„Každý národ má svůj úkol a také my máme svůj úkol…“

S prvním náměstkem ministra zahraničních věcí Jiřím Schneiderem o Libyi, potenciálu NATO, nové koncepci zahraniční politiky ČR, maločešství a prosazování našich zájmů v EU

Pane náměstku, v souvislosti se zapojením sil NATO v Libyi se mluvilo i o českém příspěvku. Můžete definovat, z jakých argumentů se skládalo rozhodnutí se v této operaci nakonec vojensky neangažovat?

V našem rozhodování hrála roli řada faktorů. Především se mělo jednat o krátkodobou operaci (původní devadesátidenní mandát byl přitom již prodloužen o dalších 90 dní) se specifickými požadavky na schopnosti, kterými ČR zatím nedisponuje. To však neznamená, že by ČR byla v oblasti bezpečnosti „černým pasažérem". V rámci sdílení společných rizik a odpovědnosti pokračuje v plnění svých úkolů v Afghánistánu či na Balkáně, pokračuje také ve specializaci svých ozbrojených sil na oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení. Nově jsme zapojeni do systému včasné výstrahy a řízení AWACS, který se na operaci v Libyi podílí. Zvažujeme další možnosti zapojení do případné humanitární operace EU.

Na podzim byla v Lisabonu schválena nová koncepce NATO, která s nepokoji v arabském světě nepočítala. Můžete coby bezpečnostní analytik komentovat, jak se podle vás Aliance k této problematice postavila a co to znamená pro její další fungování?

Nová strategická koncepce NATO je dokumentem definujícím roli NATO v 21. století. Jejím cílem je připravit Alianci na to, aby byla schopna účinně čelit novým hrozbám za pomoci nových schopností a partnerů, nikoli předvídat konkrétní konflikty či specifický politický vývoj. Jako tři hlavní úkoly si Aliance vytýčila kolektivní obranu, zvládání krizí - ať již před konflikty, během nich či po nich - a kooperativní bezpečnost, tedy důraz na posilování bezpečnosti prostřednictvím partnerství. Události v arabském světě - jakkoli nepředvídané - ukazují, že principy, na nichž je budoucí fungování Aliance založeno, jsou správné. Aliance je na podobné situace připravena a plní svoji základní roli s využitím vojenských, ale stále častěji také politických nástrojů, kam patří i partnerství. Země „arabského jara" jsou ve své většině také partnerskými zeměmi Aliance v rámci Středomořského dialogu či Istanbulské iniciativy spolupráce. A to nám ve spolupráci s nimi otevírá nové možnosti. V případě Libye pak Aliance ukázala svoji připravenost rychle a pružně reagovat na žádost mezinárodního společenství, s plným mandátem Rady bezpečnosti OSN, a získat jak podporu arabských zemí, včetně například operační podpory Kataru a Spojených arabských emirátů, tak Africké unie (i přes některé medializované neshody). Ke slovu přichází také „testování" vztahů a spolupráce s ostatními mezinárodními organizacemi, například v otázce, co se stane s Libyí po ukončení aliančních operací.

Po rozpadu SSSR padal argument, že NATO se zánikem Varšavské smlouvy ztratilo důvod své existence. Lze říci, že revoluce v arabském světě jej definitivně popřely?

Na tuto otázku jsem již částečně odpověděl. Změnilo se samozřejmě prostředí, v němž dnes Aliance funguje, a typ hrozeb, ne však důvod její existence - chránit politickými a vojenskými prostředky svobodu a bezpečnost všech svých členů. Současné prostředí zahrnuje širokou a proměnlivou škálu hrozeb - od terorismu, přes lokální konflikty, šíření zbraní hromadného ničení, kybernetické útoky až po ohrožení kritické infrastruktury či přerušení dodávek strategických surovin. Na scéně se objevili noví aktéři. Aliance musí být schopna na tyto hrozby reagovat, tzn. vytvořit odpovídající nástroje a schopnosti. I přes mnohé skeptické pohledy a problémy v oblasti zdrojů v období hospodářské krize Aliance prokázala, že je schopna se na novou situaci adaptovat.

Ministerstvo zahraničních věcí nedávno představilo novou koncepci zahraniční politiky ČR. Jak vznikala?

Poslední koncepce české zahraniční politiky platila pro léta 2003-2006. V rámci příprav na české předsednictví v Radě EU v první polovině 2009 byly ještě vypracovány české priority, které se staly součásti osmnáctiměsíčního programu Rady EU (šlo o společný program Francie, ČR a Švédska). Poté začala být stále patrnější naléhavá potřeba nové koncepce zahraniční politiky ČR, která by odrážela nové skutečnosti v mezinárodních vztazích. Ve svém programovém prohlášení z počátku srpna 2010 se vláda zavázala tuto mezeru (souběžně s novou Bezpečnostní strategií) vyplnit a vyslala zřetelný signál, jak by revidovaná zahraničně-politická koncepce ČR měla vypadat. K jejím základním charakteristikám by podle vládního prohlášení měly patřit co nejširší vnitropolitický konsensus a kontinuita. Ve snaze dosáhnout maximálního názorového souladu při formulování klíčových priorit i celkového ideového rámce koncepce se ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg několikrát sešel s poslanci a senátory a nakonec byla projednána v příslušných výborech obou komor Parlamentu České republiky. Kromě toho naše ministerstvo během posledního roku zorganizovalo ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů celkem osmnáct odborných setkání expertů parlamentních politických stran ke klíčovým otázkám české zahraniční politiky. Témata koncepce byla neformálně projednána i s odborníky z akademické a nevládní sféry, samotný text byl připravován v souladu s dalšími strategickými dokumenty, především Bezpečnostní strategií ČR, Koncepcí působení ČR v EU a Bílou knihou o obraně. Na základě důkladné a dlouhodobé přípravy tak vznikl materiál, který byl připraven pro politickou diskuzi ve vládě.

Z řad odpůrců nové koncepce se ozývá kritika týkající se jejího údajného „maločešství", vnímání statusu České republiky pouze dle její ekonomické velikosti. Vnímáte tuto kritiku jako oprávněnou, nebo považujete koncepci za realistickou?

T. G. Masaryk se jako filosof i politik soustavně zabýval „problémem malého národa". Již v roce 1905 v Kroměříži pronesl přednášku, v níž zdůraznil, že „každý národ má svůj úkol a také my máme svůj úkol". Pokud je tedy poukaz na „maločešství" odkazem k Masarykovi, hrdě se k němu hlásím. Vycházím z Masarykova přesvědčení, že i český národ má svou roli v Evropě i kontextu celé soustavy mezinárodních vztahů. A to, že při tom jsme připraveni vidět naši reálnou velikost, nikterak neumenšuje naše cíle. Nejsme velký stát, nepatříme k „velkým" národům. Nová koncepce naší zahraniční politiky pragmaticky konstatuje fakta. „Česká republika se svojí rozlohou a počtem obyvatel v Evropě řadí mezi státy spíše střední velikosti. Jako stát s otevřenou ekonomikou, vysokým podílem vývozu a služeb na tvorbě hrubého domácího produktu a bez vlastních zdrojů řady základních surovin je značně závislá na vnějším prostředí, na mezinárodní spolupráci a její kvalitě." Co je špatného na tom, když koncepce vychází z této premisy? Nic tu není podřízeno malodušnosti, nic nedává důvody k defétismu. V mezinárodní politice - tak jako v mnoha jiných oborech lidské činnosti - je přesné povědomí o vlastních zdrojích a možnostech spíše důkazem moudrosti a zdrojem síly. V textu koncepce se uvádí, že „ČR představuje v dnešní EU 2,1 % obyvatel a 1,2 % jejího HDP. Tato čísla jsou reálnou základnou pro ambice a možnosti ČR." Je nutno se na sebe podívat střízlivě a mít realistické ambice. Pak i menší potenciál může být velmi efektivní. V tomto kontextu pak koncepce vychází z předpokladu, že ČR „své zájmy prosazuje jak samostatně, tak prostřednictvím větších celků. Zásadní význam pro další vývoj České republiky má její členství v NATO a v EU."

Nejen v souvislosti s koncepcí se mluví o absenci strategického prosazování českých zájmů v EU. Jak vidíte prvních sedm let ČR v Unii z hlediska využití našeho potenciálu vy?

Sedm let není nijak dlouhá doba. Lze ji rozdělit zhruba do tří etap: období od vstupu ČR do EU do českého předsednictví v Radě EU, dále období předsednictví včetně jeho příprav a následně období po předsednictví. Každá z těchto etap kladla specifické nároky zejména na systém vnitrostátní koordinace evropských záležitostí a expertní posílení stálého zastoupení v Bruselu. Základní důrazy zůstaly stejné: snaha o získání, resp. zachování adekvátní váhy hlasu ČR v EU, důraz na subsidiaritu a maximální důraz na zachování kompetencí členských států, dobré využití evropských fondů, zásadní důraz na čtyři základní unijní svobody, včetně volného pohybu pracovních sil, a samozřejmě také jasný otisk českých zahraničně-politických priorit do společné zahraniční politiky EU. Celým obdobím se prolínalo politické jednání o institucionální podobě EU, které vedlo k Lisabonské smlouvě. Těch sedm let, na které se tážete, bylo po mém soudu využito dobře, zároveň se na našich dosavadních zkušenostech dá stavět další strategie působení ČR v EU.

Dnes je evropská agenda rozdělena pod jednotlivá ministerstva, již neexistuje jednotný koordinační úřad. Považujete tento systém za dostačující?

Systém meziresortní koordinace ve věcech Evropské unie funguje ve stejné podobě od vstupu ČR do EU v roce 2004. Základním prvkem koordinace je Výbor pro Evropskou unii ustavený rozhodnutím vlády, který má dvě úrovně - vládní a pracovní. Výkonný sekretariát výboru byl původně na ministerstvu zahraničních věcí, v období před českým předsednictvím v Radě EU přešel na někdejší útvar ministra pro evropské záležitosti, který se po volbách v roce 2010 transformoval v souladu s programovým prohlášením vlády v sekci pro evropské záležitosti na Úřadu vlády. Koordinační útvar tedy existuje, na pracovní úrovni zasedá pravidelně každý týden, na vládní úrovni minimálně jednou za měsíc, zpravidla však častěji dle aktuální agendy. Již na začátku našeho členství byl rovněž vytvořen systém gescí ke všem dosavadním i nově vznikajícím agendám a pracovním orgánům EU. Gestory či spolugestory jsou jednotlivá věcně příslušná ministerstva či další orgány státní správy v souladu s jejich danými kompetencemi. Takovýto systém gescí funguje všude v zemích EU. Je logické, že resort či orgán státní správy zodpovědný za danou problematiku „doma" má tuto zodpovědnost i v rámci agendy EU. Koordinace gestorů s ostatními rezorty probíhá na expertních úrovních prakticky denně, zaštítěna je pak Výborem pro EU.

Česká diplomacie získala nedávno významný post: Jana Hybášková se stala představitelkou EU v Iráku. Bude se česká diplomacie více prosazovat v nově vzniklé evropské diplomatické službě?

Pozice v nově vzniklé Evropské službě vnější činnost nepatří české diplomacii, ale jde o významnou příležitost, jak se mohou čeští diplomaté podílet na provádění společné zahraniční politiky EU. Post vedoucí delegace EU v Iráku je zatím nejvyšší¸ nicméně v zastoupeních EU již působí na méně viditelných pozicích další čeští diplomaté. Původně vymezený třetinový podíl pro členské státy zdaleka nebyl naplněn, a MZV proto systematicky podporuje kandidáty, kteří mají šanci se na podobných pozicích uplatnit. Nejde přitom zdaleka jen o vnější službu EU; v zájmu ČR je prosazovat české experty na další pozice v unijních institucích, a to především v oblastech, kde máme důležité zájmy a kde máme k dispozici vhodné odborníky, např. v energetice.

Jiří Schneider je prvním náměstkem ministra zahraničních věcí ČR. Absolvent univerzity v Cambridge a bývalý poslanec Federálního shromáždění ČSFR pracuje na ministerstvu zahraničních věcí s přestávkami od roku 1993. Mezi lety 2005 a 2010 byl programovým ředitelem Prague Security Studies Institute.

Diskuse