Revue Politika doporučuje (7-8/2011)

Redaktoři Revue Politika se často setkávají se zajímavými knihami, časopisy, články nebo filmy. Nezřídka se o nich ale ví méně, než by stálo za to. Proto vznikla rubrika „Revue Politika doporučuje", v níž příležitostně naleznete tipy, které by rozhodně neměly uniknout vaší pozornosti.

Zdeněk Matějka: Povolání diplomat aneb jak jsem pomáhal rozpouštět Varšavskou smlouvu

Aleš Čeněk, 2007, 214 s.

Autobiografie českého kariérního diplomata Zdeňka Matějky přináší zajímavý vhled do životní dráhy člověka, který, ač původně neúmyslně, prožil čtyři desetiletí ve službách české diplomacie. Zkušený matador mezinárodního dění knihu napsal v době svého pedagogického působení na pražských vysokých školách jako své paměti, avšak hned v úvodu připouští, že jde spíše o manuál pro začínající diplomaty a předání osobní zkušenosti dnešním studentům, pro které je popisované období vzdálené, obdobně jako třicetiletá válka pro něho samotného. I proto je kniha opatřena množstvím vysvětlujících poznámek pod čarou dokreslujících dobové dění.

Publikace je rozdělena do šesti zhruba třicetistránkových hlavních kapitol, které shrnují autorovu profesní kariéru. Úvodní část knihy rekapituluje Matějkovo šestileté studium na Moskevském institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), z něhož podle svých slov dodnes čerpá. Matějka odmítá plošnou ostrakizaci absolventů ústavu (aktuálně třeba Štefan Füle či Jan Kohout); přes vliv ruské mentality školu rozhodně nepovažuje za líheň KGB, jak naznačovala česká média. Druhá kapitola analyzuje působení v Dozorčí komisi nezávislých států na hranicích znesvářených Korejí, kde autor podle svých slov „poměrně pasivně" trávil úvod šedesátých let. Matějkova kariéra se blížila vrcholu během působení na ambasádě ve Washingtonu v době pražského jara a intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Kniha se neomezuje na pouhý historický popis z pohledu profesionálního diplomata, ale přináší osobní pohledy a vlastní interpretace jednotlivých událostí. Třetí kapitolu uzavírají exotické zkušenosti z indického konzulátu, kde Matějka končil své působení v zahraničních misích komunistického Československa.

Čtvrtá část publikace se detailně věnuje procesu rozpouštění Varšavské smlouvy v roce 1991, kterého se Matějka účastnil jako generální sekretář paktu. Pro historiky je zde poutavě popsán průběh nejdůležitějších jednání i mechanismus vyjednávání s vrcholnými vojenskými představiteli rozpadajícího se SSSR. Pátá kapitola je záznamem o působení v předních funkcích českého ministerstva zahraničních věcí a v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jíž je Matějka silným zastáncem a lituje českého rezervovaného přístupu k ní. Autor v knize bez skrupulí prezentuje své pohledy na spolupráci s Václavem Havlem a ministry zahraničí Moravčíkem, Zielencem, Kavanem a Diensbierem. Jelikož Matějka po revoluci zastával na ministerstvu zahraničí řadu vysokých funkcí a nebojí se vyprávět bez obalu, nabízí tato část knihy přínosnou sondu do rané české porevoluční diplomacie. Poslední část se týká autorova působení na pražských vysokých školách, kde Matějka pomáhá vychovávat mladé diplomaty dodnes.

Knihu lze jednoznačně doporučit jak studentům praktické diplomacie, tak historikům vyžadujícím nejen encyklopedický a teoretický výklad dějin, ale zejména osobní pohledy těch, kteří českou zahraniční politiku „fyzicky" vytvářeli.

---

Timothy Garton Ash: Dějiny přítomnosti. Eseje, črty a zprávy z Evropy devadesátých let

Paseka, 2003, 408 s.

Známý oxfordský historik přináší mimořádně poutavou kroniku uplynulého desetiletí a bohaté řady jeho klíčových událostí od euforického „roku zázraků" 1989 až po celoevropské vystřízlivění koncem 90. let. Kniha nabízí chronologicky řazené komentáře k jednotlivým zemím střední Evropy.

Autorovy kvality coby svědka a zároveň analytika středoevropského politického vývoje vynikají právě v „dějinách přítomnosti", pomyslném žánru, který sám rozebírá v úvodu publikace. Ash si klade otázku, zdali aktuální dějiny lépe analyzují jejich účastníci nebo nezúčastnění experti. Ve filozofickém úvodu se věnuje komparativnímu zamyšlení nad hranicemi trojúhelníku žurnalistika, historie a beletristická literatura. Přínosná je i úvaha, v níž bývalý novinář zdůrazňuje historickou úlohu reportérů před komentátory a „interpretátory".

Britův vztah k českému prostředí a historické exaktnosti je patrný, když zmiňuje, že byl jediný, kdo si v pražské Laterně magice dělal zápisky z jednání disidentského seskupení pár dní po 17. listopadu. Ash podrobně popisuje také agresivní marketingové taktiky sebeprezentace Václava Klause z počátku devadesátých let. Na pozadí barvitých osobních, ale až překvapivě přesných analýz představuje britský intelektuál zcela ojedinělou koncepci zkoumání (nedávné) historie - do encyklopedických dat vkládá své postřehy a zamyšlení, což v kombinaci se zmíněnou přesností přináší čtenáři neobvykle komplexní obraz doby. Při přemítání o osobnosti Václava Havla v politickém světě postkomunistického bloku se Ash dostává k nejzajímavější úvaze celého díla - zatímco britský historik systémem logického řetězce zdůvodňuje přínos intelektuálů mimo politickou sféru (coby intelektuálního kritického zrcadla společnosti), český filozofující státník trvá na nutnosti přechodu intelektuálů do veřejného prostoru a rovnou do exekutivních funkcí. Havel tvrdí, že jen tak mohou své zemi přinést nejvíce užitku. Ash naproti tomu poukazuje na nedostatečnou kvalifikaci a „dozorčí roli", kterou mají ve společnosti hrát; platonovskou ideu filozofujícího vladaře v soudobé postmoderní společnosti neuznává.

V dalších kapitolách se kniha věnuje událostem v Německu, Maďarsku či na Slovensku. Vrcholným momentem knihy je zdánlivě bezvýznamná pasáž, která však dokonale ilustruje Ashův výjimečný reportérsko-evaluační styl - osobní návštěva Ericha Honeckera ve vězení. Historikův precizní popis situace i vjemu, který z bývalého východoněmeckého kancléře získal, je přesně tím, co v dnešním mediálním povědomí chybí.

Publikace nepřináší pouze encyklopedický výčet událostí (převážně) střední Evropy devadesátých let, ale zejména přesnou ukázku práce, jak by se měli chovat reportéři důležitých okamžiků naší doby. Aby ti, kteří neměli možnost je zažít, získali dostatek prostoru vytvořit si na klíčové momenty dějin vlastní poučený názor.

---

Yvan Vanden Berghe: Velké nedorozumění. Dějiny studené války (1917-1990)

Rada pro mezinárodní vztahy, 1996, 231 s.

Z nepřeberného množství knih věnujících se z různých úhlů pohledu problematice studené války vyčnívá zvláštním způsobem práce belgického historika Yvana Vanden Bergheho. Profesor Vanden Berghe přednáší dějiny diplomacie na univerzitách v Antverpách, Limburku a Lovani. V knize Velké nedorozumění se vyhýbá morálnímu hodnocení znesvářených stran a snaží se zaujmout neutrální a kritický postoj, který neřeší otázku viny ani ideologických postojů, ale naopak se na základě detailního rozboru ekonomických, vojenských, strategických, ale i psychologických faktů snaží rozmotat složité klubko studené války.

Vanden Berghe dochází k závěru, že studená válka nezačala Churchillovým projevem ve Fultonu, ale o mnoho let dříve - v roce 1917, kdy Ruskem a celým světem otřásla úspěšná bolševická revoluce. Jejím následkem se už dávno před druhou světovou válkou formovaly dva společensky odlišné bloky, jejichž vývoj v následujících desetiletích vedl ke vzniku dvou soupeřících systémů, kapitalismu a socialismu/komunismu, pomocí nichž oba bloky vedly zdánlivě morální konflikt, ve skutečnosti ale posilovaly své mocenské postavení.

Autor klade důraz na velmi zajímavý aspekt, kterému v klasickém výkladu příčin, průběhu a důsledků studené války není běžně věnována pozornost. Dlouhodobě zakořeněné nepřátelství mezi carským Ruskem a v 19. století světovou velmocí číslo jedna Velkou Británií, které vedlo například k formulaci klasické geopolitické teorie o klíčovém významu „Heartlandu" (tedy centrální Eurasie, která se téměř celá nachází pod vládou nebo vlivem Ruska) pro dominanci nad světem, ve 20. století pokračovalo v pozměněné míře a stalo se jedním z východisek studené války. S jediným rozdílem, totiž že Velkou Británii v čele Západu vystřídaly Spojené státy.

Konflikt, který doutnal od roku 1917, nakonec nepřerostl ve fatální měření sil pravděpodobně jen díky tomu, že ve 40. letech došlo k vytvoření protinacistické aliance mezi SSSR a Anglosasy. Jak ale Vanden Berghe připomíná, i během druhé světové války přetrvávala v sovětsko-anglosaském postoji hluboká nedůvěra.

Kniha, která je přes své nesporné kvality a netradiční přístup k výkladu nejnovějších dějin v českém prostředí až zarážejícím způsobem opomíjena, vyšla již v roce 1996 v nakladatelství Rady pro mezinárodní vztahy. Způsob, jakým je psána, ji činí vhodnou příručkou nejen pro profesionální zájemce o mezinárodní vztahy, ale také pro širokou veřejnost.

---

Oskar Krejčí: Zahraniční politika USA

Professional Publishing, 2009, 435 s.

Kniha známého politologa Oskara Krejčího je analýzou historických kořenů a cílů zahraniční politiky Spojených států. Autor při strukturaci díla zvolil specifický postup: kniha není „klasickým" výkladem, ale spíše souborem osmi samostatných monotematických kapitol. Celek nicméně v souhrnu čtenáři napomáhá utvořit si poměrně ucelenou představu jak o vývoji americké zahraniční politiky, tak o hybatelích a zákonitostech, které ji formují.

V kapitole „Globální hegemon" je věnována pozornost především zahraničně-politickým doktrínám od nejstarší Monroeovy až po doktrínu Bushe ml. z let 2002 a 2006. Následující kapitoly „Zjevné předurčení" a „Izolacionismus versus intervencionismus" zevrubně analyzují historické kořeny, myšlenky významných tvůrců americké zahraniční politiky a předpoklady toho, z čeho se později vyvinuly rozdílné přístupy k tvorbě zahraniční politiky. Oskar Krejčí hovoří celkem o čtyřech různých tradicích zahraniční politiky USA: hamiltonovské, wilsonovské, jeffersonovské a jacksonovské.

Kapitoly „Jaderné strategie a realismus", „Lidská práva a idealismus" a „Unilateralismus a konzervatismus" pojednávají o otázkách, které jsou dodnes předmětem žhavých debat. V předposlední kapitole „Demokracie versus efektivnost" je věnována pozornost problematice mocenské politiky a roli jednotlivých segmentů americké moci na zahraniční politiku. Poslední kapitola „Paradoxy moci USA" představuje pokus o prognózu a nahrazuje standardní závěr. Vlastně je dobře, že autor zvolil takový přístup a nikoli obvyklé závěrečné shrnutí, ve kterém by jinými slovy opakoval sice podstatné, ale již řečené.

Kniha je doplněna seznamem všech dosavadních amerických prezidentů, viceprezidentů a ministrů zahraničních věcí USA. Vynikajícím nápadem je přiložené CD, na kterém čtenář nalezne veškeré zásadní dokumenty týkající se americké zahraniční politiky a souvisejících bezpečnostních otázek. Kniha je v českém prostředí jedinou svého druhu a vzhledem ke značnému množství probádané literatury a pramenů a autorově vysoce odbornému, ale zároveň čtivému stylu představuje zcela zásadní počin domácí politologie.

---

Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění

Academia, 2008, 127 s.

Je vědění totéž co vzdělanost? Rakouský filozof Konrad Paul Liessmann tvrdí, že nikoliv, a svými sžíravými argumenty se o tom pokouší přesvědčit i čtenáře. Nutno dodat, že úspěšně: jen v Česku se jeho esej z roku 2006 dočkala již čtyř dotisků.

Autor zastává názor, že mnohé z toho, co se propaguje pod pojmem „společnost vědění", jsou jen rétorické fráze. Zevrubně analyzuje proměnu instituce univerzity a konstatuje, že nejdůležitějším posláním vzdělávacího systému současnosti je „kapitalizace ducha", tedy pouhá příprava jednotlivců na jejich povolání. Vědění nemá - na rozdíl od vzdělanosti - žádný přesah: jeho cílem rozhodně není hledání pravdy.

Tragédií podle Liessmanna je, že uvedenému vývoji se pokouší jen málokdo oponovat. Univerzity se (minimálně v Evropě, respektive v EU) permanentně reformují, a tedy glajchšaltují a byrokratizují. Důležité není to, zda akademik něco vyzkoumal, ale to, zda byl na stáži či zda stihl publikovat (lhostejno co) v impaktovaném časopise.

Liessmannovu knihu ocení všichni ti, kdo hledají podporu pro svou (oprávněnou?) domněnku, že západní civilizace hloupne. Navzdory tomu, že počet absolventů vysokých škol každým rokem roste.

Připravili Ondřej Šlechta, Ondřej Krutílek a Jakub Janda.

Diskuse