Revue Politika doporučuje (9/2011)

Redaktoři Revue Politika se často setkávají se zajímavými knihami, časopisy, články nebo filmy. Nezřídka se o nich ale ví méně, než by stálo za to. Proto vznikla rubrika „Revue Politika doporučuje", v níž příležitostně naleznete tipy, které by rozhodně neměly uniknout vaší pozornosti.

Helmut Schmidt, Frank Sieren: Čína, náš soused

Doplněk, 2011, 295 s.

Na počátku 21. století patří Čína k zemím, které nelze postihnout jednoduchými charakteristikami. Německý novinář Frank Sieren, který dlouhodobě žije v Pekingu a platí za jednoho z jejích nejzasvěcenějších znalců, zpovídal bývalého západoněmeckého kancléře Helmuta Schmidta, který se za svou bohatou kariéru setkal s řadou bývalých i současných čínských vůdců včetně Mao Ce-tunga. Výsledkem je téměř třísetstránková publikace mapující historii, Schmidtovy rozhovory s čínskými politiky, vztah Číny k světu a perspektivy jejího vývoje do budoucna.

Kniha je rozdělena do čtyř tematických okruhů (Opětovný vzestup Číny, Čína a svět, Velké výzvy, Konfuciánská tradice), doplněných závěrečným shrnutím čínských perspektiv, dodatkem kulturologa Milana Kreuzziegera a chronologickým přehledem čínských dějin.

Za posledních několik let jde o jednu ze stovek publikací zabývajících se široce uchopitelnou a mnohovrstevnatou problematikou Číny, přesto je možné ji řadit spolu s posledním knižním počinem „On China" slavného diplomata Henryho Kissingera mezi ty nejzajímavější. Zatímco Kissinger jako tvrdý americký zahraničněpolitický realista hledá především model budoucích čínsko-amerických vztahů založený na rovnováze moci, Helmuta Schmidta zajímala role Číny v multipolárním světovém uspořádání při současném relativním úpadku moci tradičních mocenských center, tedy Evropy a USA.

Na rozdíl od mnoha zjednodušujících mainstreamových pohledů na Čínu, které klouzají po povrchu otázek typu čínský kapitalismus řízený komunistickou stranou, Tchaj-wan, nebo Tibet, věnovali Schmidt se Sierenem značnou pozornost roli konfuciánské tradice. Tato tisíciletá duchovní nenáboženská nauka totiž, jak z rozhovoru obou zúčastněných vyplývá, představuje protipól k liberalismu, stěžejnímu myšlenkovému schématu současné západní civilizace, ačkoli i v rámci konfucianismu se už v minulosti vyvíjely zcela svobodně a samostatně přírodní vědy, které v západním světě musely dlouhou dobu čekat na osvobození věd a filozofie od náboženských příkazů a tradic.

Možná právě pro konfuciánskou civilizaci příznačný důraz na elity a respektování hierarchií představuje hlavní důvod civilizačního zaostávání Západu za Čínou v posledních letech. Nejde přitom primárně o ekonomický propad, který je otázkou čísel počítaných a interpretovaných ekonomy, ale o otázky politické. Západ dnes neplodí politické špičky. Skutečné elity jsou v systému západní liberální demokracie „ořezávány" (viz rozhovor s Oskarem Krejčím), zatímco současné „elity" nejsou schopny přijímat efektivní strategie na mnoho let dopředu, na rozdíl od čínské tendence vést dlouhodobé (a úspěšné) kampaně. Na druhou stranu Helmut Schmidt ani Frank Sieren nepropadli populární vlně škodolibě se vézt na západní ekonomické krizi a věstit pohlcení Evropy Čínou. Čína nenastolí globální hegemonii, ale pravděpodobně má šanci nabízet světu smysluplné alternativní hodnoty, než je například západní liberalismus. To je poselství knihy a výzva, které bude Západ v 21. století čelit.

---

Emil Voráček: Eurasijství v ruském politickém myšlení. Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Set Out, 2004, 350 s.

Historik Emil Voráček je prakticky jediným novodobým českým badatelem, který se zabývá na první pohled okrajovou kapitolou ruské historie a politiky. Při bližším zkoumání ovšem zjistíme, že v případě jeho díla jde o hlubokou sondu do historických, filozofických a kulturních kořenů netradičního myšlenkového směru, který v dnešní době z globálního pohledu vyvolává zásadní geopolitické a strategické úvahy.

Za zakladatele eurasijské myšlenky můžeme považovat příznivce „antizapadnictví", kteří se v 17. a zejména 18. století ostře postavili pomyslnému otevírání okna na západ a také v teorii „russkoj idei" 19. století, která připisovala carskému Rusku mesianistické poslání a mnohdy vyzdvihovala ruské duchovno na úkor prohnilého, materialistického Západu. V dílech autorů těchto myšlenek se také nezřídka objevovalo odvolávání se na Moskvu coby „třetí Řím". Publikace je cenným historicko-filosofickým průvodcem.

Výtku si zasluhuje absence alespoň stručného přehledu situace kolem eurasijského myšlenkového směru v současné době. Kniha je totiž skutečně pojata spíše jako intelektuální exkurz do ruské kultury se zaměřením na problematiku eurasijství. Dozvídáme se sice něco o ruské eurasijské emigraci po roce 1917 v USA, o eurasijských myšlenkách v dílech romanopisce Dostojevského, panslavisty Danilevského nebo filosofa Berďajeva, ale minimum informací například o vlivu eurasijských myšlenek na zahraniční politiku současné Ruské federace nebo myšlení stratégů Číny a středoasijských států, protože například ideu vytvořit ze Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS) ozbrojený pakt je možné vnímat jako zcela jasnou snahu vytlačit Západ (myšleno USA), zejména pokud si uvědomíme, že existují hlasy, které prohlašují, že ŠOS by neměla být v budoucnu jen rusko-asijskou záležitostí.

Na druhou stranu autor v úvodu knihy upozorňuje, že předkládanou publikaci je nutno považovat za první pomyslnou vlaštovku a slibuje, že v započaté práci bude pokračovat. Některé současné otázky ruské zahraniční politiky a mezinárodních vztahů si o aktualizovanou reflexi eurasijských vlivů přímo říkají. Ať jde například o bývalého Putinova poradce Alexandra Dugina, současného guru ruských eurasijců, jehož snem je rusko-tatarsko-čínská aliance proti USA, anebo poněkud mírnější názory věhlasného politologa Jurije Krupnova na geopolitické přetvoření Evropy po ose Praha-Minsk-Moskva. Kniha je vítaným uvedením do problematiky a zároveň cenným inspiračním zdrojem pro analytiky a potenciální badatele.

---

Wojciech Zajaczkowski: Rusko a národy. Osmý kontinent, náčrt dějin Eurasie

Misgurnus, 2011, 230 s.

Autor, současný polský velvyslanec v Ruské federaci, profesí historik, úvodem připomíná nezainteresované veřejnosti často opomíjené skutečnosti, které je nutné mít na paměti při zkoumání Ruska. Historiografie tohoto regionu byla ve dvacátém století přikryta selektivním ideologismem a první skutečné badatelské snahy přišly až po rozpadu SSSR jako snaha o hledání příčin jeho kolapsu. I proto nelze na dějiny Ruska pohlížet jen jako na dějiny Rusů, jelikož multietnicita je signifikantním faktorem ve vývoji státních útvarů tohoto regionu (nejdůležitější změny národních poměrů proběhly v letech 1917 a 1991).

V úvodním eseji (Velká step) se autor zabývá převážně dějinami migrace jednotlivých národů v rámci prostoru Eurasie. Mezi zajímavé postřehy patří skutečnost, že mezi množstvím národů a kmenů tvořících těžko definovatelný mix lze nalézt i Normany, jinak významné v dějinných etapách raného středověku Francie a Británie.

Pro současnou diskuzi je velice zajímavý třetí esej (Prostor a lidé), v němž se autor zamýšlí nad definicí národa a státu. Zajaczkowski uvádí pět předpokladů. Zaprvé, chcete-li nějaké společenství označit za národ, musí si toho být vědomo. Zadruhé, tito lidé musejí pociťovat národní, nikoliv jen kulturní či náboženská pouta se svými krajany, jako jsou společná minulost a kultura. Zatřetí, přináležitost lidí k nějakému národu vyplývá z prožitku takového konkrétního pouta s dalšími lidmi, ze společenství existenciálních základů lidské totožnosti bez ohledu na společenský původ. V souvislosti s tím nelze uznat za národ „šlechtický" národ a nelze mluvit ani o moderním národě, jestliže pocit společenských rozdílů fakticky škrtá jednotu dějin a kultury lidí, kteří patří k rozdílnému stavu. Začtvrté je národ časově ohraničen; vznikl v konkrétní dějinné chvíli. Poslední podmínkou je světskost: národ se neodvolává na žádnou náboženskou záruku, i když náboženství může představovat důležitý prvek národní tradice.

V úvodu páté kapitoly (Neznámé Rusko) se polský diplomat pozastavuje nad významným historickým okamžikem vítězství ruské armády nad Napoleonem v roce 1815, které dalo ruskému kolektivnímu vědomí mohutný impuls, pudící k reflexi vlastní totožnosti i podobností a odlišností s Evropou. Podle mnoha historiků právě zde má počátek ruský nacionalismus, který v konečném důsledku vedl až k imperiální politice SSSR. V sedmém eseji (K definitivnímu řešení národnostní otázky) autor odkazuje na období okolo prvního všeruského sčítání lidu v roce 1924, od kterého se příslušnost k etniku stala v Rusku axiomem - státní moc nutila jednotlivce identifikovat se s národnostní skupinou. Jak autor ukazuje, sovětský režim cíleně využil možnosti etnické emancipace jako prostředku k otupení ostří při separatistických tendencích jednotlivých minoritních skupin v rámci Ruska. Genialita komunistických vládců spočívala v kontrastu - za carských dob nebyla etnika uznávána jako legitimní politické skupiny, protože jazykem politiky byla ruština. Po revoluci v roce 1917 přišel Lenin s pragmatickou myšlenkou „stát je silný uvědoměním mas" a revoluce měla přijít za obyčejnými lidmi v jejich rodném jazyce. Tento tah se ukázal jako rozhodující při tvorbě a udržení sovětské říše, která sdružovala okolo 270 etnik.

V závěru publikace (v kapitole Vítězství národů) se historik věnuje rekapitulaci ruské multietnické doktríny po Stalinově smrti: od roku 1958 začali ideologové mluvit o sbližování a slévání národů, ve skutečnosti šlo jen o rétorické pojmenování doktríny asimilace, která však byla v rozporu s oficiálním postojem rovnoprávnosti národů. Chruščov, který cílil na vymazání hranic mezi etnicky diverzifikovanými republikami, proslul tezí: „Čím více budeme mluvit rusky, tím více budeme šířit komunismus." V šedesátých letech se objevila myšlenka sovětského člověka, která ale byla fakticky jen metamorfovanou formou snahy o silovou asimilaci etnik. Nucená sovětizace za Brežněva pak zničila i onen malý kredit, který komunisté u národnostních menšin do té doby získali. Přestože počet lidí, kteří považovali ruštinu za svůj mateřský jazyk, rostl, ukázalo se, že národnostní menšiny nelze nuceně asimilovat a utiskovat donekonečna. Jakmile se pevná sovětská ruka zachvěla s příchodem Gorbačova, následovala vlna národní emancipace a separatismu jednotlivých státních útvarů.

Kniha přináší vhled do historických paralel dějin neruských národů Ruska, které nemusejí jako inspirace a zdroj informací sloužit pouze historikovi daného regionu, ale i politologovi, který se zabývá současnými etnicko-náboženskými minoritami v zemích staré Evropy. Letitá ruská zkušenost s rozdílnými integračními a asimilačními modely je rozhodně přínosnou studnicí informací, které nelze přehlížet.

---

Johan Van Overtveldt: The End of the Euro. The Uneasy Future of the European Union

Agate, 2011, 208 s.

Se zhoršující situací v eurozóně zasažené dluhovou krizí se na trhu začala objevovat řada titulů pokoušejících se na základě analýzy dosavadního fungování měnové unie predikovat její další (patrně velmi dramatický) vývoj. Kniha Johana Van Overtveldta by měla být jednou z nich. Má vyjít v listopadu 2011 a fakt, že nejspíše půjde o událost, podtrhuje i to, že se na její prezentaci krom konzervativní frakce v EP podílí také nadace New Direction - The Foundation for European Reform. Autor, někdejší šéfredaktor belgického ekonomického týdeníku Trends, v knize tvrdí, že eurozóna se buď radikálně změní, nebo rozpadne. To, čím by však publikace měla být nejpřínosnější, je rozbor pozice Německa, nejsilnějšího člena rozpadajícího se klubu. Van Overtveldt je přesvědčen, že pravděpodobnost odchodu země z eurozóny je vyšší, než by se mohlo zdát. Další informace o knize jsou již nyní dostupné na webu nakladatelství Agate.

Připravili Ondřej Šlechta, Ondřej Krutílek a Jakub Janda.

Diskuse