Krize neschopnosti

Jak se před 20 lety rozpadala „říše zla“ a Ukrajina jen přihlížela

Ukrajina nemohla využít příležitosti, která se jí naskytla v době rozpadu SSSR, protože její elity nebyly připraveny a vedoucí struktury trpěly krátkozrakostí.

Bouřlivá léta konce prosovětských režimů ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu jsou obdobím překvapivých řešení a naplnění historických příležitostí. Vzniklo několik scénářů přechodu k novému, postkomunistickému životu. K úspěchu rychlých reforem, obnovení demokracie a rozvoji ekonomiky vedly dvě základní cesty. Zaprvé sjednocení vedení a opozice okolo ideje nezávislosti. Tak tomu bylo v pobaltských zemích. Vitautas Landsbergis v této souvislosti našemu časopisu řekl: „My jsme všichni chtěli demokracii, abychom mohli obnovit nezávislost." Druhá cesta předpokládala „sametovou revoluci" jako v Praze nebo úspěšný „kulatý stůl" mezi vládou a opozicí jako v Polsku nebo Maďarsku. Jejich výsledkem bylo, že komunisté uvolnili prostor novým elitám. Jiné cesty - sázka na „silnou ruku", pomalé reformy, pokusy provést historické vypořádání se sousedy - vedly k nahrazení komunistické diktatury novým despotismem. Tím strašil Ukrajince prezident Bush starší, když ve svém „strašpytláckém" projevu 1. srpna 1991 odrazoval poslance Nejvyšší rady Ukrajiny od boje za nezávislost. Ukrajina se stejně jako v jiných případech stala výjimkou potvrzující pravidlo: podařilo se jí vyhnout nejhorším scénářům, ale nevyužila šance, která se v době rozpadu SSSR nabízela.

Koncem osmdesátých a zejména na začátku devadesátých let trpěl Sovětský svaz řadou systémových krizí, z nichž nejviditelnější byl krach sovětské ekonomiky a paralýza systému řízení, zesílená navíc mocenským bojem v Moskvě. Ekonomická krize nutila vedení i společnost (všechny vrstvy od inteligence až k armádě) hledat nové formy přežití.

Plánovaná ekonomika SSSR se vyčerpala dávno předtím; nejméně od roku 1965 byly činěny pokusy hospodářství reformovat. Jenže tehdejší vedení určilo reformám zásadní princip: využívání tržních nástrojů (rentabilita a zisk) doprovázelo zesílení centralismu. Například v letech 1965-1985 bylo vytvořeno 40 všesvazových ministerstev, pod jejichž kontrolu se dostalo 90 % ukrajinských podniků. Hospodářství bylo řízeno příkazy úředníků. Důsledky takového postupu je možné vidět v ukrajinské ekonomice dosud.

Současně byla deformována struktura ukrajinského hospodářství. Spotřebitelská odvětví tvořila objemem výroby pouze 29 %, zatímco v rozvinutých zemích je to 50-60 %. Hlavní část ekonomiky tvořily podniky „skupiny A" - uhelný a metalurgický průmysl a strojírenství. Výrobní plány pro Ukrajinu byly zpracovávány v Moskvě. Deformace ekonomiky způsobovala nejen nedostatek poptávaného zboží, ale také ekologické, demografické a sociální problémy.

V průběhu sedmdesátých let se dařilo největší problémy řešit dovozem spotřebního zboží - za valuty získané prodejem nafty a zemního plynu na Západ. Jenže příliv dolarů se prudce snížil po razantním snížení světových cen energií. V roce 1986 získal SSSR za prodej nafty a zemního plynu pouze 5 miliard převoditelných karbovanců, nikoliv dřívějších 10-12 miliard. Jen za léta 1986-1988 tak země ztratila téměř 40 miliard karbovanců.

Pokusy sovětského vedení řešit situaci administrativními metodami - zvýšit množství a kvalitu vyráběného zboží - nebyly úspěšné. Většina zboží byla nekonkurenceschopná.

Nepomohla ani částečná liberalizace koncem osmdesátých let. Družstevnictví bylo povoleno, ale trpělo nevýhodnými podmínkami. Např. daně byly stanoveny na 65 % a počet kontrolních orgánů dosahoval třiceti, neexistoval systém podpory výrobců ani úvěrování, zneužívání monopolu se nekontrolovalo (kolem velkých státních podniků se vytvářela malá družstva s cílem zajistit prodej jejich majetku). Také zakládání „vědecko-technických společností mládeže" v rámci Komsomolu bylo zneužito k praní peněz komunistické strany a Komsomolu (právě zde tkví základ mnoha dnešních oligarchických impérií).

Neschopnost vedení SSSR poradit si s ekonomickou krizí způsobovala rozčarování obyvatelstva; ideologie již přestala plnit mobilizující roli. Loajalita občanů byla narušena katastrofou v černobylské jaderné elektrárně, pokusem vůdců strany a státu ji utajit a také nepopulární válkou v Afghánistánu.

Moskevské centrum bylo likvidováno i zevnitř: vedení Ruské sovětské federativní socialistické republiky v čele s Borisem Jelcinem toužilo převzít řízení největší republiky SSSR, ale provést to bylo možné jen za cenu oslabení svazového centra. Došlo tak k tomu, že RSFSR vyhlásila samostatnost prakticky jako první (po pobaltských státech) 12. června 1991, více než měsíc před Ukrajinou.

„Imperiální centrum" nebylo schopno efektivně uplatnit svůj vliv ani na Ukrajině. Mělo se toho využít, tehdejší ukrajinští vůdcové ale na něco takového nebyli připraveni.

Vedení: běh s hlavou otočenou zpět

V roce 1991 došlo v myšlení ukrajinské komunistické elity k zásadní změně: od voleb v roce 1990 probíhala ideově-politická adaptace komunistických elit na nové podmínky, tedy na erozi KSSS a zničení svazového centra. Můžeme jmenovat tyto příčiny politických změn:

1. Neschopnost řešit krizi v ekonomice a uklidnit vojensko-politické konflikty podlomila důvěru ukrajinských komunistů k SSSR.

2. Velká občanská shromáždění v letech 1989-1990, kterých se účastnily stovky tisíc lidí, „aparátníky" vylekala. Na jaře 1990 proběhly hornické stávky a na rozdíl od šedesátých let se proti nim vláda neodvážila použít síly.

3. „Glasnosť" umožnila dozvědět se pravdu o zločinech sovětského režimu, což způsobilo deziluzi stran komunistických ideálů.

4. Na počátku devadesátých let vycítila část představitelů ukrajinských stranických/vládnoucích špiček možnost vymanit se z podřízenosti moskevského vedení.

5. Velká část kvalifikovaných ukrajinských stranických kádrů si velmi rychle uvědomila kariérní možnosti v podmínkách rozšíření kompetencí republikových orgánů.

Právě tato pozice umožnila postupně projednat a schválit řadu zákonných dokumentů směřujících Ukrajinu k samostatnosti. Nešlo nicméně o proces vystoupení ze SSSR jako v Pobaltí. Podle různých propočtů bylo na Ukrajině 25-30 % vedoucích kádrů, kteří podporovali Sovětský svaz. Taková situace vytvářela nejen podporu Moskvě, ale znamenala také, že tito lidé nebyli orientováni na budoucnost v rámci Ukrajiny, ale pod řízením Moskvy. Tím jsme se odlišovali od Pobaltí a Zakavkazska.

Také cíle byly stanovovány velmi přízemně a jen v souladu se zájmy vládnoucích elit: získat od Moskvy potřebné zdroje, ale nepřipustit vměšování do vnitřních záležitostí. Ještě v polovině roku 1991 bylo ukrajinské vedení připraveno přijmout novou svazovou smlouvu s širokými pravomocemi Ukrajiny a vlastním systémem vlády, soudních a bezpečnostních orgánů, bez možnosti uplatňování vlivu svazových orgánů na ekonomiku a rozhodovací proces v republice.

Jenže krize vlády v SSSR a puč zorganizovaný 19.-23. srpna 1991 urychlily rozpad Sovětského svazu. Vedení Ukrajinské SSR se ocitlo v čele nezávislého státu a stalo se odpovědným za řešení ekonomických, sociálních, politických a bezpečnostních problémů země. Nebylo ale schopno zformulovat ideologii nového státu. Proto se neuskutečnila „pobaltská cesta" rychlého a úspěšného vytvoření nového státu. Ukrajině rovněž chyběla elita schopná převzít moc takříkajíc v nové kvalitě.

Nová elita: bez cíle a porozumění

Srůstání alternativních a autoritativních osobností a organizací se projevilo ve výsledcích voleb do rad různých úrovní dne 4. března 1990. Zároveň tyto volby stvrdily fakt, že k žádným změnám elit nedošlo. Většinu v Nejvyšší radě Ukrajiny získali „partajníci" (fandové SSSR a komunistického režimu), parlament se obměnil z 90 %, ovšem pouze ze čtvrtiny poslanci demokratického, disidentského a nacionalistického tábora (celkem 126 osob). Tato politická orientace získala většinu ve Lvovské, Ternopolské, Ivanofrankovské, Volyňské oblasti a ve městě Kyjevě.

Za nějakou dobu se v Nejvyšší radě zformovaly dvě skupiny poslanců: prokomunistická („Za sovětskou suverénní Ukrajinu" neboli „skupina 239") a opoziční („Lidová rada").

Lidová rada byla specifickou (jak se tehdy říkalo „morální") většinou: předkládala návrhy týkající se autonomie a nezávislosti Ukrajiny. Tribuna parlamentu, využívajíc přímých přenosů v rádiu a televizi, se stala místem propagace národní a státní nezávislosti. Nicméně nová plnohodnotná elita, schopná vzít na sebe odpovědnost za stav věcí, v zemi chyběla.

Volby v roce 1990 a následný proces budování stranického systému odhalil ještě jednu velmi negativní tendenci mající na budoucnost Ukrajiny zásadní vliv: do vedení opozičních skupin se dostali většinou zástupci humanitních věd a představitelé zemědělských regionů; málokdo z nich měl kvalifikaci a průpravu pro rozhodování o důležitých ekonomických a hospodářských otázkách. Právě nekompetentnost vůdců opozice často kompromitovala myšlenku demokratické obnovy Ukrajiny a vytvářela v prvních letech nezávislosti půdu pro masové rozkrádání státního majetku.

Nejhorší bylo, že do vedení opozice se dostalo rovněž nemálo lidí využívajících „síly okamžiku" - ti ani nepočítali s požadavkem na výstavbu země. V důsledku toho nemohla opozice nejen zformulovat státní ideu (jaká má být nezávislá Ukrajina), ale ani zpracovat konkrétní plán změn.

Byť bylo v Lidovém hnutí Ukrajiny na počátku devadesátých let více než 600 tisíc osob - a mezi nimi i mnoho zástupců technické inteligence, vedoucích různých podniků, řídících pracovníků -, bohužel jich nebylo využito. Vůdci, kteří si zvykli organizovat schůze a shromáždění, netušili, co v jednotlivých fázích budování státu dělat. Proto ani nic nenabízeli lidem, kteří pro to měli potenciál.

To vše se stalo příčinou, proč se Lidové hnutí Ukrajiny nestalo analogií polské Solidarity nebo pobaltských lidových front.

Je příznačné, že ani na počátku devadesátých let nebyly mezi opozicí žádné skupiny žádající vystoupení z SSSR. Například v programu Ukrajinské helsinské skupiny se maximálně hovořilo o přestavbě Sovětského svazu v duchu konfederace. V programu Lidového hnutí Ukrajiny se teze o vystoupení země ze SSSR objevila až v říjnu 1990 a bez toho, aby byly specifikovány konkrétní kroky.

Tím byly zmařeny možnosti všeukrajinského hnutí za nezávislost. V době hornických stávek na jaře 1990 se kontakt stávkujících s Lidovým hnutím Ukrajiny stal jen symbolickým (skončil prakticky s ukončením stávek). V říjnu 1990 studenti v Kyjevě zorganizovali „revoluci na žule", hladovku více než 200 ukrajinských studentů. Jedním z jejich požadavků bylo, aby vláda Ukrajinské SSR nepodepisovala novou svazovou smlouvu. Byl splněn jiný požadavek - rezignace premiéra Vitalije Masola. Kontrolou plnění všech požadavků se nikdo nezabýval. První den puče 19. srpna 1991 odhalil nízkou úroveň mobilizačních schopností opozice. Výsledkem bylo, že do ulic ukrajinských měst vyšlo pouze několik tisíc lidí.

Na těchto příkladech je patrná velmi nebezpečná tendence, která pronásleduje „demokratické" síly Ukrajiny již více než dvě desetiletí: neschopnost vybudovat trvalou spolupráci se střední třídou, která by je podporovala a jejíž zájmy by tyto síly hájily.

Zpravidla se to vysvětluje nezájmem společnosti způsobeným likvidací jejích aktivních členů v době stalinských represí a tím, že vrstva sedláků, předobraz střední třídy, byla vyhlazena v období hladomoru let 1932-1933.

V roce 1991, kdy se řešila otázka nezávislosti Ukrajiny, se 59 % občanů vyjádřilo v tom smyslu, že v zemi je zatím dobře a nezajímá je, kdo vládne. Na konci roku 1991 bylo jen 5 % obyvatel Ukrajiny členy politických stran a občanských sdružení, 3 % se účastnila mítinků a 2 % navštěvovala stranická shromáždění. Jen 7 % dotázaných řeklo, že by něco dělali, kdyby vláda schválila opatření proti zájmům národa.

Tehdejší opozice nebyla schopna prosadit mimořádné volby, které byly v zemích střední Evropy zásadní podmínkou úspěšné transformace. Nový parlament byl reformám relativně nakloněn, jenže opozice se nechala uchlácholit tvrzením vlády, že je třeba „společně budovat stát". A tak se první tři roky nezávislé Ukrajiny pokoušel tržní ekonomiku vybudovat „komunistický skanzen" - komunistická většina v někdejší Nejvyšší radě Ukrajinské SSR.

Původ, příprava a motivace hlavních aktérů stojících u vzniku nezávislé Ukrajiny nedovolovaly zformovat komplexní vizi nezávislé a demokratické Ukrajiny a vyslat řídícímu aparátu potřebné signály. Společnost bez aktivních elit nemohla požadovat reformy ani navrhovat změny.

Tuto zkušenost z prvních let nezávislosti je nutné si osvojit a připomínat ji i současným Ukrajincům, kteří usilují o moc. Důležitým předpokladem úspěchu - ve smyslu osobním i z hlediska rozvoje státu - je schopnost identifikovat potřebné změny, mít konkrétní plán jejich realizace a spojit se s těmi vrstvami obyvatel, jež podporují tržní reformy, občanské svobody, spravedlivé soudnictví, bohatství a stabilitu státu. Těmto vrstvám se říká „střední třída". Klíčové přitom je, že jejich vznik se uskutečňuje ne díky, ale proti politice dosavadních vlád.

---

Harmonogram rozpadu SSSR

11. března 1985

Generálním tajemníkem ÚV KSSS zvolen Michail Gorbačov, který vyhlásil nutnost urychlení „sociálně ekonomického rozvoje" a politiky přestavby.

26. dubna 1986

Havárie v černobylské jaderné elektrárně. Vláda se snaží utajit katastrofu a její důsledky.

28. července 1986

Na základě návrhu ÚV Komsomolu schválil ÚV KSSS strukturu a vedoucí orgány „občansko-státního systému vědecké tvořivosti mládeže", který se stal příležitostí vybudovat první podnikatelské aktivity za peníze Komsomolu.

28. května 1987

Německý pilot Matias Rust uskutečnil bezproblémové přistání se sportovním letadlem v centru Moskvy. Gorbačov provádí systémové čistky v bezpečnosti a armádě.

únor 1988

V administrativním centru Náhorno-karabašské autonomní oblasti, městě Stěpanakert, a v arménském Jerevanu se uskutečnily demonstrace. Jejich požadavkem bylo udělení nezávislosti Náhornímu Karabachu, aby se mohl připojit k Arménii.

26. května 1988

Schválení zákona SSSR „o družstevnictví v SSSR". Podnikatelé se legalizují v družstvech.

červen 1988

Abchazská autonomní oblast, která byla součástí Gruzínské SSR, se obrátila k mimořádnému sjezdu KSSS s požadavkem připojit se k Ruské SFSR.

červen 1988

Vytvoření širokých občanských organizací „na podporu přestavby", které se záhy přeorientovaly na hnutí za nezávislost: Sajudis v Litvě, Lidové fronty v Lotyšsku a Estonsku.

28. července 1988

Nařízení prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „Pravidla organizace a provedení shromáždění, mítinků, pouličních pochodů a demonstrací v SSSR". Akce se považovala za legální pokud výkonný orgán sovětu vydal povolení na její konání.

16. listopadu 1988

Nejvyšší sovět Estonské SSR vyhlásil suverenitu republiky.

15. února 1989

Odchod sovětských vojsk z Afghánistánu.

26. března 1989

První volby lidových poslanců SSSR podle alternativních zásad.

26. května 1989

Litva vyhlásila suverenitu.

29. července 1989

Lotyšsko vyhlásilo suverenitu.

23. srpna 1989

V Litvě, Lotyšsku a Estonsku byl vytvořen lidský řetěz „Baltská cesta" u příležitosti výročí podepsání paktu Ribbentrop - Molotov (právní základ pro okupaci Pobaltí sovětskými vojsky v roce 1940).

24. srpna 1989

Premiérem v Polsku se stal Tadeusz Mazowiecki, představitel opozice.

září 1989

Ázerbájdžán a Gruzie vyhlásily suverenitu. V listopadu 1989 pak Nevyšší sovět Gruzie schválil prohlášení o nepůsobnosti sovětských zákonů na území Gruzie, pokud jsou v rozporu s místními zákony.

23. října 1989

V Budapešti byla vyhlášena Maďarská republika, svobodný, demokratický a nezávislý právní stát.

9. listopadu 1989

Pád „Berlínské zdi": Rada ministrů NDR schválila opatření k otevření hranic mezi NSR a Západním Berlínem.

24. listopadu 1989

Po masových demonstracích odstoupilo vedení KSČ. 28. listopadu bylo na jednání vlády a opozice dohodnuto vytvoření nové vlády a zrušení článku Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ. 29. prosince byl zvolen prezidentem Václav Havel.

15. prosince 1989

Začátek masových protestů v Rumunsku. 22. prosince byl zbaven moci představitel místní komunistické strany Nicolae Ceausescu a 25. prosince spolu s manželkou zastřelen.

18. ledna 1990

Ázerbájdžánská SSR vyhlásila válku Arménské SSR.

22. ledna 1990

Byl utvořen lidský řetěz mezi Kyjevem a Lvovem coby vzpomínka na někdejší sloučení Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské lidové republiky.

7. února 1990

V SSSR byl ukončen monopol komunistů na politickou moc. ÚV KSSS odhlasoval zrušení článku 6 Ústavy SSSR o vedoucí úloze strany.

11. března 1990

Nejvyšší sovět Litevské SSR schválil akt obnovení národní státnosti Litevské republiky, které existovala do roku 1940. V Moskvě tento akt neuznali a zavedli proti Litvě ekonomické sankce. Vedení Litvy 29. června pozastavilo platnost dokumentu.

14. března 1990

Michail Gorbačov byl na sjezdu lidových poslanců zvolen prvním a posledním prezidentem SSSR.

březen-květen 1990

Hornické stávky na Ukrajině. Vedle ekonomických požadavků požadovaly také odstoupení Michaila Gorbačova. Volby lidových poslanců na Ukrajině podle alternativních principů.

25. března 1990

Komunistická strana Estonska vystoupila z KSSS.

26. dubna 1990

Byl schválen zákon „o přerozdělení kompetencí mezi SSSR a subjekty federace", kterým bylo řízení obrany, pohraniční stráže, vnitřních vojsk a železničních vojsk svěřeno orgánům SSSR.

4. a 8. května 1990

Nejvyšší sověty Lotyšské a Estonské SSR schválily rezoluce o nezávislosti. Poučeni ze zkušeností Litvy platnost rezolucí odložily.

12. června 1990

Byla schválena Deklarace o státní suverenitě Ruské SFSR. Vyhlášena priorit ruských zákonů nad sovětskými.

16. června 1990

Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR schválil Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny.

červen 1990

Předseda Nejvyššího sovětu Ukrajiny Ivaško opustil svou funkci a odjel do Moskvy vykonávat stranickou práci. Předsedou Nejvyššího sovětu byl zvolen Leonid Kravčuk.

říjen 1990

„Revoluce na žule" - hladovka ukrajinské mládeže za odstoupení vedení země a nepodepsání nové svazové smlouvy.

24. října 1990

Začátek změn v Ústavě Ukrajiny z roku 1978 na základě Deklarace o suverenitě. Priorita zákonů Ukrajiny na jejím území a vojenská služba občanů podle ukrajinských zákonů. Hlavním úkolem vlády se stává vytvoření podmínek pro zajištění státní suverenity a ekonomické samostatnosti.

23. listopadu 1990

Nejvšší sovět SSSR udělil mimořádné pravomoci prezidentu Michailu Gorbačovovi.

7. prosince 1990

Na Ukrajině schválen zákon o místních radách lidových poslanců a o místní samosprávě.

9. prosince 1990

V druhém kole prezidentských voleb v Polsku vyhrál Lech Walesa.

11. ledna 1991

Pokus o státní převrat v Litvě inspirovaný událostmi v Moskvě. Vytvořen"Výbor národní spásy", který se prohlásil jedinou zákonnou vládou. V bojích se sovětskými vojsky zahynulo 12 občanů.

9. února 1991

Volební „konzultace" v Litvě: účast 84 %, 90, 4 % voličů se vyslovilo pro nezávislou demokratickou Litevskou republiku.

3. března 1991

Průzkum mezi lotyšskými občany, zda podpoří nezávislou a demokratickou Lotyšskou republiku. Pro bylo 73, 6 % občanů.

17. března 1991

Všesvazové referendum o SSSR. Šest republik jej bojkotovalo. Občané hlasovali pro gorbačovský projekt obnovení federace suverénních socialistických republik. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR zařadil do bulletinu všesvazového referenda svoji otázku: „Souhlasíte s tím, aby se Ukrajina stala součástí Svazu suverénních sovětských států podle zásad Deklarace o státní suverenitě Ukrajiny?" V Haliči doplnili ještě jeden bod: „Chcete, aby se Ukrajina stala nezávislým státem, který samostatně řeší otázky vnitřní a vnější politiky, zajišťuje rovná práva občanů bez ohledu na národní a náboženskou identitu?" Pro spojení se SSSR se vyslovilo 70, 2 % občanů, pro Svaz dle zásad Deklarace o suverenitě bylo 80 % občanů. V Haliči se 80 % občanů vyslovilo pro vystoupení Ukrajiny z SSSR.

9. dubna 1991

V rámci druhého výročí tragédie v Tbilisi vyhlásil Nejvyšší sovět Gruzie státní suverenitu a nezávislost na SSSR.

18. dubna 1991

Vytvořen Kabinet ministrů Ukrajinské SSR ve složení premiér, první zástupce premiéra, zástupce premiéra, státní tajemník, státní ministři a ministři Ukrajinské SSR.

23. dubna 1991

Výsledkem jednání vedení SSSR a svazových republik v Novoogarjovu u Moskvy bylo schválení nové svazové smlouvy. Na žádost Ukrajiny byl její podpis odložen do 20. srpna 1991

27. května 1991

Ukončen odchod sovětských vojsk z Československa.

6. června 1991

Nejvyšší sovět Ukrajiny schválil zákon o přechodu svazových orgánů a organizací působících na území Ukrajiny pod její jurisdikci.

8. června 1991

Začal konflikt na Severním Kavkaze. Všenárodní kongres čečenského národa vyhlásil nezávislou Čečenskou republiku. Počátek dvojvládí v Čečně.

12. června 1991

První všelidové volby prezidenta v Rusku. Prezidentem zvolen Boris Jelcin a viceprezidentem Alexandr Ruckoj.

1. července 1991

V Praze byla oficiálně zrušena Varšavská smlouva. Ukončen odchod sovětských vojsk z Maďarska.

5. července 1991

Na Ukrajině byl přijat zákon o funkci prezidenta.

29. července 1991

Ruská SFSR uznala nezávislost Litvy.

19.-22. srpna 1991

Srpnový převrat v SSSR. Vojenské osobnosti v čele s viceprezidentem Genadijem Janajevem zorganizovaly Státní výbor mimořádného stavu. Během 72 hodin však byli zatčeni.

21.-22. srpna 1991

Estonsko a Lotyšsko vyhlásily nezávislost na SSSR.

24. srpna 1991

Nejvyšší sovět Ukrajiny schválil Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny a pravidla nestranickosti státních orgánů a organizací.

24.-31. srpna 1991

Nezávislost na SSSR vyhlásily prakticky všechny svazové republiky.

30. srpna 1991

Nařízení prezidia Nejvyšší rady Ukrajiny ohledně zákazu komunistické strany a předání jejího majetku parlamentu a místním samosprávným orgánům.

30. září 1991

Kabinet ministrů Ukrajiny uskutečnil první odvod branců do Ozbrojených sil Ukrajiny.

1.-3. listopadu 1991

Ukrajinská pravoslavná církev pod vedením metropolity Filareta vystoupila v Kyjevo-Pečerské lavře za plnou nezávislost a samostatnost neboli autokefalii. (27. května 1992 zorganizovali v Charkově svůj sjezd odpůrci samostatnosti a metropolitou zvolili Vladimíra.)

6. listopadu 1991

Boris Jelcin se postavil do čela ruské vlády, jeho zástupcem se stal Jegor Gajdar.

1. prosince 1991

Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny bylo potvrzeno v referendu: pro se vyslovilo 92 % občanů. Prezidentem byl zvolen Leonid Kravčuk, jenž získal 61,6 %.

7.-8. prosince 1991

Podepsání tzv. bělověžských dohod. Rusko, Ukrajina a Bělorusko jimi odmítly Dohodu o vytvoření SSSR z roku 1922 a založily Společenství nezávislých států.

9. prosince 1991

Slobodan Miloševič se stal prezidentem Srbska.

13. prosince 1991

Nejvyšší rada Ukrajiny ratifikovala bělověžské dohody.

21. prosince 1991

Summit v Alma Atě v Kazachstánu. Do Společenství nezávislých států vstoupily téměř všechny svazové republiky kromě Gruzie, Estonska, Litvy a Lotyšska.

Text uveřejněný v časopise Ukrajinský týden 22/2011 přeložil a redakčně upravil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Mezi kladivem a kovadlinou. Zápas Ukrajinců o státní samostatnost a nezávislost

Diskuse