Čína a Spojené státy: posilující se partnerství

Jak by měla zareagovat Evropa?

Svět se mění. Doba, kdy Spojené státy unilaterálně dominovaly světovému politickému i ekonomickému dění, je pryč. Zatímco dříve jim k zajištění vlastní prosperity a ekonomicko-vlivové expanzi stačil vývoz kapitálu a know-how, dnes musí hledat nové modely vzájemně vyváženější spolupráce s nově nastupujícími silnými hráči. Mají-li do tohoto exkluzivního mocensko-politicko-ekonomického klubu patřit i evropské státy, musí vystupovat jednotně. Jedině tak mají šanci - v konkurenci Číny, Brazílie, Indie a dalších zemí - efektivně prosadit své zájmy. Evropa musí iniciativně prohlubovat své bilaterální vazby se Spojenými státy a Čínou, a podpořit tak vytvoření „trojúhelníku vlivu", rovnostranného útvaru, v jehož rozích se bude nacházet Washington, Peking - a Brusel.

Zatímco EU, respektive politici sedmadvacítky, stojí opodál, administrativa prezidenta Obamy tento trend zachytila, přizpůsobuje mu svoji zahraniční politiku, a do značné míry ho tak determinuje. V polovině srpna 2011 podnikl viceprezident USA Joe Biden několikadenní státní návštěvu Číny, během níž pronesl zásadní projev na univerzitě v Chengdu v provincii Sichuan. Analýza jeho vystoupení hodně napovídá o budoucnosti čínsko-amerických vztahů. A Evropě poskytuje „cestovní mapu", které by se měla držet, chce-li si zajistit své „místo na slunci".

Minulost a budoucnost čínsko-americké spolupráce

Spojené státy byly v posledních šedesáti letech v pacificko-asijském regionu velmi aktivní a jejich snahy zachovat v regionu mír a stabilitu byly velmi výhodné i pro Čínu. Umožnily jí prakticky nerušeně se soustředit na domácí rozvoj a profitovat z posilování regionálního trhu, ekonomického růstu a zvyšování kupní síly okolních států. Joe Biden tuto americkou zásluhu neopomněl připomenout.

V minulosti se Číně podařilo dosáhnout prosperity specifickým ekonomicko-politickým modelem: zaváděním některých volnotržních praktik na jedné straně a odmítáním politické otevřenosti a silnými státními intervencemi do chodu ekonomiky na straně druhé. Aby se spolupráce se Západem nadále prohlubovala, je nezbytné, aby čínská vláda v budoucnu zaváděla další ekonomické a politické svobody, a otupila tak ideologický konflikt, který do značné míry limituje stávající míru kooperace. I když je pravda, že lidskoprávní témata, která dříve provázela většinu rozhovorů s čínskými představiteli, jsou dnes marginalizována. Čína je již natolik rozvinutou a sebevědomou zemí, že nikomu nedovolí zasahovat do svých vnitřních záležitostí. Západ to ví a respektuje, neboť Čínu potřebuje.

Rozvoj vztahu s Čínou patří v současnosti mezi americké zahraničněpolitické priority. Obamova administrativa si klade za cíl zintenzivnit vzájemné styky nejen na vládní, ale i na akademické a korporativní úrovni. Prezident Obama už během své první prezidentské cesty do Asie v Tokiu prohlásil: „Po generace jsme národem Pacifiku. Spojené státy a Asie nejsou tímto oceánem odděleny, ale svázány." Implementace americké zahraniční politiky tato slova potvrzuje. V lednu 2011 se ve Washingtonu uskutečnil důležitý summit USA a Číny, který vytvořil platformu, na jejíž bázi by se mělo takové setkání konat každý rok. V projevu o stavu unie v lednu 2011 Obama pojal Čínu jako příklad pro USA v přístupu k technologickým inovacím. Uvedl, že Čína má nejvýkonnější počítač na světě, buduje nejrychlejší železniční dopravu a nejmodernější letiště, a pro Američany by to mělo být inspirací i motivací. Evropu v hodinové řeči nezmínil ani jednou. Podle všeho se zde tvoří nová „osa vlivu".

Evropa, která byla po celé 20. století hlavním ekonomickým i ideologickým partnerem globálního hegemona (USA), ztrácí svou pozici především kvůli zemím BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Dlouhá léta vedla první zahraniční cesta amerických představitelů do Evropy a byla vždy plná oslavných, pochvalných frází o vzájemné důvěře a potřebě ještě bližší spolupráce. To už neplatí. Současná ministryně zahraničí Hillary Clintonová se na svou první zahraniční cestu nevydala do Evropy, nýbrž do Japonska, Indonésie - a Číny. Evropa musí udělat maximum pro znovunabytí svého globálního vlivu. Přeměnit formující se „osu vlivu" na „trojúhelník vlivu".

Ekonomické vztahy a pozice EU

Principiálním tématem jednání mezi Čínou a USA je (kvůli vzájemné interdependenci) hospodářská a ekonomická spolupráce. Prohlubující se provázanost obou ekonomik je největší zárukou jejich budoucího mírového vztahu. Profitují-li z partnerství obě strany, není důvod jej ohrožovat. Snaha Američanů, aby Čína prosperovala, nepramení z noblesnosti nebo solidarity, nýbrž z partikulárního zájmu Spojených států. Ekonomicky silná Čína je obrovským trhem pro export - a růst exportu podporuje vytváření potřebných pracovních míst v USA. Tento pragmatický přístup samozřejmě platí oboustranně.

Spojené státy už zdaleka nejsou pouhým pasivním importérem čínského zboží, přestože dovoz nadále dominuje (390 miliard dolarů v uplynulém roce). V minulém roce do Číny rovněž exportovaly - zboží a služby v hodnotě 110 miliard dolarů oproti 19 miliardám v roce 2001. Přestože HDP per capita je v Číně stále zhruba šestkrát menší než v USA, rostoucí střední třída v čínských městech získává, i díky opatřením čínské vlády podporujícím růst konzumu, stále větší kupní sílu. Pro USA tak podpora čínského rozvoje představuje optimální řešení vlastních hospodářských problémů.

V tomto směru EU, přirozený protipól USA i Číny, nestojí stranou. S cílem prohloubit spolupráci s Čínou uplatňuje „společnou strategii rozvoje obchodního partnerství". I díky ní je dnes Unie největším obchodním partnerem Číny (a Čína pro EU druhým největším, hned po USA), jen dovoz z Číny do zemí EU stoupl mezi roky 2009 a 2010 o 39 % (na hodnotu 290 miliard eur). V tomto ohledu je tedy Evropa na správné cestě k vytvoření „trojúhelníku vlivu".

Vzájemná závislost

Těsná provázanost všech tří aktérů je zřejmá i z pohledu na objem vládních dluhopisů a měnových rezerv, které Čína vlastní. Investice do měn a dluhopisů obchodních konkurentů a potenciálních oponentů v ideologickém konfliktu je perfektní ukázkou prozíravé a sílící čínské soft power. Čína dnes hojně nakupuje dluhopisy zadlužených zemí eurozóny (jen hodnota těch španělských činí 400 milionů eur) a je největším věřitelem USA. Drží dluhopisy v hodnotě 9 miliard dolarů a dolarové devizové rezervy o celkovém objemu téměř 3 miliard. Tyto investice do ekonomických zbraní, spíše než do těch konvenčních, ukazují, že Čína se i nadále hodlá držet cesty „mírového vzestupu", který si na počátku 21. století vytyčila jako cestu k získání a posilování globálního vlivu.

Čína často volá po přehodnocení pozice dolaru jako měny číslo jedna a argumentuje právě obrovskou zahraniční zadlužeností USA. Faktem ovšem je, že 69 % všech dlouhodobých dluhopisů je i nadále v držení Američanů (Američané jsou tedy největším věřitelem Spojených států).

Největší překážkou hlubší spolupráce Číny, USA a Evropy je protekcionismus čínské vlády, zvýhodňování domácích firem na čínském trhu, nerespektování patentových práv a nízká vymahatelnost práva. Právě netransparentnost čínského prostředí ponejvíce brání pronikání amerických a evropských firem na neustále se otevírající čínský trh. Zahraniční firmy jsou z konkurenčního boje v řadě strategických oblastí velmi často vyřazovány. Čínské (obvykle majoritně státní) firmy jsou masivně dotovány a bez licencí využívají zahraniční patenty. Nejenže tím porušují patentové zákony, ale brání se i přílivu nového západního know-how.

Bezpečnostní spolupráce

Čína neustále opakuje, že nemá ambice rozšířit své území nebo sféru vlivu vojenskou silou. Přesto jako klíčový hráč v pacificko-asijském regionu musí mít akceschopnou a kvalitně vybavenou armádu. A má-li nejlidnatější země světa armádu schopnou udržet pořádek v oblasti, kde existují hrozby typu Severní Korea, Vietnam (a na druhé straně Írán), je třeba s touto armádou počítat i globálně.

Pro Spojené státy je spolupráce s Čínou jak v Radě bezpečnosti OSN, tak i bilaterálně (popřípadě multilaterálně, bude-li třeba) klíčovým prvkem bezpečnostně-zahraniční politiky. Obě strany ovšem uznávají, že spolupráce zatím zdaleka není ideální. Čína a Spojené státy často vidí události z odlišné perspektivy, determinované jejich ideologickým a hodnotovým základem, a proto preferují rozdílná řešení.

Například jadernou proliferaci Íránu nebo KLDR vnímají jako potenciální ohrožení obě strany, ale zatímco Západ primárně využívá ekonomická a hospodářská řešení, Čína si z ekonomických (a někdy i politických) důvodů rozsáhlá obchodní embarga nebo sankce, které by narušily diplomatické a obchodní vztahy s donucovanými zeměmi, zpravidla dovolit nemůže.

Existence společných hrozeb a cílů

Pozitivní nicméně je, že oba aktéři vůbec společné hrozby dokáží pojmenovat. Definovat nebezpečí je totiž nezbytným krokem k nalezení společného řešení (plus působí minimálně jako prevence vzájemného konfliktu; Čína i USA vědí, že narušením vzájemného vztahu by utrpěla především jejich vlastní bezpečnost). Ve zprávě o situaci čínské armády, kterou vydal 24. srpna 2011 americký Kongres, stojí: „Posilování vzájemných armádně-vojenských vztahů je kritickou součástí naší strategie při formování čínského rozhodování ve vojenské oblasti, v rámci naší snahy profitovat ze spolupráce a redukovat bezpečnostní rizika."

Na druhou stranu Peking letos zvýšil své výdaje na armádu o 12,7 % na 94 miliard dolarů (neoficiálně se hovoří o částce okolo 160 miliard dolarů). Spolu s armádním rozpočtem USA tvoří zbrojní výdaje Číny téměř 55 % světových výdajů na zbrojení (výdaje USA činí 47 %). A čínská armádní expanze vyvolává smíšené pocity. Ve zmíněné zprávě Kongresu stojí: „Zvyšování čínských vojenských kapacit může přinést zlepšení spolupráce na cestě za společnými cíli. Nebo také zvýšit riziko nepochopení a přepočítání se."

Existence rizika miskalkulace vede americkou stranu k další snaze prohlubovat bilaterální dialog zejména o otázkách jaderné proliferace. Hledání společných cest prostřednictvím dialogu je v tuto chvíli nejjistější cestou k dosažení společných cílů. A právě nešíření jaderných zbraní je tím, co spojuje Čínu nejen s USA, ale i s Evropou.

Evropa jako partner v otázce globální bezpečnosti

Kde přesně Evropa v otázce bezpečnostní spolupráce mezi USA a Čínou stojí? Hovořit o EU v souvislosti s bezpečnostním partnerstvím nemá smysl. Nedisponuje armádou ani smluvně závazným příslibem nebo povinností členských států poskytnout své ozbrojené síly. Optimálním partnerem Číny a USA v otázkách bezpečnosti je ale v tuto chvíli (a bude i nadále) NATO, které sdružuje většinu států Unie.

Členská základna zabírá strategicky výhodné území, a Aliance je akceschopná de facto globálně. V praxi je navíc fungování NATO silně ovlivněno postojem Spojených států, které přispívají do ročního rozpočtu Aliance částkou téměř 690 miliard dolarů (druhá Francie přispívá jen necelými 62 miliardami). Její činnost je tedy zpravidla v souladu se zahraničněpolitickými cíli USA spíše než s těmi evropskými. Na druhou stranu hlavní bezpečnostní zájmy USA i Evropy jsou obvykle totožné. Cílem EU jako celku by proto měla být harmonizace jejích cílů s NATO, vedoucí k těsné spolupráci obou organizací především vzhledem k externím aktérům. Globální bezpečnost je totiž nezbytným předpokladem prosperity.

Závěrem

Možnou budoucí ekonomickou nadvládu dvojice Peking - Washington si obě země dobře uvědomují. Již dnes je těžké nalézt uspokojivé řešení jakéhokoliv globálně-ekonomického dialogu, nejsou-li Čína a Spojené státy u jednacího stolu.

USA jsou nadále nejmocnějším hráčem na světovém kolbišti. Mají největší armádu a jsou největší ekonomikou. Čína, jako druhá největší ekonomika s obrovským lidským kapitálem, je pro USA přirozeným partnerem, ale i jejich protipólem. Na druhou stranu jak USA, tak Čína si jsou vědomy, že prohloubení spolupráce na všech úrovních posílí jejich vliv a zvýší prosperitu.

Obavy z příchodu „nové studené války" jsou neopodstatněné. Daleko aktuálnější je potřeba nalézt společnou cestu, vzájemné cíle a společné hodnoty, které pomohou udržovat stabilitu v globálním měřítku.

Spojené státy i Čína se již touto cestou vydaly a Evropa by neměla zůstat stranou. Evropská unie jako celek má větší HDP než USA, a je tedy logickým partnerem nově se rodící „osy". Hodně ale bude záležet na tom, zda EU (která Evropu navenek - ať chceme, nebo ne - reprezentuje) překoná své současné problémy...

Autor je studentem Vysoké školy mezinárodních vztahů, dlouhodobým stážistou Střediska bezpečnostních a ekonomických studií a poslaneckým asistentem.

Diskuse