Den narození naší země

„Ruská země“ a Ukrajina ve světle historických údajů

18. dubna jsme si mohli připomenout datum první zmínky názvu naší země v historických análech. Mnohé jiné státy by si tuto příležitost nenechaly ujít, u nás ale panuje „tichá ukrajinská noc". Přitom neznalost je jednou z hlavních příčin historických tragédií a neúspěchů.

Je to vlastně spravedlivé: člověku (nebo národu) jsou předány zkušenosti získané těžkou prací a krví jeho předků, aby nemusel opakovat své nebo cizí chyby. A člověk (nebo národ) této zkušenosti nevyužívá.

V letopise z 18. dubna 1187 stojí: „Při této cestě (knížat Rusi, tj. Kyjeva, Bělgoroda, Vyšgoroda, Vasilkova, Perejaslavli a pevnosti Porosja) Vladimír Glebovič onemocněl a na svou těžkou nemoc zemřel. Přenesli jej na nosítkách do Perejaslavli, kde jej 18. dubna pochovali v kostele svatého Michaila. Oplakávali jej všichni perejaslavští. Měl rád společnost a zlato nehrabal, byl čestný a silný v boji, znám hrdinskými činy. Celá ukrajina jej oplakávala."

Ukrajinská společnost, o politicích nemluvě, se ještě musí naučit jednu důležitou věc: mezi úspěchy národa a stavem jeho historické paměti existuje vztah. Nemít takovou paměť, znamená neznat elementární údaje o vlastních dějinách. A to s sebou nese konkrétní důsledky.

V sovětském a imperiálním období byla populární ideologicky „správná" teorie vzniku názvu Ukrajina založená na prostém vysvětlení, že jde o slovo „okrajina". Tím se zdůrazňovala perifernost významu naší země. Učili nás milovat cizí zem a svoji přezírat.

V 18. století se ukázalo, že na název a dědictví Kyjevské Rusi může vztahovat své nároky kdekdo, jen ne národ, na jehož území se nacházejí všechna její tehdejší obydlená centra - Kyjev, Černigov, Perejaslav, Kanev, Bělgorod, Vasilkov, Vyšgorod, Jurjev, Ljubeč, Ovruč, Ostrog, Putivl, Novgorod-Siverskyj, Pryluky, Vladimir-Volyňskyj, Luck, Galič, Lvov, Terebovlja a mnoho dalších.

Název si přisvojila země s protichůdným politickým zřízením a odlišnou kulturní tradicí. Na druhou stranu: ke „krádežím" názvů (států) v historii docházelo často. Moskovia zdaleka nebyla první. Německo například téměř tisíciletí (do roku 1806) neslo název Svatá říše římská, přestože hlavním vkladem Němců do římské historie bylo to, že Řím zničili.

Jestliže si odpovíme na otázku, co je to Rus a Ukrajina, odpovíme si i na otázku, kdo jsme my sami.

Objevení se slova „ukrajina" v roce 1187 ve vztahu k Perejaslavštině, tj. k Rusi (tak se v osmém až sedmnáctém století nazývalo území střední Ukrajiny), postavilo před sovětskou propagandu neřešitelný problém - okrajem čeho mělo toto území být? Jistě ne Moskvy. Ta byla v dané době zapadákovem. Minimálně v porovnání s Kyjevem, který plnil roli centra pro všechna knížata dynastie Rjurikovců. Jiného centra jednoduše nebylo. Absolutní většina knížat dynastie považovala kyjevské země za svou vlast i přesto, že nikdy neviděli řeky Dněpr ani Rus a ostatní území považovali za sobě podřízené.

Část perejaslavského knížectví se v té době skutečně nacházela na okraji Rusi. Jenže jiná jeho část byla od hranic Rusi vzdálena více než sám Kyjev. Tak by ovšem nebylo jasné, proč knížete oplakávali zejména na pohraničním území. Vždyť logické by bylo, kdyby jej oplakávali obyvatelé perejaslavského knížectví nezávisle na vzdálenosti od hranic.

Důležité je, že slovo „ukrajina" se poprvé objevilo právě v souvislosti s perejaslavským knížectvím. Perejaslavsko bylo jedním z knížectví vlastní Rusi (náležely k ní také knížectví kyjevské, černigovské a novgorog-siverské). Proto slovo „ukrajina" nemohlo označovat okraj knížectví. Ještě méně je jasné, okrajem čeho by byly v letopisech mnohokrát uváděné názvy Černigovská Ukrajina, Novgorod-Siverská Ukrajina nebo Kyjevská Ukrajina.

Okolo roku 1189 se v letopise o knížeti Rostislavu Berladnikovi píše, že přijel „na Ukrajinu Haličskou" (přijel do centrální části knížectví, ne na jeho okraj). V haličsko-volyňském letopise z roku 1213 je napsáno: „Danilo se svým bratrem se vrátil domů a projel Berestyj, Ugrovesk a Vereščin, Stolpe, Komov a celou ukrajinu." Opět se potvrzuje, že projel celé knížectví.

Musíme podtrhnout, že název „Ukrajina" se používal také ve vztahu k ruským a běloruským územím - Rjazaňská Ukrajina, Rostovská Ukrajina, Polocká Ukrajina. Známy jsou také zprávy o polských knížatech, kteří se cestou do Haliče a Volyně vraceli „do své ukrajiny", to znamená do svého knížectví, ne na jeho okraj.

Slovo „ukrajina" má v letopisech význam slova „knížectví". Zejména v tomto smyslu se jej používalo po mnoho staletí; označuje se jím „naše knížectví", „naše země", „naše vlast".

Podobnost je zřejmá, vždyť ukrajinsky se řekne naše země „krajina". „Ukrajinjanin" a později „Ukrajinec" znamenalo rodák nebo soukmenovec. (V ukrajinštině existuje i slovo „ukrajaty", což znamená „něco dát", například chleba, půdu ap.) Také v literatuře dvanáctého až patnáctého století se slovo „ukrajina" používalo výlučně jako synonymum pro slova „knížectví" a „země". Koneckonců v dnešní ukrajinštině se slova „krajina" stále používá k označení státu.

Pojem „Rus" se poprvé objevil v souvislosti se středním Podněpřím už v šestém století a udržel se na západní Ukrajině až do století dvacátého, na střední Ukrajině do století osmnáctého. Básník Ivan Franko o sobě psal „já jsem Rusín". Někteří obyvatelé Zakarpatí se doposud nazývají „Rusíny", paralelně se zde ale od sedmnáctého století používá také názvu „Ukrajina". Co je tedy Rus?

V letopisech se opakovaně potvrzuje, že pojmem „Rus" se označovalo výlučně území současné střední a severní (a od konce sedmnáctého století také západní) Ukrajiny. Žádná jiná území; ne Suzdal, ne Nogorod, ne Smolensk nebo jiné podobné země se „Rusí" (v době Rusi kyjevské) nenazývaly. Nikde v letopisech nenajdete názvy jako „Suzdalská Rus", „Zaleská Rus", „Moskevská Rus" ap. Jsou to jen výmysly imperiálních ideologů. Rus byla vždy jen jedna - Kyjevsko, Černigovsko, Perejaslavsko a od konce sedmnáctého století také západní Ukrajina.

„Vajražská teorie" o původu názvu Rusi ze Skandinávie se začala šířit v Rusku a SSSR proto, že ji umožňovala neznalost velkého množství odkazů z letopisů, v nichž se jednoznačně potvrzuje, že Rus je výlučně území dnešní střední a od konce sedmnáctého století také západní Ukrajiny. Kdyby to byli teprve Vajragové, kdo přinesl pojem „Rusíni", nemohlo by se o nich psát v písemných letopisech již v šestém století, neboť Vajragové se objevili až o mnoho století později.

Dnes i takový „moskvofil" jako P. Toločko, uvádí, že název „Rus" je místního charakteru a jižního původu: „Je vidět, že ,Rus' je prastaré slovo íránského původu spojené s názvy kmenů - rosy, rosomony, roksolany. Kdysi na přelomu osmého, devátého století se zakořenilo na středním Dněpru a převzali jej Slované. Ne náhodou letopisec napsal: ,Poljany se nyní nazývají Rus.' Jinak řečeno, Slované z kmene, který se stal jádrem staroruského státu, se nejdříve jmenovali Poljané a potom se začali označovat jako ,Rus' (...) Je jasné, že se slovem ,Rus' jsou spjaty také názvy řeky Ros a jejích přítoků Rosavy a Rostavici."

Jednoduché studium historických pramenů dokazuje, že používání slova „ukrajina" v literatuře dvanáctého až patnáctého století absolutně průzračně svědčí o tom, že tento termín se používal zejména jako synonymum „knížectví" a „země". Proto je Ukrajina jednoduše nové, mladší pojmenování Rusi, respektive Rus je prastarým názvem Ukrajiny.

18. dubna 1187 vznikl pouze první z obou názvů naší země; země sama je starší. Ukrajina není s dvěma názvy jediná. Francie se také kdysi nazývala Galie, Španělsko Iberie. Před ovládnutím Anglosasy se současná Velká Británie jmenovala Britania, poté Albion a ještě později Anglie. A dnes používá dva názvy současně. Čína měnila svůj název vždy, jakmile se změnila vládnoucí dynastie. Rusko se také ještě nedávno nazývalo SSSR, předtím Moskevské carství a ještě dříve Suzdal a Zalesí.

Autor je historik, autor knih Klíč k historii Ukrajiny (2005) a Historie Ukrajiny (2010). Druhý z titulů slouží jako pomůcka pro studenty a učitele všeobecných škol.

Text uveřejněný v deníku Den č. 76-77, 29.-30. dubna 2011, přeložil a redakčně upravil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Jak se rozpadala „říše zla"?

Diskuse