Proč Rusko potřebuje Západ?

Rusko zasáhla po hluboké hospodářské krizi namísto oživení stagnace. Hlavní příčinou je jeho mnohaletý ekonomický růst založený na exportu ropy a plynu, a tedy postrádající rozvoj. Na základě surovinové ekonomiky nelze vybudovat stát odpovídající charakteristikám velmoci, ať je o tom politická elita přesvědčena jakkoli. V Rusku dnes naopak můžeme pozorovat jev nazývaný ekonomy jako „surovinové prokletí" - se všemi ryze ruskými specifiky. Jediným východiskem je ekonomická i politická modernizace. V praxi to znamená úzkou spolupráci Ruska se Západem i v bezpečnostní sféře.

Růst bez rozvoje

Hospodářská krize zcela jasně poukázala na neefektivitu ruské surovinové ekonomiky budované od roku 2000. Zatímco v roce 1999 se vývoz surovin na celkovém exportu země podílel 44,9 %, v roce 2009 činil již 66 %. Podíl vývozu high-tech výrobků se mezitím snížil z 10,9 % na 5 %. Pozornost hlavních politicko-ekonomických aktérů se soustředí na „lehké peníze" z exportu surovin, zatímco ostatní ekonomické sektory stagnují a ztrácejí konkurenceschopnost. Příkladem za všechny budiž vojensko-průmyslový komplex, který technologicky stále více zaostává za Západem.

Surovinové renty často vedou k touze po „rychlém obohacení" („get-rich-quick mentality"). Proto odpovědní úředníci nehodlají diverzifikovat ekonomiku a naopak ještě upevňují její závislost na exportu surovin. To vede k politické distribuci rent, nikoliv k podpoře soukromých investic a inovací. Významnou hrozbu představují právě vysoké ceny ropy, které vedou k odkládání nutné restrukturalizace ekonomiky a budování politických institucí schopných zabezpečit skutečný hospodářský rozvoj. Pokud se podíváme na ekonomický růst Ruska coby základ stability země v komparativní perspektivě, bledne i tolik vychvalovaný hospodářský růst v letech 1999-2008. V roce 2000 bylo Rusko druhou nejrychleji rostoucí ekonomikou v postsovětském prostoru po Turkmenistánu, ale už v roce 2005 bylo na 13. místě za Ukrajinou a Kyrgyzstánem. V letech 1999-2006 se Rusko, pokud jde o ekonomický růst, nacházelo na devátém z patnácti míst postsovětských zemí.

Tento politicko-ekonomický obrázek Ruska dokazuje životní nutnost modernizace. Je nutno ji realizovat v rámci spolupráce se Západem, a to z jednoho prostého důvodu: Rusko samo toho díky absenci technologií není schopno a nikdo jiný se nenabízí. Ani Čína, která se v Rusku čas od času nabízí jako příklad vhodný následování. Země například až dnes prochází procesem urbanizace a industrializace, kterým už Rusko prošlo. Jít cestou Číny znamená vrátit se o několik desetiletí dozadu. V Číně je mnohem nižší životní standard; dosud je spíše agrární zemí s HDP na hlavu jen o něco vyšší, než je třetina toho ruského. Čínský „zázračný" hospodářský růst je realizován nikoliv díky státnímu sektoru, nýbrž soukromému a zejména díky levné pracovní síle. Pokud ruská byrokracie bude i nadále vládnout ekonomice, Rusko se bude blížit k bodu, který svět už dávno - s výjimkou zemí třetího světa - opustil.

Ruská verze „surovinového prokletí"

Ruská ekonomika splňuje prakticky všechny aspekty „surovinového prokletí", jako je spoléhání se na export surovin, citlivost rozpočtových příjmů na vnější otřesy, vysoká úroveň korupce či neformální společenská dohoda charakterizovaná penězi a relativní stabilitou výměnou za poslušnost a omezení určitých svobod. Z pohledu politologa či ekonoma Rusko často představuje výjimku a neodpovídá mnohým vědeckým teoriím. Totéž se týká i „surovinového prokletí". Rusko je totiž jediná postindustriální země se „surovinovým prokletím" a jadernými zbraněmi na světě.

Srovnatelnou roli hrají suroviny pouze v norské ekonomice, ta se ale může chlubit jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Odpovědět, proč tomu tak je, můžeme jedním slovem: instituce. Pokud má surovinová ekonomika špatné politické instituce, podmínky k rozvoji jsou mnohem složitější než v ekonomikách bez přírodních zdrojů. Ruská politická elita nejspíše velmi dobře chápe, že dobré politické instituce překážejí jejich „rent-seekingu" a zvyšují šance, že stávající elita bude nahrazena jinou. Surovinové renty oslabují stimuly ke zlepšení institucí: čím vyšší jsou, tím vyšší je i snaha o udržení se u moci. Vzniká začarovaný kruh, jelikož surovinové sektory jsou méně citlivé na špatné instituce. Nutnost modernizace je ale jasná prakticky všem, kteří si nepřejí, aby se Rusko rozvíjelo podle scénáře surovinových zemí třetího světa. Žádná jiná možnost prakticky neexistuje.

Ačkoliv velká část ruské politicko-byrokratické elity spoléhá na suroviny jako na hlavní zdroj suverenity (nazývejme je dále „syreviki"), ani jednu surovinovou zemi dnes nelze nazvat velmocí. Mezinárodní postavení státu se v současnosti určuje dle jiných kategorií. A ty jsou často protichůdné surovinovému charakteru ekonomiky a jejích negativních následků. „Syreviki" vnímají ropu a plyn jako nástroj ke zvýšení politické moci Ruska v mezinárodní aréně. Na celou věc se lze ale dívat i přesně opačně. Čím více se Rusko bude orientovat na export surovin s očekáváním, že jej EU uzná coby rovného partnera, tím méně je pravděpodobné, že se tak skutečně stane. EU bude Rusko o to více považovat za rozvojovou ekonomiku a „surovinový přívěšek" Evropy (s pokračováním všech negativních trendů v surovinové ekonomice). Tak nelze budovat respekt, který Rusko očekává. Ruské elity nicméně budou na základě tohoto základního nepochopení situace reagovat jako již mnohokráte předtím: budou se cítit ublíženě a opět budou narůstat izolacionistické nálady. Touto kartou budou hrát právě „syreviki", byť si nemohou dovolit provokovat energetické konflikty, jelikož tím riskují ztrátu obrovských finančních prostředků a možná i osobního postavení. S tím souvisí názor, že Rusko je ve skutečnosti závislé na exportu svých surovin více než Evropa na jeho spotřebě.

Vztahy s NATO jsou jednou z cest rozvoje Ruska

Nepřekvapuje, že nejostřejší protivníci Západu se nacházejí právě mezi stoupenci surovinové ekonomiky (tedy „syreviki"), kteří jsou přesvědčeni, že celý svět se točí právě okolo ropy a zemního plynu. Geopolitika se podle nich nezakládá na ničem jiném a Západ obviňují z toho, že si na ruské nerostné suroviny dělá zálusk. Pokud ale ruské státní vedení skutečně hodlá realizovat rozsáhlou modernizaci, jak tvrdí prezident Dmitrij Medveděv, potřebuje finance ze západních investic, přičemž od Ruska se očekává zlepšení investičního klimatu, které v dnešní době není, zejména kvůli korupci, mírně řečeno ideální. S tím se pojí zlepšení vztahů se Západem nejen v této oblasti.

Ruský expert na zahraniční politiku Dmitrij Trenin správně předpokládá, že pokud se Rusko nemodernizuje, bude v globálních vztazích zaujímat marginalizovanou pozici. Ruské elity bedlivě stráží svou moc, ale taktéž pozorně hledí na pozici Ruska v mezinárodním systému. Paradoxně tak může velmocenská mentalita (vnímaná jako překážka modernizace) uchopená do správných rukou pomoci modernizaci realizovat. Ovšem pouze v případě, že velmocenský status bude předefinován, nebude se vztahovat na export surovin (nešťastnou koncepci „energetické velmoci") a bude se namísto toho orientovat na technologický rozvoj, ekonomickou konkurenceschopnost, vládu zákona, snížení korupce, kulturní atraktivitu a ostatní nástroje „soft power".

Rusko by mělo vyhledávat příležitosti ke spolupráci, nikoliv ke konfrontaci. Jednou z hlavních příležitostí je prohloubení spolupráce s NATO, která v případě úspěchu může napomoci ke stabilizaci bezpečnosti v eurasijském prostoru. Výhoda utužování kooperace tkví především ve skutečnosti, že Rusko a NATO prakticky sdílí bezpečnostní hrozby. Bezpečnostní hrozby Ruska se nenacházejí na západě, nýbrž na jihu a východě země. A NATO nepovažuje za hrozbu samotné Rusko.

Vzájemná spolupráce přináší prospěch obou stranám; nelze hovořit o hře s nulovým součtem, kdy jeden získává a druhý ztrácí. Jestliže se omezí konfrontační obsah vzájemných vztahů, Rusko tím může (kromě zlepšení bezpečnostní situace v eurasijském prostoru) vyslat Západu signál, že se mu podařilo na oficiální úrovni vymanit se ze starých mýtů o věčném nepříteli a že je připraveno na novou úroveň spolupráce, kterou Moskva nutně potřebuje. Přitom se nemusí strachovat o ztrátu své identity. Není zapotřebí, aby se Rusko stalo členem NATO či slepě kopírovalo veškeré procesy, které na Západě probíhají. Stačí jen dodržovat základní parametry a hodnoty civilizovaných zemí. Tedy pokud se Rusko chce nacházet na straně civilizovaných zemí a vydobýt si mezi nimi respekt a úctu a současně nehodlá být pouhým surovinovým přívěškem Evropy...

Autor je externím doktorandem na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, analytikem Asociace pro mezinárodní otázky a dopisovatelem Lidových novin v Rusku.

Diskuse