Mezi kladivem a kovadlinou

Osm desetiletí boje Ukrajinců za národní osvobození a nezávislost

Dějiny národa žijícího v prostoru mezi řekami San a Severní Bug na západě, Donem na východě, na severu ohraničeném běloruskými bažinami a lesy a na jihu vlnami Černého moře jsou plné válek a tragédií. Každý vetřelec, který přicházel ze západu, východu nebo jihu o sobě tvrdil, že je osvoboditel a své kruté počínání ospravedlňoval úmyslem ochraňovat místní národ. Ukrajinci však toužili po samostatnosti, nezávislosti a svobodě. Jejich kořeny jsou hluboce zapuštěny v evropské kultuře a historii, proto se každému „osvoboditeli" tvrdě bránili. Často se přitom nacházeli současně pod tlakem ze západu i z východu. Tak tomu bylo po staletí. A zápas za národní osvobození a nezávislost, jenž se silně zapsal do tradic, mentality i životního stylu Ukrajinců, pokračuje.

Osmdesáté výročí založení Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN byla založena 1929 ve Vídni) jen těžko bude v centru pozornosti. Společnost rozhořčeně diskutuje o UPA (Ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci), která je s OUN přímo spojena, o Romanu Šucheviči, který v OUN zastával důležité funkce a byl i jejím vůdcem, o Stěpanu Banderovi, který byl vrcholným představitelem OUN. Uvedená témata a osobnosti mají své podporovatele i nepřátele, ale sama Organizace ukrajinských nacionalistů stojí mimo společenskou diskusi. Důvodem je fakt, že OUN je již osmdesát let nelegalizovanou strukturou.

„Vznikli jsme ve velké době..."

Těmito slovy začíná hymna OUN. Už při založení organizace plukovník Eugen Konovalec zdůrazňoval, že „doba, ve které žijeme, je veliká. Je to jedna z těch revolučních epoch, které trvají desetiletí a ve kterých vzniká nový svět a nový člověk. V tomto velikém dramatu našich dní máme možnost být tvůrci, nebo oběťmi historie..."

Ukrajinští nacionalisté se od samého počátku snažili být tvůrci dějin. Ještě před vznikem OUN na kongresu ve Vídni (28. ledna - 3. února 1929) to byla Ukrajinská vojenská organizace (UVO) vedená právě Konovalcem, která byla jednou z nejaktivnějších. Dva atentáty uskutečněné UVO v letech 1920 a 1924 ve Lvově proti polským prezidentům Józefu Piłsudskému a Stanisławu Wojciechowskému vedly k tomu, že až do pádu Polska se jeho vedoucí představitelé neodvažovali město ani navštívit.

Činnost OUN se natolik rozrostla, že v roce 1933 polské noviny Bunt Młodych psaly: „Tajná OUN - Organizace ukrajinských nacionalistů - je nyní silnější než všechny ukrajinské politické strany dohromady. Ovládla mládež, formuje veřejné mínění a pracuje obrovským tempem, aby vtáhla masy do revolučního dění." Tato charakteristika není přehnaná. Jen v bojové sféře bylo provedeno mnoho teroristických akcí, mezi nimi i zavraždění sovětského konzula ve Lvově a polského ministra vnitra ve Varšavě.

Politické vraždy nepatřily mezi priority činnosti OUN, jejich důsledkem ale byly změny v myšlení Ukrajinců i Poláků. Již v době politických procesů s „Banderou a spol", jak je nazvali novináři, se ukázalo, že Poláci se začali na ukrajinský národně-osvobozenecký zápas dívat jinak. „Ti lidé vraždili proto, aby posloužili věci svého národa. Nemyslíme si, že dělali dobře. Ovšem úspěch mají: tři čtvrtiny polských novin, které celých sedmnáct let nechtěly znát slovo ,ukrajinský', se mu za pouhé tři týdny naučily natolik, že je už nikdy nezapomenou. A lidé, kteří doposud psali o ,hajdamácích' a ,temných lidech', se za to dnes stydí."(Viadomosti Literskie, č. 50, 15. prosince 1935).

Kromě bojových akcí probíhala ohromná propagandistická a výchovná činnost. Badatelé zjistili, že jen za prvních šest let činnosti OUN bylo 1024 Ukrajinců odsouzeno k 2020,5 letům vězení, zazněly čtyři rozsudky smrti a šestnáct doživotních trestů. Tato statistika přitom nezahrnuje rozsudky pozdějších soudních procesů s vedením OUN.

Již při zakládání OUN se objevily první rozdíly v pojetí činnosti mezi tzv. místními a zahraničními členy organizace. Na vídeňském kongresu se jeho účastníci vyfotografovali: ze sedmadvaceti osob žilo sedm v Haliči. Po třech letech bylo na základě této fotografie šest „haličských" polským soudem odsouzeno ke čtyřem letům vězení, sedmý byl již mrtev.

Obyčejná fotografie se stala lakmusovým papírkem pro ilegální práci: to, co si mohli dovolit „zahraniční" členové OUN, bylo pro „místní" nemožné a velmi nebezpečné. Není proto divu, že se problémy mezi nimi prohlubovaly.

Období státnosti a nestátnosti

V „Deklaraci vedení OUN" z května 1945 naleznete slova, která nejednou charakterizovala jednání nacionalistů v dobách geopolitických změn probíhajících v Evropě ve třicátých a čtyřicátých letech: „Na velké svaté cestě osvobozeneckého zápasu porobeného národa bývají dny triumfů i pádů; nemůžeme dávat do souvislosti naši činnost s budoucím výsledkem. My, současné pokolení národa, plníme svou čestnou povinnost nezávisle na tom, dají-li nám za to laurový věnec, nebo trnovou korunu. Věříme v sílu a vzkříšení Ukrajiny."

OUN se přes absolutně nepříznivé podmínky dvakrát stala důvodem vzniku ukrajinské státnosti. Poprvé když velká skupina aktivistů vyhlásila, budovala a bránila Zakarpatskou Ukrajinu. Uvážíme-li, že Češi se svého státu vzdali zcela bez boje, byly kroky obránců Zakarpatí skutečným hrdinstvím. I proto se doposud můžeme setkat s názorem historiků, že za začátek druhé světové války by měly být uznány události z března 1939 v Zakarpatí. Polské noviny Merkuriusz Polski uveřejnily, o čem přemýšleli nejen Poláci: „Je třeba čestně říci, že vzhledem k posledním událostem si více vážíme Ukrajinců než Čechů a Slováků. I když jde o OUN, ať je jakákoliv, tito lidé se nevzdali a bojovali v těžkých politických a strategických podmínkách."

Podruhé se projevila OUN 30. června 1941, když byl ve Lvově vyhlášen „Akt obnovení ukrajinské státnosti". Je pravda, že Litevci Ukrajince ve vyhlášení státnosti předběhli, ale i tak je tento fakt velmi poučný. Znovu se projevila podstata organizovaného nacionalismu - věřit ve vlastní síly a neustupovat před jakýmikoliv překážkami. Když vyšel z nacistického koncentračního tábora premiér ukrajinské vlády Jaroslav Stecko, prohlásil: „K obraně vyhlášení ukrajinské státnosti 30. 6. 1941 jsme nemohli použít tanky, děla, bombardéry ani silnou armádu, protože taková byla situace. Proto jsme se rozhodli proti tankům, dělům a armádě okupantů postavit naši věrnost myšlenkám suverenity národa, důstojnosti a hrdosti velikého národa, neporazitelnosti našeho charakteru a čistotu našich srdcí. Naše jednoznačné rozhodnutí bránit započaté dílo a nikdy se nevzdat a bojovat do konce."

Akt 30. června 1941 byl také příčinou vzniku tzv. pochodových skupin OUN. Přes sedm tisíc aktivistů organizace se vydalo na východní Ukrajinu šířit myšlenky státnosti, obnovovat společenský život a zakládat ukrajinskou samosprávu. Nacistům se to evidentně nezamlouvalo, ale obyvatelé a inteligence centrálních a východních oblastí Ukrajiny je podporovali.

V průběhu německo-sovětské války OUN zorganizovala velké hnutí odporu známé pod zkratkou UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) a byl založen ilegální orgán státní moci - Ukrajinský hlavní osvobozenecký výbor. Dlouhé roky obětavého boje skončily vojenskou porážkou, staly se ale svědectvím silné touhy ukrajinského národa mít vlastní stát. Říká se, že když se o ozbrojeném zápase Ukrajinců dozvěděl generál de Gaulle, měl prohlásit: „Kdybych měl takovou armádu, jakou má OUN, německá bota by nikdy nevkročila na francouzskou zem." Posoudit, zda je citát pravdivý, je dnes již obtížné, nicméně je fakt, že Ukrajinci disponovali jedním z nejsilnějších hnutí odporu.

Život mimo hranice Ukrajiny

Jestliže se počet příznivců nacionalistického hnutí v době založení OUN počítal na stovky, maximálně tisíce, tak na začátku druhé světové války hlásil krajský vedoucí OUN Ivan Klimov, že organizace disponuje jen v Haliči a Volyni dvaceti tisíci oddaných bojovníků. Na konci války počítalo hnutí odporu s členy v řádu několika stovek tisíc. V sovětských táborech (GULAG) nacionalisté dokonce zorganizovali ilegální síť známou jako OUN-sever nebo Zapolární vedení OUN. Život v tzv. malé zóně, jak nazývali koncentrační tábory, banderovci zcela změnili („velkou zónou" byl v jejich názvosloví celý SSSR). Členové OUN platili v táborech za organizátory mnoha povstání, mezi nejznámější z nich patří norilské a kingirské, také zde likvidovali bandy kriminálních zločinců. Spisovatel Solženicyn ve své knize Souostroví Gulag píše: „Udělali velmi mnoho a zejména dali věci do pohybu. Zanesli k nám bacil vzpoury. Mladí, silní chlapci, kteří ještě nedávno bojovali v partyzánských oddílech, se vzepřeli otroctví kolem sebe a vzali do ruky nůž..."

Abychom si lépe představili autoritu a morálku banderovců v sovětských koncentračních táborech, můžeme si přečíst svědectví židovských politických vězňů, kteří byli deportováni ze SSSR. Například Anatolij Radigin popisuje obraz banderovce takto: „Když uprostřed šedé masy uvidíte vzpřímeného, klidného muže s pečlivě upraveným vězeňským oděvem, oholenou tváří a vyčištěnými botami, můžete prakticky bez rizika chybného úsudku odhadnout jeho národnost, stranickou příslušnost a prapor, pod kterým bojoval. (...) Byli to lidé věrní myšlence a přísaze, i když mnohé z nich mučili hladem a zimou více než jiné, i když ztratili mnoho svých druhů mezi Karpatami, Kovelem a Karagandou a Mordovií. Jejich fanatismus hraničil s mnišským sebeobětováním..."

Také Evropané, kteří se po válce dostali do „malé zóny" a po Stalinově smrti se masově vraceli domů, měli na nacionalisty své vzpomínky. Německý novinář Artur Furman napsal článek s názvem „Banderovci? Jsem banderovec!": „Kdo si tak mohl říkat, byl nejodvážnějším z odvážných. Být banderovcem znamenalo být výjimečným. Svou výjimečnost jsi ale nedostal darem, bylo třeba si ji vytrpět. Pro Ukrajince nebylo větší cti než být banderovcem..."

Ještě méně známou historií než život v GULAGu je život v ukrajinské diaspoře. Zejména zde členové OUN řídili velké množství společenských organizací, od výchovných mládežnických struktur (jako Svaz ukrajinské mládeže, ve kterém vyrostla nejedna generace ukrajinských aktivistů) až po Antibolševický blok národů (ABN), který se stal mezinárodním představitelem porobených národů.

V ilegalitě v ukrajinském státě

Po vyhlášení nezávislosti v srpnu 1991 se na Ukrajině objevily tři různé struktury OUN - banderovci, melnikovci a tzv. dvojkaři. Dvojkaři jsou prezentováni časopisem Současnost, melnikovci se registrovali jako společenská organizace a banderovci založili Kongres ukrajinských nacionalistů.

Stěpan Bandera v roce 1958, rok před svou tragickou smrtí (zavraždil jej agent KGB na rozkaz Kremlu), napsal: „Být členem revoluční osvobozenecké organizace znamená oddat její věci celý svůj život, být kdykoli připraven splnit jakýkoliv rozkaz a překonat těžkosti a nebezpečí."

OUN osmdesát let tvořila dějiny Ukrajiny a nebrala v úvahu potíže ani cenu, kterou bylo nutné zaplatit. Plnila základní povinnost z „Desatera ukrajinského nacionalisty": Ubráníš Ukrajinu, nebo v boji za ni zahyneš!"

Ukrajinský účet 1939-1953

Ztráty ve druhé světové válce	8 milionů osob
Smrt hladem	1 milion osob
Deportace	2,7 milionu osob

Datum/Časové období	Událost	Výsledek
18. března 1939	Válka horthyovského Maďarska proti Zakarpatské Ukrajině	300 padlých 115 000 osob na okupovaných územích
1. září 1939	Válka nacistického Německa proti Polsku	20 000 Ukrajinců padlých v polské armádě
17. září 1939 - 22. června 1941	Sovětská okupace Haliče a Volyně	18 000 osob popraveno zastřelením 320 000 Ukrajinců a Poláků deportováno na Sibiř
13. listopadu 1939 - 13. března 1940	Sovětsko-finská válka	48 000 obětí v Rudé armádě (mnozí z nich Ukrajinci)
duben 1940	Zastřelení armádních důstojníků v Katyni, Charkově, Mednoji a Chersonu	21 000 osob (Ukrajinci tvořili třetinu z nich)
1941-1943	Nucené práce v Německu	2 400 000 osob
1941-1944	Německo-sovětská válka a okupace jižní Ukrajiny rumunským vojskem	300 000 obětí, převážně židů
1942	Příchod sovětských partyzánů z Běloruska na Ukrajinu	40 000 ukrajinských obětí
1942-1945	Ukrajinsko-polský konflikt v Haliči a Volyni	15 000 ukrajinských a 35 000 polských obětí (v ukrajinsko-polském pohraničí 5 000 ukrajinských a 1 500 polských obětí)
listopad 1944 - červen 1946	Deportace Ukrajinců z Polska na Ukrajinu	488 000 deportovaných
1944-1947	Boje OUN-UPA s NKVD na západní Ukrajině	téměř 100 000 osob uvězněno a 150 000 zastřeleno, na Sibiř deportováno 329 000 osob
27. dubna - 28. června 1947	Operace polské armády „Visla"	z jihovýchodního Polska na sever a západ Polska deportováno 152 000 Ukrajinců
22. června - 9. května 1945	Německo-sovětská válka	2 500 000 ukrajinských obětí na frontě a 5 500 000 mezi civilním obyvatelstvem
1945-1953	Poslední stalinský úder	represe 15 % frontových vojáků (Ukrajinci tvořili třetinu z nich)

Text uveřejněný v deníku Den č. 20, 7. února 2009, přeložil, redakčně upravil a perexem opatřil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Statistika „Ukrajinský účet 1939-1953" zpracována podle časopisu Ukrajinský týden 18/2010, s. 47

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Co Julius Fučík neviděl. Hladomor na Ukrajině 1932-1933

Diskuse