Pro západní unii

Jaké jsou podmínky eventuálního rozšíření stávajících hranic Západu a jaký institucionální tvar bychom se měli snažit tomuto celku vtisknout? Přečtěte si ukázku z knihy Co je Západ?, již před nedávnem vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury.

Hranice Západu

Je-li Západ plodem kulturní morfogeneze, jejíž některé klíčové okamžiky jsem vyzdvihl, a je-li pravda, že se kultury upevňují pouze v dlouhé historické době, pak je přirozené si myslet, že k západní kultuře patří pouze ty společnosti, jež poznaly každý a všechny z pěti prvků, které byly analyzovány výše.¹ Naopak bude zapotřebí říci, že společnosti, jež z nich poznaly jen určitý počet, mají pouze blízko k Západu a že ty, které nepoznaly žádný, mu jsou cizí.

Západ. Společnosti, jež poznaly těchto pět prvků, jsou západní Evropa a Severní Amerika. Je však třeba upřesnit.

- Západní Evropu tvoří katolické a protestantské země, to je země, jež poznaly čtvrtý prvek a v nichž došlo mimo jiné k vývoji demokratických a liberálních institucí, je to tedy Evropa kdysi patnácti, minus (v některých ohledech) Řecko, plus Švýcarsko, Norsko a Island.

- Spojené státy a Kanada byly vytvořeny Anglií a Francií v téže době, kdy se objevil pátý prvek, a byly zalidněny četnými dalšími Evropany, Němci, Iry, Italy, Poláky a dalšími. Jistě, americká revoluce zanesla vývoj k liberální demokracii dál, než došel v její metropoli Anglii, a Amerika se právem v mnoha ohledech považovala za novou zemi. Nicméně kultura americké společnosti a typ lidství, jež se v ní rozvinul, setrvávají v bytostné kontinuitě toho, co se událo v Evropě dříve, než kolonisté přepluli moře. Základní ideje americké revoluce jsou v podstatě ideami anglických republikánů předcházejícího století, jež zase vzešly přímo z reformace, protireformace a z celé teologické a právní tradice papežské revoluce. Spojené státy se tedy kulturně v ničem podstatném neliší od moderní Kanady, a tyto dvě země ani od západní Evropy. Všechny tyto země jsou hluboce západní.

- K tomuto celku je třeba připojit území přímo spravovaná výše uvedenými zeměmi: francouzské zámořské departementy (Antily, Guyanu, Réunion ap.), španělské a portugalské ostrovy (Kanárské ostrovy, Azory ap.), Grónsko či Havaj, stejně jako nezávislé země přímo vzešlé z některé západní země, i když se nachází mimo Evropu nebo Ameriku, jako jsou Austrálie a Nový Zéland.

Ve všech těchto společnostech jsou společné civilizační rysy důležitější než regionální různosti. Klademe zejména tezi, že i když existují význačné národní identity v různých zemích Evropy a Severní Ameriky, určitě neexistuje nějaká evropská identita, jež by byla v protikladu vůči americké identitě. Rozdíly jistě existují, ale je jasné, že jsou stejně tak značné mezi evropskými zeměmi jako mezi Amerikou a Evropou. Nikdo nebude předstírat, že se třeba Švéd podobá více Sicilanovi než Američan Angličanovi. Má snad Němec z Frankfurtu blíž k Portugalci z Alentajo než k Američanovi? Snaha klást proti sobě Evropany a Američany tak vyhroceně, jako by šlo o dvě rozdílné, soupeřící komunity, odsouzené k tomu, aby si nerozuměly, představuje politickou posedlost některých extrémistů na obou březích Atlantiku, jež neodpovídá žádné hluboké kulturní skutečnosti. Zkušenost ukazuje, že občané z kterékoli ze zemí tohoto celku se cítí v jakékoli jiné téměř jako doma; že tam okamžitě nacházejí své obchodní značky, že tam mohou nejen obchodovat a sledovat svoje záležitosti, ale rovněž pobývat nebo se tam usazovat bez velkých nesnází.

Země blízké Západu. - Některé země mají „blízko" k Západu, aniž by byly docela jeho členy. Jsou to ty, které nepoznaly jeden nebo dva z oněch pěti prvků - totiž země střední Evropy, Latinské Ameriky, ortodoxního světa a z jiných důvodů rovněž Izrael.

- Je jasné, že Polsko, pobaltské země, Česká republika, Slovensko, Maďarsko jako noví příslušníci Evropské unie a katolické země bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko) jsou země téměř západní kultury. Všechny tyto země byly civilizovány ve středověku pod přímým vlivem římské církve, a tedy principů papežské revoluce. V 19. století poznaly grosso modo týž demokratický vývoj jako Rakousko-Uhersko. Problém je v tom, že až do nedávného data nepoznaly doopravdy a nepraktikovaly demokratické a liberální instituce, protože vývoj v tomto smyslu v nich byl v zárodku potlačen nástupem fašismu a následně komunismu. Avšak pád berlínské zdi a nyní pro většinu z nich vstup do Evropské unie umožňuje dovršení již započatého vývoje k liberální demokracii a k integraci se Západem.

- Situace Latinské Ameriky je podobná, avšak její vývoj lze obtížněji uchopit. Země, z nichž se skládá tento region světa, byly všechny vytvořeny Španělskem nebo Portugalskem, ovšem v okamžiku, kdy tyto posledně uvedené země poznaly pouze čtyři prvky. Zakusily od svého vzniku revoluce a ústavní změny jdoucí ve smyslu liberální demokracie, ovšem s různým úspěchem. Navíc v mnohých z nich přežívají početné populace americkoindiánské kultury, málo do hloubky transformované kulturou kolonizujících zemí a navíc často požadující uznání autochtonní nebo míšenecké identity. Konečně jedna ze zemí Latinské Ameriky, Kuba, žije ještě v komunistickém režimu a celé regiony latinskoamerického celku se nachází de facto pod vládou marxistických skupin, což vede k tomu, že tyto regiony mají velmi daleko k tomu, aby poznaly kulturu právního státu. Řekneme tedy, že Latinská Amerika má ještě po jistou dobu blízko k Západu, aniž by se nacházela v jeho nitru.

- Pravoslavné země, Rusko a Balkán, jež jsou jistě současně řecké, římské a křesťanské, avšak nepoznaly papežskou revoluci. Vývoj západních křesťanských společností, jenž se odehrával pod vlivem papežské revoluce a jejž jsme analyzovali - totiž laicizace, vývoj právního státu, racionalizace mentalit - se v pravoslavných zemích neodehrál ve stejném rytmu a na stejném stupni jako v západní Evropě. Většina z nich poznala v 19. a 20. století demokratické revoluce, buď ale formálně, podle cizích modelů, jako v okamžiku získání nezávislosti v Rumunsku v roce 1880, nebo příliš krátce, jako v případě Ruska před komunistickým obdobím a po něm. Odtud plynou nesnáze liberální demokracie v těchto zemích.

- Případ Izraele je speciální, protože geopolitický statut státu Izraele nelze promýšlet bez zvážení obecné situace židů ve světě. Židé, kteří žijí v západních zemích, jsou samozřejmě západními lidmi. Sehráli ostatně důležitou roli v prosazování demokratických a liberálních institucí počínaje 19. stoletím (a někdy dříve). Moderní Západ je jejich dílem stejně jako křesťanů, protože judaismus od své občanské integrace na přelomu 18. a 19. století promýšlel svůj vztah k státu téměř tak, jak ho promýšleli ve stejném okamžiku křesťané, a protože naopak moderní západní státy si zvykly chápat církev a synagogu téměř na stejné rovině, aniž by s nimi vedly vážný spor. Zůstává navždy nesmiřitelný spor, jenž dělí a musí oddělovat moc duchovní a světskou. Ale židé se v tomto ohledu nachází ve stejné situaci jako křesťané. Pokud jde o zlepšování světa, míč je na straně proroků a svatých obou náboženských tradicí. Obojí mají volnost mluvit a jednat, jakmile odevzdají, co jeho jest, císaři, v jeho moderní podobě, totiž v podobě liberální demokracie.

Stát Izrael představuje specifický problém. Při svém vzniku v roce 1949 byl téměř západní zemí, jež si ustanovila instituce, jež se podobaly institucím evropských států, v nichž se imigranti narodili a v nichž před svou emigrací žili (Polsko, Německo, střední Evropa, Rusko...). Lze se však ptát, zda se situace nevyvíjí. Někteří židé šli koncem 19. století ve své vůli integrovat se až téměř k záměně západního pokrokářství s židovským mesianismem. Šoa ukázala meze této pozice, k níž se hlásil například takový Léon Brunschwicg a od níž se od té doby odvrátili četní intelektuálové: duchovní poselství je třeba zachovat jako takové. Odtud plyne významné obnovení judaismu a odliv asimilačního postoje daného sekularizací, jenž představoval obecnou tendenci západních židů v 19.-20. století. Z toho plyne také pokušení pro Izrael od chvíle, kdy existuje jako zcela židovská země, aby provedl svou „alya" a spálil mosty se zeměmi původu svých imigrantů. Tento vývoj, stejně jako početné nové přistěhovalectví z arabských zemí a z bývalého Sovětského svazu, přál určitému náboženskému tradicionalismu, jenž vedl v určitých záležitostech až ke zpochybnění hodnot laického a pluralistického právního státu. Navíc v nepřímém důsledku izraelsko-arabského konfliktu někteří židé v samotné diaspoře prohlašují, že se necítí dobře ve svém statutu občanů Evropy nebo Ameriky. Ztotožní židé judaismus a sionismus a dokáží zabránit, aby se sionismus nezvrátil v obyčejný nacionalismus? Dokáží, aby stát Izrael zůstal v budoucnu právním státem západního typu, anebo připustí, aby se země vyvinula v nějaký nový druh theokracie? Převáží pro ně židovské náboženství a "vyvolenost" jako prvek totožnosti nad západní identitou, místo aby obojí koexistovalo? Budoucí geopolitická situace státu Izraele ve vztahu k západním zemím závisí na těchto filosofických a náboženských volbách.

Arabskomuslimský svět. - Arabskomuslimský svět se dotýká Západu pouze prostřednictvím Bible. To je samozřejmě hodně. Zakladatel islámu však hluboce přeměnil etiku a eschatologii judaismu a křesťanství. Navíc, i když se islám prosadil na území, jež ovládl za své expanze a které bylo z poloviny obýváno řecko-římskými a křesťanskými společnostmi, jež na něm zanechaly silnou stopu, bylo by obtížné tvrdit, že si osvojil zásady řeckého civismu a římského práva. Je pravda, že se islámská filosofie sytila řeckou filosofií, ale zajímaly ji z ní metafyzické a mystické otázky, které podle nás nehrály nejdůležitější roli v utváření moderních západních hodnot. Je rovněž pravda, že Arabové navázali na vědecké výdobytky Řeků a přinesli vědě mezi 9. a 12. stoletím originální příspěvky. Lze však jen konstatovat, že věda trvale nezdomácněla v žádné muslimské společnosti. Je zřejmé, že pro to panovaly hluboké důvody, spojené se strukturou mentalit a představ světa prosazených náboženstvím. Islám, konečně, poznal určité politické podoby laicity a demokracie teprve v posledních desítiletích, což bylo dáno geopolitickou nadvládou Západu, a současný vývoj islamistů ukazuje křehkost těchto výpůjček. V důsledku toho a aniž bychom ukvapeně posuzovali současný rychlý vývoj, je jasné, že existuje skutečný odstup mezi islámskou a západní kulturou, jenž nutí umísťovat arabskomuslimské země vně Západu (přičemž masivní přistěhovalectví nepřizpůsobených muslimských populací do západních zemí klade vážný problém).

Jiné civilizace. - Konečně zůstávají vně Západu země, které před posledními desítiletími naprosto neznaly pět prvků charakterizujících Západ, to je světy Oceánie, Afriky, Indie, Číny a Japonska, vyjma v míře, v jaké přijaly technickou civilizaci - což je těžko upřesnitelná míra, jak jsme viděli.

Rozšíření hranic: otázka výchovy

Mapa, kterou jsem načrtl, není vůbec absolutní, ani strnulá. Je banální tvrdit, že je současný svět divadlem rychlých kulturních transformací závislých na existenci moderních komunikačních a dopravních prostředků a na ekonomické mondializaci. Nemyslím si však, že dnes napomáháme k všeobecnému míšení kultur.

Kultura není v lidské psychice něco povrchního, nějaká vnější obálka, kterou by bylo možné vyměnit, jako měníme šatstvo. Víme, že kultura „nenaplní" mozek dítěte, které se narodilo, ale utváří ho, tesá ho včetně fyziologického smyslu; že kultury získané v dětství jsou později nesmazatelné a že strukturují vše, co následuje potom. Z toho plyne, že lze dosáhnout závažných kulturních mutací jen díky změnám ve všech rejstřících výchovy - v rodinném, školním nebo obecněji společenském.

Není náhoda, že regiony, které jsem identifikoval jako západní, jimi jsou. Je tomu tak proto, že v každé zemi a v nich ve všech existuje výchovný aparát, který po staletí formoval mládež v ideálech, hodnotách, normách a institucích Západu. Nejprve a především zde byl nesmírný aparát církve, jenž působil prostřednictvím farnosti kázáním, zpovědí a školou, den po dni, období po období. Následně se k němu připojily nebo ho nahradily systémy, které byly uváděny do chodu na úsvitu evropského novověku humanismem a osvícenstvím, a které se snažily utvářet mládež podle ideálů a demokratických a vědeckých praktik: základní školy, gymnázia a státní univerzity. Současně ovlivňovaly duch dospělé veřejnosti tisk, vydávání knih, všechna moderní vyjádření kulturního života. Tyto ideologické prostředky utvářely mentality, jež zase zajišťovaly pokračování těchto prostředků, přičemž tyto jevy „kauzality v kruhu" trvaly v čase, jenž se počítá na desítiletí a staletí.

Právě proto nesmíme věřit, že se hodnoty a instituce nějaké společnosti mohou utvářet zcela samy, pouhými společenskými praktikami, nezávisle na lidském vědomí a logu. Zejména je nesprávné, že by tržní vztahy samy o sobě a automaticky stačily k vybudování společné kultury. Jestliže měl Hayek pravdu, když o nich tvrdil, že jsou první společenskou vazbou a často jedinou mezi lidmi náležejícími k rozdílným společnostem, pak možná podcenil skutečnost, že taková vazba zůstává příležitostná a křehká tak dlouho, pokud se neustaví pouta jiného typu, což vyžaduje úsilí sui generis.

Aby došlo ke skutečnému zažití zásad, na nichž spočívá společnost, její pravidla hry, její normy a její hodnoty, aby odolávaly pochybnostem a porušováním, aby se staly dlouhodobými, musí se stát v ten nebo onen okamžik explicitními. Je třeba „uhodit hřebík na hlavičku". Je dokonce třeba, aby koherentnost a vzájemná kompatibilita těchto zásad byly zvýrazněny v rámci doktrín a ideologií (v dobrém slova smyslu), jež slouží jako odkazy a mřížka pro interpretaci světa. Taková je role učeneckých intelektuálních produktů, s nimiž se shledáváme ve všech trvalých civilizacích. I když zasahují masu populace prostřednictvím početných zprostředkování, přece jen představují páteř její kultury. Například tomismus, už prestižní záležitost v epoše scholastiky, potom jako základ výuky v katolických seminářích počínaje 16. stoletím, učinil hodně pro šíření civilizačních zásad, s nimiž přišla papežská revoluce. Programy státní zkoušky způsobilosti (l'agrégation) francouzských lycejí třetí a čtvrté republiky, jakýsi doktrinální korpus současně humanistický a pozitivistický, přesvědčily generace francouzských elit o správnosti demokratických a liberálních institucí a ustanovily dlouhodobý konsensus ohledně těchto institucí. Tak je tomu ve všech lidských společnostech, jež jsou dlouhodobě stabilní: mají svůj „světový názor", jemuž dávají učeneckou podobu „mudrci kmene", který je šířen výchovou a který do hloubky strukturuje mentality a chování.

Společnost má v každé epoše kulturu, k níž byla vychována v minulosti, a nemůže přijmout nějakou jinou ani nařízením, ani impregnací.

Jestliže použijeme tuto zásadu na problém hranic Evropy, pak musíme shledat „kodaňská kritéria" stanovená unijními byrokraty pro vstup nových zemí do Evropské unie jako povrchní a vnější. Jsem přesvědčen, že země mohou formálně splnit tato kritéria, aniž by se ve skutečnosti do Evropy integrovaly, je-li pravda, že evropská integrace, tak jak ji zamýšleli a jak si ji přáli otcové zakladatelé Monet, Schuman, De Gasperi nebo Adenauer a jak se v ní pokračovalo během padesáti let až do Maastrichtu a po něm, nespočívá pouze ve spolupráci státních aparátů, nýbrž ve vzájemné přímé spolupráci soukromých a morálních osob náležejících k různým zemím Unie. Na této úrovni může být spolupráce plynná a bez konfliktu pouze za předpokladu, že velká většina individuálních osob tvořících tuto společnost účinně respektuje táž „pravidla správného chování", morální a právní, základ občanské důvěry, jež musí vládnout v integrované společnosti. Tato pravidla jsou ovšem četnější než pravidla, jejichž seznam sestavila Evropská rada v Kodani; jsou ostatně široce implicitní a neformální; jsou úhrnem kultury předávané rodinnou, sociální a školskou výchovou, to je přesně oněmi celky společenské skutečnosti, kterou nevidí technická kultura diplomatů a technokratů.

Západní unie

Jestliže tedy větší část světa nenáleží k západní kultuře a ani není ochotna ji akceptovat a jestliže na druhé straně společné rysy západních zemí převažují nad jejich rozdíly, lze se tázat, zda by nebylo výhodné zřídit nějaký společný politický útvar západních zemí, který by odpovídal jejich již společné kulturní podobě - jinak řečeno politický celek, jenž by ztělesňoval západní identitu a učinil by zřejmým v očích jejích obyvatel, že jsou příslušníky téže komunity. Vznesu v tomto ohledu ve světle předchozích analýz následující teze:

- Relativní úspěch, kterého v těchto posledních letech dosáhla Evropa patnácti, je dán skutečností, že všichni její členové vyjma Řecka jsou země západní kultury. Stačilo přidat k jejich již velmi blízkým politickoprávním institucím konfederační strukturu a marginálně upravit národní legislativu, aby vznikl docela životný geopolitický celek.

- Jedna nebo více muslimských zemí kandidujících na rozšíření, a dokonce do značné míry pravoslavné země jako Rumunsko nebo Bulharsko jakožto nezápadní riskují, že jejich integrace bude neúspěšná, což by oslabilo celou předchozí evropskou konstrukci.

- V aktuálním kontextu mondializace a konfrontace, ne-li nezbytně „střetu" civilizací je důležité, aby nedošlo k nenapravitelné trhlině mezi evropskou a americkou částí západního celku, a je dokonce podstatné, aby tento celek upevňoval tak nebo onak svou jednotu.

- Z tohoto ohledu se prosazovaly až dosud nebo byly zamýšleny dvě nesprávné a současně dobré ideje: Evropská unie a Americké impérium. Obě se snaží určitým způsobem odpovědět na potřebu jednoty Západu, ale obě tak činí zásadně mylně: Evropská unie tím, že zamýšlí svoje rozšíření o nezápadní země a že nezamýšlí sblížit se s atlantickými zeměmi, s nimiž sdílí stejnou kulturu; Americké impérium se zaměřuje jistým způsobem na jednotu celého západního světa v podobě leadership jedné dominantní mocnosti, považující ostatní za satelity. Sluší se poznamenat, že tento „imperiální" postoj krom toho, že je v každém případě nepřijatelný pro neamerické západní lidstvo, si sám protiřečí, poněvadž kdyby taková politika byla povýšena na princip, způsobila by ústup Západu za pátou událost, jež stvořila liberální demokracii, v níž jsou si všichni občané rovni před zákonem a v níž dochází k demokratické dělbě moci. To, co by „Americké impérium" chránilo, by už nebyl Západ.

- Proti těmto dvěma nesprávným a současně dobrým ideám je tedy třeba postavit jediný koncept vyjadřující objektivní realitu věcí, totiž koncept Západní unie, jež by spojila západní Evropu, Severní Ameriku a ostatní západní země zmíněné výše. Tato unie by neměla být jakýmsi federálním superstrátem, což je formule, jejíž nebezpečí jsou známa. Pluralismus, multipolarita jsou nezbytné. Měla by to být konfederace, to znamená prostor institucionalizované koncentrace a koordinace, svobodná republika rovnoprávných zemí.

- Myslím, že tento koncept představuje jediné logické řešení problému hranic a identity našich společností. Rozřešil by současně otázku „konečných hranic Evropy" a otázku opravdové/falešné opozice mezi Evropou a Spojenými státy. Tato Západní unie by vskutku vykazovala nepopiratelnou objektivní kulturní homogenitu pro všechny důvody vyložené v tomto eseji.

Tato komunita by samozřejmě nevykazovala žádný a priori nepřátelský postoj vůči jiným civilizacím a zemím světa. Udržovala by s nimi všechny možné a žádoucí kulturní, ekonomické a strategické vztahy dle okolností. Ale nepřipustila by, aby tyto vztahy narušovaly její totožnost. Přijala by klidně zodpovědnost za své hranice, jelikož by věděla, co má hájit a s kým.

Projekt hranic je sám o sobě, jak vím, pro mnohé a priori nesympatický. Narýsovat hranice znamená definovat jisté „nitro", a tedy vystavovat se podezření, že mu dáváme přednost, a nějaký „vnějšek", a tudíž se vystavovat podezření, že ten zavrhujeme. Je třeba ovšem dát těmto termínům následující právněpolitický význam, a nic víc.

Země „uvnitř" jsou ty, jež absolutně vylučují jakékoli užití síly a jež uznávají pouze cesty práva (což předpokládá společné instituce, aby mohlo být v případě konfliktu sáhnuto k právu). To je přece případ západních zemí, u nichž jsme viděli, že stejně všechny dávají přednost právu, a to v podstatě, až na nějaké odstíny, témuž typu práva.

Země „vnějšku" jsou takové, o nichž je známo, že se natolik kulturně odlišují od zemí uvnitř, že je nemožné - zejména v případě vážné mezinárodní krize - dosáhnout s nimi skutečného konsensu. V důsledku toho si nelze dát namluvit pohádku, že je s nimi možné vytvořit integrovanou společnost. Víme, že se ohledně zemí z vnějšku nalézáme do jisté míry, řečeno s Robertem Kaganem, v "hobbesovském" světě, a nikoli ve světě „kantovském". Užití síly v tomto případě nebo alespoň pozastavení spolupráce nebo, obecně, jednostranné politické akce nelze absolutně vyloučit, včetně všech důsledků, které z toho plynou v pojmech diplomacie a obrany. Opakuji, že to samo o sobě neimplikuje žádné nepřátelství, a že to dokonce dovoluje všechny typy partnerství, včetně strategických aliancí proti jednomu nebo více potenciálním společným protivníkům. Implikuje to však, že si každý zachová svou suverenitu.

Právě v tomto smyslu by Západní unie měla hranice. Uvnitř těchto hranic by vytvořila konfederální systém, jistě že méně centralizovaný, než jaký se buduje počínaje Maastrichtem v Evropské unii. Koordinace obrany by měla podobu lépe vyváženého NATO, v němž by finanční náklady byly sdíleny rovnoměrněji. Navenek by se snažila nalézt tolik partnerů a spojenců jak jen možno a přirozeně by se podílela na všech existujících mezinárodních organizacích, na prvním místě OSN; respektovala by všechny přijaté zásady mezinárodního práva. Odmítala by však „snížit ostražitost" vůči ostatním geopolitickým celkům planety.

Politický projekt ustavit Západní unii, tak jak je navržen „za studena", se bude jevit při nejhorším jako utopický, při nejlepším jako zbytečný. Takovému sblížení skutečně brání jedna zřejmá politická překážka: Amerika je jasně liberálnější, Evropa jasně více sociálnědemokratická. Ale v Evropě jsou rovněž liberálové (jsou dokonce stále četnější) a v Americe sociální demokraté. Nesmíme samozřejmě směšovat ideologické debaty, k nimž dochází uvnitř západních liberálních demokracií, s civilizačními rozdíly. Západní unie, organizovaná podle zásad liberální demokracie, by nikterak nepředpokládala ideologickou jednotu, nýbrž jen konsensus ve věci konstitučních pravidel.

Lze doufat, že vědomí západní identity a přesvědčení, že je vhodné ji formálně vtělit do nějaké institucionální organizace, se nebudou muset stupňovat v důsledku „horkých" mezinárodních krizí, v níž by se projevilo, že samo přežití západní civilizace je v sázce.

Jestliže taková Unie spatří světlo světa, shromáždila by v každém případě západní lidi kolem objektivně založené totožnosti, a nikoli kolem identit budovaných ve větru, vystavených tomu, že se rozletí při sebemenším geopolitickém nárazu, nechť by se jednalo o přežilé identity, jakými jsou staré nacionalismy, nebo o umělé identity, o nichž se sní, že vzniknou libovolným rozšířením Evropy na východ a na jih. Uvedení západních zemí v konfederaci by způsobilo spojení identit subjektivní a objektivní, což je zásadně zdravý postup, jenž se nachází u původu všech trvalých politických celků v dějinách. A současně by tato komunita mohla zvažovat svou budoucnost a své vztahy s jinými civilizacemi jasněji a klidněji.

Poznámka

1. Jsou jimi: 1. antická řecká obec spojená se svobodou občana, která je zajištěna zákonem a podporována objevem vědy a školy; 2. právně zajištěné soukromé vlastnictví a humanismus antického Říma; 3. etická a eschatologická revoluce způsobená Biblí; 4. tzv. papežská revoluce, jež umožnila první skutečnou syntézu „Athén", „Říma" a „Jeruzaléma"; 5. novověká liberální demokracie a pluralismus, které umožnily rozvoj západní vědy, politiky a ekonomie.

Autor je francouzský filosof, politolog a historik. Působil v Institutu Augusta Comta, na Vysoké škole obchodní v Paříži a ve Výzkumném ústavu filosofie ekonomie. Spolupracuje s rozhlasovou stanicí France Culture. Přispěl rozhodující měrou ke znalosti díla F. von Hayeka ve Francii. Je mj. autorem knih Histoire des idées politiques dans l'Antiquité et au Moyen Âge (1998) a Histoire des idées politiques aux Temps modernes et contemporains (2002).

Knihu Co je Západ? lze zakoupit zde.

Diskuse