Vinu za Breivika nenese společnost

Jan Frank | 1. 8. 2011

Poslat do Kindlu

---

Po masové vraždě v Oslu měli komentátoři, ať už profesionálové nebo autority, od nichž se výrok čeká, těžkou práci. Osvojit si v několika hodinách či dnech pevný názor na onu událost je nelehké. Pokud jde o první reakce konzervativců (Václav Klaus, Alexandr Tomský, Adam B. Bartoš aj.), jejich spojnicí je přesvědčení, že mezi návyky liberální společnosti a norským masakrem existuje kauzální vztah. Aby to bylo fér, dodejme, že mezi zmíněnými se nenašel nikdo, kdo by nezdůraznil Breivikovu osobní odpovědnost, zděšení a naprosto jasný odsudek jeho činu. Přesto se ale hned poté pozornost upřela na vrahem nabídnutou apologetiku. Průměrný dojem z této nepříliš precizní „argumentace" je asi takový: vrah je vrah, ale jeho činy mají i politické důsledky. Domyslíme-li to, stojíme s ohledem na cíle teroristů na významné interpretační křižovatce.

Mentálně šetrná politika je iluzí

Říkám-li, že Norovy dispozice posunula k tak hroznému činu, jakým je zabití několika desítek lidí mladších osmnácti let, určitá politika, v tomto případě multikulturní blud, tvrdím v podstatě, že se napřed on sám stal obětí vysoce osobního „útoku" politiků. Pokud tuto konstrukci domyslíme, vyplývá z ní, že je-li politicky aplikován přirozenosti odporující blud, subjektivně obtěžující alespoň některé občany, pak se nám vždy automaticky zvýší počet politicky uvědomělých psychopatů. Nic ve zlém, ale to je přinejmenším úsměvné. Znamená to, že by se měli politici preventivně instruovat ve smyslu dopadu určitých konceptů na duševní hygienu? Že třeba zvýšení DPH oslovuje více neurotiky, zatímco zelení jsou červeným hadrem pro nymfomanky? Ta a ta politika má dopad na duševní zdraví občanů? To by bylo zcela převratné a popravdě řečeno velmi útlocitné měřítko spoluurčující politický program.

Dostávat politiku do takto intimního vztahu s občanem není možné, pokud nejsou k dispozici výsledky šetření zaměřeného na vztah duševního zdraví a sociálních procesů. A i kdyby se nějaká relace potvrdila, předpokládat, že v politice bude někdo brát ohledy na patologický potenciál konkrétních jedinců, je iluzorní. V demokracii se budou věci vždy odehrávat podle klíče určeného většinou.

Další věcí je otázka, zda hraje v uvedených souvislostech prim právě imigrace, popř. má-li tato problematika, pokud jde o její důsledky, nějaká specifika. Opět chybí data. Římané také bojovali s dotírajícími barbary; ti zaujali významná místa ve společnosti, až jim Řím nakonec podlehl. USA jsou už pěkných pár let zhruba z třetiny hispánským světem. Pro Evropu to je nejen memento, výzva k neopakování a k rychlé politické protiakci, ale i důkaz, že migrace a (z ní plynoucí) permisivita je konstantním jevem s hlubšími a dlouhodobými příčinami, který z definice nehraje exkluzivní politickou roli. Nejde o téma ani nové, ani posvátné.

Meze viny společnosti

Lékaři musí zodpovědět otázku, proč byl norský vrah zcela jiného názoru. Pravděpodobný je závěr, že Breivik je monstrum, jehož patologie se vzhledem k jeho inteligenci „svezla" na fajnovém, nicméně zástupném tématu, jakým je politika. Možná se zjistí, že mu nějaký muslim něco udělal, možná jde o jakousi perverzi autentického politického angažmá, spasitelství. Zvrhnout se může vše. Ale základ poruchy se musí primárně hledat v jeho soukromí, ne v sociálnědemokratické politice. Za „přiměřený" nežádoucí symptom liberalismu a levicovosti 20. a 21. století lze považovat nanejvýš neonacisty, skinheads, nikoliv Jacka Rozparovače.

Nečinit mezi těmito „ligami" rozdíl, je přesně to, čeho chtěl Breivik dosáhnout: učinit ze své ikony relevantní měřítko abnormálnosti poměrů a hrozbu nám všem.

Revue Politika 7-8/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse