucí přímo navržených. Národy jsou spontánními vedlejšími produkty sociální interakce. Dokonce, i když se při budování národa jedná o vědomá rozhodnutí, výsledek bude záviset na neviditelné ruce. To platí i pro Spojené státy americké, které dnes rozhodně nejsou tou entitou, kterou otcové zakladatelé zamýšleli. I přesto jsou USA nejživotaschopnějším a nejvlastenečtějším národem moderního světa.

Tento příklad také objasňuje tezi Lorda Actona. Národy jsou složeny ze sousedů, jinými slovy z lidí, kteří sdílejí nějaké území. A proto je potřebná územní správa. Ta vyžaduje legislativu, a tedy i politický proces. Tento proces přeměňuje sdílené území na sdílenou identitu. A tato identita je národní stát. Stručně si shrňme americkou historii: lidé se společně usazovali, řešili své konflikty pomocí zákonů, přičemž tyto zákony si sami utvářeli, a během tohoto vývoje se začali vymezovat jako „my", lidé, jejichž společným jměním je země a její zákon.

Proces „neviditelné ruky", který tak názorně podal Adam Smith, závisí na legálním a institucionálním rámci a je jím i skrytě řízen.⁴ Například za vlády zákona ničím neomezované interakce mezi jednotlivci vyústí v tržní hospodářství. V právním vakuu postkomunistického Ruska však takové neomezované interakce mezi jednotlivci vedly ke vzniku příkazové ekonomiky ovládané gangstery. Obdobně ona neviditelná ruka, která dala vzniknout národu, byla na každém kroku usměrňována územně definovaným právem. Jak ukázal Maitland a jiní, byl tento „zákon země" důležitou hybnou silou anglické historie.⁵ A právě skrze tento proces, ve kterém se propojují území a zákon, se utváří opravdová národní loajalita.

V současnosti lidé nemohou sdílet území, aniž zároveň sdílejí mnoho jiných věcí: zvyky, trhy a (v evropských podmínkách) náboženství. Proto bude každá územně definovaná státní moc spojena s komplikovaným a vzájemně propojeným mechanismem loajalit dynastického a náboženského charakteru. Zároveň však bude tyto loajality také výrazně modifikovat. Zákon považuje za nositele práv a povinností jednotlivce. Jeho vztahy se sousedy reformuluje v abstraktní podobě; upřednostňuje smlouvu před společenským postavením a definovatelné zájmy před nevyřčenými závazky. Je nepřátelský k veškeré moci a autoritě, jež není uplatňována v rámci státní moci. Stručně řečeno, vtiskuje komunitě svébytnou politickou podobu. Když se tedy v pozdním středověku zformoval anglický národ, bylo nevyhnutelné, že Angličané získají svou vlastní církev a že jejich víra bude spíše definována jejich loajalitou, než aby tomu bylo obráceně. Když se Jindřich VIII. prohlásil za hlavu anglikánské církve, pouze převedl do zákonných předpisů, co již bylo skutečností.

Současně ale nesmíme územně definovanou státní moc považovat za pouhé zvykové uspořádání, za jakousi stále se vyvíjející a anulovatelnou dohodu, která oslovila autory konceptu společenské smlouvy v době osvícenství. Obsahuje ryzí příslušnost k onomu „my"; ne tak niternou jako u pokrevního příbuzenství, ne tak povznášející jako u zbožnosti, avšak právě z těchto důvodů vhodnější pro moderní svět a společnost cizích lidí, jejichž víra slábne nebo je již mrtvá.

Státní moc odvozuje svou právoplatnost buď z pradávné minulosti, nebo z imaginární smlouvy mezi lidmi, kteří již k sobě patří. Podívejme se na příklad Anglie. Jasně daná státní moc, definovaná územím, nás podnítila k vymezení našich práv a svobod a zároveň již od saského období ustanovila vzájemnou zodpovědnost mezi „námi" a „naším" panovníkem. Výsledkem byl pocit bezpečí zcela odlišný od toho v kmeni, avšak spojený s pocitem, že na toto místo patříme a že sem patří i naši předkové a potomci. Tento pocit posílil společný jazyk, který je sám o sobě produktem územního osidlování. Avšak předpokládat, že se můžeme těšit z tohoto územního, právního a lingvistického dědictví a přesto se nestát národem, který se sám sobě prezentuje jako oprávněný držitel zmíněného dědictví a který dokonce v tomto smyslu definuje i své náboženství, je bohapustým fantazírováním. V žádném případě nemůže být vznik anglického národa coby určité formy příslušnosti považován za produkt osvíceneckého univerzalismu, průmyslové revoluce nebo administrativních potřeb moderní byrokracie. Anglický národ existoval již před těmito fenomény, přičemž je zformoval do podoby mocného nástroje pro svou vlastní potřebu.

Vyjádřeno jednoduše: národy nejsou určeny ani pokrevním příbuzenstvím, ani náboženstvím, nýbrž vlastí. Národní loajalita je založena na lásce k místu, zvykům a tradicím, jež do krajiny vtiskly svou pečeť, a také na touze ochránit vše, co je dobré, zvykovým právem a společnou oddaností. Umění a literatura národa jsou uměním a literaturou komunity, oslavou všeho, co váže ono místo k lidem, jež na něm žijí, a tento lid k danému místu. Tento rys naleznete v historických hrách Shakespearových, v románech Austenové, Eliota i Hardyho, v hudbě Elgara a Vaughan-Williamse, v malbách Constabla a Croma, v poezii Wordsworthově a Tennysonově. Naleznete jej v umění a literatuře každého národa, který se jako národ vymezuje. Naslouchejte Sibeliově hudbě a vaše představivost vám vykreslí fantazijní obrazy Finska; čtěte Mickiewiczova Pana Tadeáše a náhle se ocitnete v dávné Litvě; zahleďte se na obrazy Corota a Cézanna a zahlédnete Francii. Ruská národní literatura hovoří o Rusku, Manzoniho I promessi sposi o obrozující se Itálii, Lorcovy básně o Španělsku, a tak dále.

V těchto uměleckých dílech jsou uchovávány úspěchy evropské civilizace. Evropa za svou velikost vděčí skutečnosti, že se prvotní loajalita Evropanů vzdálila náboženství a navrátila se k půdě. Ti, kteří věří, že rozdělení Evropy na jednotlivé národy bylo hlavní příčinou evropských válek, by si měli připomenout ničivé náboženské války, které ukončily právě utvářející se loajality vůči těmto národům. Měli by také prostudovat hlubší význam našeho umění a literatury. Téměř ve všech případech zjistí, že toto umění a literatura nepojednává o válce, nýbrž o míru, dovolává se domova a domácích zvyklostí, laskavosti, každodennosti a trvalého usmíření. V něm probíhající spory mají domácí povahu, protesty představují přímluvy za sousedy a cílem je návrat domů a spokojenost s místem, jež považujeme za své. Dokonce i populární kultura moderního světa je zástěrkou pro opětovné stvrzení teritoriální loajality. Populární seriály - The Archers, Neighbours, EastEnders - jsou jeden jako druhý uklidňujícími obrazy obyčejné existence, jež se snaží ukázat, že základními prvky dnešní společnosti jsou spíše místní komunita a sousedství než kmen či náboženství.

Dovolím si tvrdit, že se lidé potřebují identifikovat skrze první osobu množného čísla, pokud mají přijmout oběti vyžadované společností. Jak jsem se již pokoušel vysvětlit na jiném místě, první osoba množného čísla je u národnosti - na rozdíl od analogické situace u kmene či náboženství - bytostně tolerantní k odlišnosti.⁶ Patří k ní umění sousedských vztahů, respekt k soukromí a touha po občanství, v jejichž rámci si lidé udrží vládu nad svými vlastními životy a určitou míru odstupu, který takovou vládu umožňuje. Dle názoru Samuela Huntingtona po skončení studené války následuje období tzv. střetu civilizací, já však tento náhled na věc nesdílím. Jedná se o konflikt mezi dvěma typy členství - národním, které toleruje odlišnost, a náboženským, které si ji oškliví.⁷

Jak ale vysvětlíme tzv. velký teror za vlády jakobínů ve Francii, holocaust či občanskou válku ve Španělsku, abychom jmenovali jen tři z hrůz moderní doby, pokud národ nechápeme jako jejich částečnou příčinu? Právě zde bychom měli rozlišovat národní loajalitu od nacionalismu. Národní loajalita se vyznačuje láskou k domovu a připraveností jej bránit. Oproti tomu je nacionalismus bojechtivou ideologií, která využívá národní symboly k tomu, aby povolala lid do války. Když abbé Sieyès vyhlašoval cíle Francouzské revoluce, hovořil jazykem nacionalismu:

Národ je nade vše ostatní. Je zdrojem všeho. Jeho vůle nikdy nebude postrádat legalitu... Způsob, jakým národ vykonává svoji vůli, nehraje roli, hlavní je, že ji vykonává; jakýkoli postup je přiměřený a vůle národa vždy bude nejvyšším zákonem.⁸

Tato slova vyjadřují pravý opak opravdové národní loajality. Nejenže proklamují modlářské zbožštění „Národa", vyzdvihujíce jej vysoko nad lidi, z nichž se ve skutečnosti skládá, ale činí tak dokonce s cílem trestat, vylučovat a vyhrožovat, místo aby napomáhala občanské příslušnosti a zaručovala mír. Národ je zde zbožšťován a využíván k zastrašování svých členů, aby bylo možné očistit společný domov od těch, kteří jej údajně zamořují. Připravuje se zde půda pro zrušení všech zákonných omezení a ke zničení územně vymezené vlády zákona. Stručně řečeno, tento druh nacionalismu nemá povahu národní loajality, nýbrž je loajalitou náboženskou, oděnou do územního hávu.

Každý samozřejmě může ohledně nacismu, fašismu a jiných znetvořenin národní myšlenky dojít ke svým vlastním závěrům. Řekněme závěrem pouze to, že existuje dalekosáhlý rozdíl mezi sebeobranou a agresí a že nacismus by nebyl nikdy poražen nebýt národní loajálnosti britského lidu a jeho pevného odhodlání bránit svou vlast proti invazi.⁹ Každý případ musí být hodnocen na základě své podstaty, takže chaotickým procesům dějin lidstva nelze jednoduše dát jednotný smysl. V každém případě bychom měli rozlišovat mezi nacionalismem s jeho zaníceným, pseudonáboženským voláním po přetvoření světa a národní loajalitou, kterou známe ze své vlastní historické zkušenosti.¹⁰ Nacionalismus lze zařadit k těm vzedmutím náboženských emocí, která tak často vedla k válkám v Evropě. Národní loajalita vysvětluje ten trvalejší, i když méně zřejmý a zajímavý fenomén, a to mír v Evropě.

Poznámky

1. J. E. E. Dalberg-Acton, první baron Acton, „Nationality" v J. N. Figgis, R. V. Lawrence (eds). The History of Freedom and Other Essays. London, 1907.

2. Ernest Gellner. Nations and Nationalism. Oxford, 1983 (česky Národy a nacionalismus. Praha, 1993).

3. Benedict Anderson. Imagined Communities. 2. vyd. London, 1991; Eric Hobsbawm. Nations and Nationalism since 1780. Cambridge, 1990; Elie Kedourie. Nationalism. London, 1960; a Kenneth Minogue. Nationalism. London, 1967.

4. Viz Adam Smith. Inquiry into the Nature and the Causes of the Wealth of Nations. 1776 (česky Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha, 2001); pro diskuse o výkladech „neviditelné ruky" viz Robert Nozick. Anarchy, State and Utopia. Oxford, 1974.

5. F. W. Maitland. The Constitutional History of England. London, 1908.

6. Viz Roger Scruton. The West and the Rest. London, 2002. Viz také Jonathan Sacks. The Dignity of Difference. London, 2002, kde vrchní rabín obhajuje respekt ke kulturním a náboženským rozdílům, které jsou umožněny národním státem a které mizí, je-li jediná dostupná forma příslušnosti náboženská nebo kmenová.

7. Samuel Huntington. The Clash of Civilisations and the Remaking of World Order. New York, 1996 (česky Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Praha, 2001).

8. E. Sieyès What is the Third Estate? Přel. M. Blondel, S. E. Finer (eds.). London, 1963, s. 124 a 128.

9. Tento případ můžeme postavit do protikladu k situaci ruských, běloruských a ukrajinských občanů, kteří v kritických okamžicích německého vpádu také chtěli hájit své území, avšak nevěděli, zda kvůli tomu mají invazním jednotkám vzdorovat, nebo je vítat. Příčinou této nejistoty byl právě fakt, že jejich vláda neměla žádnou národní legitimitu a že od chvíle, kdy se Lenin poprvé chopil moci, ustavičně pracovala na vymýcení národní loajality. Viz vylíčení Stalingradu v knize Vasilyho Grossmana. Life and Fate. 1988.

10. O náboženské povaze nacionalistické agresivity viz Adam Zamoyski. Holy Madness: Romantics, Patriots and Revolutionaries, 1776-1871. London, 1999.

Autor působil do roku 1990 jako profesor estetiky na Birkbeck College v Londýně, později zastával post profesora filozofie na Bostonské univerzitě v Massachusetts.

Text je ukázkou z knihy O potřebnosti národů, která právě vydává Centrum pro studium demokracie a kultury. Objednejte si ji přes web CDK a ušetřete 15 % z doporučené ceny.

Diskuse