Moravské pole: konec přemyslovské hegemonie

Nebývá zvykem vzpomínat na historická data, která se bezprostředně nedotýkají našich životů. Některá z nich ovšem představují významné mezníky nejen národních dějin, ale historického utváření Evropy vůbec. Co se stalo na Moravském poli před 733 lety?

Datum připadá na den sv. Rufa. Tehdy, 26. srpna roku 1278, zahynul v bitvě na Moravském poli Přemysl Otakar II. a je zajímavé, že tentýž den o 68 let později padl Jan Lucemburský jako spojenec francouzského krále Filipa VI. u Crécy-en-Ponthieu v jedné z nejkrvavějších bitev stoleté války.

Existují hlasy, podle kterých představuje osmička v národních dějinách prokleté číslo. Byť vznik Československa přišel v roce 1918, nešťastná data s osmičkou na konci přetrvávají - 1938, 1948, 1968. Navíc v roce 1648 skončila třicetiletá válka, která znamenala konec nadějí českých stavů na větší nezávislost na centrální vídeňské moci, v roce 1848 byly rakouskou armádou utopeny v krvi pražské svatodušní bouře a 16. května 1868 byl za velké slávy položen základní kámen Národního divadla (které v roce 1881 vyhořelo).

Osmičkovou teorii samozřejmě nelze považovat za seriózní součást diskuse o dějinách, přesto rok, kdy skončil jeden z nejzajímavějších státnických pokusů českého království, je opět osmičkový. Proč k událostem na Moravském poli došlo?

Na Moravském poli skončil sen o Velkých Čechách

Evropa se ve 13. století výrazně změnila. Idea vytvořit jednotné křesťanské impérium se rozpadla a starý kontinent byl po vleklých konfliktech o dominanci mezi stoupenci papeže a římského císaře vyčerpán. Úpadek moci papeže na jedné straně a císaře na straně druhé vedl k jedinému - vzrůstu moci národních monarchií.

Toho využila Francie, která v té době už delší dobu pohlížela na zisk nových území, zejména v Itálii. A i když se 13. století právem nazývá stoletím francouzské převahy, politická osa se pomalu začala vychylovat i východním směrem.

Přemyslovská knížata od konce 11. století vyvíjela konstantní tlak na získání královského titulu. Jako prvnímu se to podařilo Vratislavovi II. roku 1085 za pomoc císaři Jindřichu IV. v boji s papežem Řehořem VII. o investituru. Obdobný osud potkal v roce 1158 Vladislava II., kterému byl za pomoc Friedrichu Barbarossovi přislíben královský titul nejen jemu samému, ale i dědičně jeho potomkům. Složitá situace vzájemných rozporů po Vladislavově smrti a vzrůstající obavy Friedricha z příliš silného českého státu však nakonec vedly k tomu, že nástupce Soběslav II. byl opět jen kníže.

Oslabení svaté říše římské ve 13. století využil přemyslovský stát. Otakar I. se nechal roku 1198 korunovat králem, a založil tak dědičnou dynastii Přemyslovců. Následně v roce 1257 došlo v říši ke změně ve způsobu volby německého krále; zatímco dosud jej volila německá šlechta, od roku 1257 se volba stala záležitostí 10 volitelů (7 knížat, 3 duchovní). Po vymření štaufské dynastie v roce 1254 zavládlo v říši dvacetileté mezivládí vyplněné vzrůstem výsad a majetku lokálních knížat a vévodů. Tato situace proti sobě postavila dva muže, kteří se měli záhy střetnout o hegemonii ve střední Evropě - českého krále Přemysla Otakara II. a do této doby nevýznamného jihoněmeckého hraběte Rudolfa Habsburského.

Poklesu vlivu říšských knížat Přemysl využil k vlastní výbojné a sňatkové politice. Rakousy byly získány sňatkem s Markétou Babenberskou a roku 1269 rozšířeny dědictvím o Korutany a Kraňsko. Vítěznou válkou roku 1260 a porážkou uherského krále Bély IV. u Kressenbrunnu získal Přemysl Štýrsko a roku 1266 bylo jako věno Přemyslovy matky Kunhuty z rodu Štaufů získáno Chebsko. Na počátku 70. let 13. století bylo české panství se svým rozsahem od Krkonoš až k Jaderskému moři nejmocnějším středoevropským státem.

Zahraničněpolitický vliv Přemysla byl umocněn výpadem proti pohanským kmenům do Pruska v letech 1255 a 1267. Výsledkem tohoto tažení bylo mimo jiné založení města Královec (Königsberg), nacházejícího se na území východního Pruska, které dnes tvoří správní centrum tzv. Kaliningradské autonomní oblasti patřící Ruské federaci.

Ke konci 13. století se na evropskou scénu vrátily spory mezi papežem a císařskou mocí, které se cyklicky opakují ještě několikrát poté. Papežský stolec zůstal po smrti papeže Klimenta IV. dlouhodobě uprázdněný, což oslabilo protifrancouzské odpůrce a vytvořilo podmínky pro expanzi Francie do Středomoří. Odpůrci francouzských Anjouovců v čele se Svatým stolcem tak potřebovali na říšském trůnu slabého císaře, což by jim umožnilo vrhnout veškeré síly do boje proti Francii. Silný a ambiciózní král Přemysl Otakar II., který se o říšský trůn ucházel, byl pochopitelně nepříjemnou komplikací, proto papež uznal volbu tehdy nepříliš známého Rudolfa Habsburského říšským králem, a to i přesto, že Přemyslu Otakarovi II., který byl jedním z říšských volitelů, byla v podstatě nelegálním způsobem znemožněna účast. Situace obracející se v Přemyslův neprospěch a hrozící válka českého krále v roce 1276 donutily podepsat tzv. vídeňský mír a zříci se všech nečeských držav. Poté, co Přemysl začal ustanovení míru nedodržovat, podpořil Rudolf Habsburský proti králi odbojnou šlechtu (zejména Vítkovce a Rýznburky), jejíž vzpouru ovšem Přemysl v letech 1276-1278 potlačil.

Bitva

V té době už bylo jasné, že mezi Přemyslem a Rudolfem nutně dojde k otevřenému střetu. Když se dala Rudolfova vojska v roce 1278 do pohybu, vyrazil jim Přemysl i přes nejistou situaci doma vstříc. Místo bitvy na tzv. Moravském poli, mezi vesnicemi Dürnkrut a Jedenspeigen v Dolních Rakousích, si jistě nevybral náhodou. Právě poblíž těchto míst, u Kressenbrunnu, dosáhl už v roce 1260 velkého vítězství v boji s uherským králem.

Došlo k poměrně krátké bitvě. Síly obou soupeřů byly víceméně vyrovnané, na Rudolfově straně bojovalo cca 30 000 mužů (mezi nimi i uherští spojenci), Přemyslova vojska čítala mezi 25 000 a 28 000 muži. Papírově měl být český král ve výhodě, protože přes mírnou převahu nepřítele měl více těžké jízdy. Proto také vsadil na osvědčenou taktiku drtivého úderu tryskem rozjetých jezdců proti řadám nepřítele. Jejich útok byl ale zeslaben velkým horkem a velmi pohyblivou lehkou uherskou jízdou, která Přemyslovu těžkou jízdu zasypala mračny šípů. Nerozhodnou bitvu nakonec rozhodl nástup Rudolfovy zálohy čítající pouhých 60 těžkooděnců.

V tomto okamžiku se bitva stala předmětem mnoha legend, ze kterých čerpala převážně obrozenecká literatura 19. století. Mezi klasické patří zejména přeceňování faktoru „zrady" české šlechty, zlom v bitvě způsobený úprkem zadní linie těžké jízdy nebo vzájemné rytířské střetnutí mezi Přemyslem a Rudolfem.

Většina historiků se dnes domnívá, že odboj části českých pánů těsně před válkou neměl na její výsledek výraznější vliv a bitvu skutečně rozhodl nečekaný vpád Rudolfovy zálohy do zad českého vojska. Také zrada části přemyslovského vojska je nepravděpodobná. Jeden z velitelů jízdy, který měl údajně Přemysla zradit, jistý Milota z Dědic, byl ve skutečnosti jedním z nejvěrnějších spolubojovníků. Ve chvíli, kdy se taktickým manévrem pokoušela část jezdectva zvrátit bitevní situaci a vpadnout Rudolfovi do zad, provedlo tentýž manévr i Rudolfovo vojsko, což vedlo ke zmatku. Milotův manévr byl částí přemyslovského vojska špatně pochopen jako ústup a znamení, že je bitva ztracena.

Výsledkem bitvy bylo především definitivní upevnění habsburského panství ve Štýrsku a Rakousích, které se staly dědičnými habsburskými državami prakticky až do roku 1918.

Sen o Velkých Čechách a přemyslovské hegemonii tak skončil.

Diskuse