ODS se podpisem Lisabonské smlouvy pošpinila

S Petrem Plecitým k desátému výročí vzniku Manifestu českého eurorealismu

Je tomu již deset let, co uvnitř ODS vznikl Manifest českého eurorealismu. Ve své době jedinečný dokument, který reagoval na naprostou absenci jakékoli relevantní diskuse o našem členství v EU. V době vzniku byli autoři dehonestováni jako europesimisté. Dnes se ukazují východiska Manifestu jako jediný skutečně realistický pohled na fungování EU a roli českého státu v ní. „Platnost našich tehdejších názorů prověřil čas," říká jeden z autorů Petr Plecitý.

Před deseti lety jste se spolu s třemi dalšími členy ODS podílel na vzniku Manifestu českého eurorealismu. Jaký byl důvod vzniku tohoto dokumentu a co jste tím sledovali?

V roce 2001 jsme v užším kruhu zahraniční komise ODS debatovali o české politice ve vztahu k Evropské komisi. Snažili jsme se o co nejjasnější formulaci toho, co pro nás vstup do EU přinese. Jaké budou náklady a výnosy tohoto kroku, který radikálně a dlouhodobě poznamená budoucnost České republiky. Naše motivace vycházela z toho, že se na české politické scéně žádná podobně relevantní diskuse nevedla, a pokud ano, tak ve velice zkarikované či zjednodušené podobě. Právě Manifest měl rozproudit fundovanou debatu o vstupu České republiky do EU. Tato debata měla navázat na vnitrostranický dokument České národní zájmy v reálném světě z roku 1999.

Manifest vzbudil řadu reakcí, většinou však negativních. Především proto, že naboural ono většinové nazírání na EU jako na cosi absolutně dobrého, co nám nepřísluší kritizovat. Měl tedy vůbec nějaký praktický význam?

Já jsem přesvědčen, že ano. A to právě díky tomu, že akcentoval i jiná východiska, jiné názory, než které do té doby převládaly. Platnost našeho názoru, že EU je především kolbištěm nejrůznějších národních a skupinových zájmů, se ostatně potvrdila a na tomto tvrzení i z hlediska řady posledních událostí není třeba měnit ani čárku. Na všech úrovních unijních orgánů jsme dennodenně svědky tvrdého a nelítostného souboje nejrůznějších národních, oborových a dalších zájmů. Výsledkem nikdy nemůže být jakési všeobjímající dobro pro všechny, jak se snaží obhájci současného fungování EU namluvit veřejnosti.

Jak se z dnešního pohledu díváte na vstupní podmínky? Do jaké míry reflektovaly naše národní zájmy?

Samotný vstup České republiky do EU byl jeden velký průšvih. Tehdejší vyjednavač Pavel Telička neměl o co nejlepší podmínky vstupu příliš zájem. Myslím, že se daly při větší politické vůli vyjednat lepší podmínky. V porovnání s Polskem a Maďarskem jsme měli suverénně nejméně výjimek z evropské legislativy. To pochopitelně způsobovalo následně ohromné problémy při aplikaci, protože jsme je nebyli schopni včas splnit. Někdy se jednalo o vyslovené nesmysly. Sám jsem se v komunální politice setkával s problémem dětských hřišť, která musela být přestavěna podle požadavků EU. Ostatní přístupové státy si vyjednaly výjimku až do roku 2010, my žádnou. To pochopitelně nesmírně finančně zatěžovalo jednotlivé obce, které na obnovení dětských hřišť musely urychleně sehnat peníze, jež pak chyběly jinde. Dalším takovým pomníkem je do dnešních dnů se táhnoucí spor o čistírny odpadních vod, kde dokonce hrozí vysoké pokuty od Evropské komise.

Nelze zřejmě ani nezmínit dotační programy, které bez ohledu na to, zda jsme čistými plátci či příjemci, už dopředu nastavují priority, které jsou především prioritami EU, ne prioritami našimi.

To je další problém, který s sebou vstup do EU přinesl a který souvisí s předchozí otázkou. Dotační programy jsou do značné míry nastaveny právě tak, aby naplňovaly cíle Evropské unie, méně se již klade důraz na to, co potřebují jednotlivé národní státy. I tím v podstatě přicházejí státy o část národní suverenity, například likvidací celých oborů podnikání kvůli nastavení určitých dotačních kvót. Nejmarkantnějším takovým příkladem je likvidace českého cukrovarnictví.

Je jasné, že od počátku chceme budovat obchvaty měst, infrastrukturu, že chceme mít lepší životní prostředí. Evropskými dotačními programy však pouze dochází k značnému prodražování těchto investic, protože mechanismus jejich přidělování je značně složitý, těžkopádný a velkou část finančních prostředků prostě spolkne evropská i národní byrokracie. Navíc je zde ještě jeden aspekt: povinnost spolufinancování českými orgány, což negativně ovlivňuje snahy jakékoli vlády o konsolidaci veřejných rozpočtů. Celkově lze říci, že transakční náklady na poskytování dotací z evropských fondů jsou příliš vysoké. Pokud bychom si vytvářeli vlastní, s tím, že by se o to snížily naše odvody do společného rozpočtu, byli bychom na tom lépe.

Někdy se mluví o tom, že jsme se (také) v důsledku vstupu do EU stali příliš závislými na exportu do Evropské unie, zejména do Německa. Není to problém?

Jistěže nám jednostranná závislost na exportu do Německa může v budoucnu přinést problémy; když se dostane do ekonomických problémů Německo, tak se do nich dostaneme i my. Navíc z tohoto faktu by mohl někdo vyvozovat i nějaké politické konsekvence.

Také bych raději viděl diverzifikaci našeho exportu do dalších regionů, zejména do jihovýchodní Asie, z ekonomických i politických důvodů. Ale to by nás nemělo vést k úvahám, že budeme masivně podporovat náš vývoz z daní. Jediné, co je třeba zlepšit, je organizace podpory exportu.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že jsme malá země a většina našich firem ještě není dostatečně kapitálově vybavena, aby mohla hrát globální úlohu s vývozem do celého světa. Proto je pro nás v současné době výhodná symbióza s Německem, které je přeci jen v evropském kontextu velmi dynamickou zemí.

Jako tajemník Jana Zahradila jste se zúčastnil Konventu o budoucnosti Evropské unie, který nakonec vyvrcholil přijetím Lisabonské smlouvy. Jak byste z dnešního pohledu toto klíčové období charakterizoval?

Tendence k další integraci EU byla zřetelná už od dob Maastrichtské smlouvy a od nástupu Evropské komise vedené Jacquesem Delorsem. Eurofederalistické elity si pouze vzaly oddechový čas, aby strávily rozšíření Unie. Další integrační fáze vyústila přes konferenci v Nice a snahu o prosazení celoevropské ústavy v Lisabonskou smlouvu. Ta se víceméně stala kopií evropské ústavy. Tento model nepovažuji za šťastný, protože se domnívám, že Evropská unie mohla klidně i nadále fungovat s modelem přijatým v Nice. Lisabonská smlouva pouze podpořila ty tendence, které lze na fungování EU považovat za veskrze negativní - tedy větší byrokracii, méně respektu k vůli jednotlivých členských států a silové prosazování dalších integračních záměrů. Na druhou stranu bych Lisabonskou smlouvu, kterou prosazovaly především francouzské a německé politické elity, nepovažoval zase za až tak významný historický předěl, protože ony tendence, o nichž jsem hovořil, zde existovaly už dříve; už předchozí smlouvy umožňovaly bezbřehé sjednocování a nekontrolovaný nárůst evropské legislativy. Význam Lisabonské smlouvy je spíše symbolický.

Přesto nezpronevěřila se ODS tím, že Lisabonská smlouva byla přijata v době její vlády, svým politickým zásadám, vyjádřeným mimo jiné i v Manifestu?

Ano, jsem přesvědčen, že ODS se podpisem pod Lisabonskou smlouvu ušpinila. Nedokážu posoudit, do jaké míry šlo celé negociační období ještě napínat. Nevím, do jaké míry byla pevná koalice mezi Českou republikou, Polskem a Velkou Británií, aby mohla celou záležitost posouvat ještě dále a snažit se vymoci si některé ústupky. Také nevím, nakolik byly reálné hrozby Německa, že zničí vládní koalici přes Stranu zelených, ale rozhodně platí, co jsem se řekl. ODS se podpisem Lisabonské smlouvy ušpinila.

Co považujete na Lisabonské smlouvě za nejškodlivější?

Naprosto jednoznačně ustanovení, že EU usiluje o stále užší unii. To má výrazné důsledky v rozhodování Evropského soudu, jehož rozsudky zcela evidentně vycházejí vstříc právě této zásadě. Je to vidět i na práci Evropské komise, která navrhuje se stejným zdůvodněním různá další opatření a směrnice. Druhým negativem je, že se nepodařilo prosadit původně uvažované totální veto národních parlamentů, pokud se dvě třetiny z nich usnesou, že určitá legislativa je v rozporu se základními smlouvami EU. Tato takzvaná „červená karta", kdyby se prosadila, by byla jistě důležitým prostředkem v rukách národních paramentů při jejich snaze blokovat řadu návrhů Komise. Byl by to jasný signál, že nemůže předkládat návrhy, které přesahují rámec základní smlouvy.

Začali jsme tím, že Manifest českého eurorealismu měl zhodnotit klady a zápory našeho vstupu do EU. Jak byste je hodnotil dnes?

Z ekonomického pohledu byl vstup do EU jednoznačně pozitivní. Málokdo si dnes už uvědomuje byrokratická a administrativní omezení našeho exportu na společný trh. Například na export každého jogurtu bylo potřeba vyplnit stoh papírů, takže pro české firmy bylo prakticky zcela nemožné vyvážet své výrobky do zemí EU. Konec omezení se projevil na růstu HDP, na růstu exportu, prostě na celé řadě ekonomických faktorů. Důležité rovněž bylo, že společná ekonomická pravidla s sebou přinesla například liberalizaci trhu s energetikou, ale i v dalších odvětvích, a faktický zákaz veřejné podpory různým krachujícím podnikům, jak jsme toho byli svědky například za vlád ČSSD, kdy se podporovaly podniky či průmyslové obory, které bylo pouze brzdou ekonomického rozvoje. Kladně vnímám rovněž snahu omezit vládní výdaje nastavením pravidel Paktu stability a růstu. Jinou otázkou je, že jak samotné evropské orgány, tak některé členské státy tato pravidla porušují, aniž by následovala odpovídající reakce a příslušné sankce, které by měly být nedílnou součástí při vynucování si pravidel fungování společného trhu.

Máte zřejmě na mysli porušování a měnění pravidel v souvislosti se zadlužováním jednotlivých evropských států.

Ano, to vidím jako zásadní problém. Prvopočátek dnešních problémů Řecka a Portugalska lze sledovat v době, kdy Francii a Německu byla odpuštěna fiskální nedisciplinovanost. To považuji za prvotní impuls k tomu, aby začaly maastrichtská kritéria porušovat i další státy eurozóny. Ale samotný problém je daleko hlubší a upozorňovali jsme na něj již v Manifestu českého eurorealismu. Země, které přijaly společnou měnu, netvoří optimální měnovou zónu. To pochopitelně vytváří tlaky na různou úrokovou míru, kterou by potřebovaly ekonomiky jednotlivých států k překonání krizových jevů. To ale není v režimu jednotné měny možné. Od počátku bylo zřejmé, že jde o politický projekt, který s sebou přináší značná ekonomická rizika. To, že se ODS podařilo oddalovat vstup do eurozóny, proto považuji za jeden z největších úspěchů, jichž jsme za posledních deset let dosáhli.

Projevují se myšlenky Manifestu v naší současné evropské politice?

Logickým vyústěním Manifestu byla snaha ODS vytvořit v Evropském parlamentu frakci, která bude sdružovat podobně smýšlející politické strany. To se povedlo po minulých volbách. Dnes je skupina reformistů a konzervativců čtvrtou nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu a Jan Zahradil je momentálně jejím předsedou.

Diskuse