Největší kvalitou libyjských „rebelů“ je to, že se postavili Kaddáfímu
S politickým geografem Michaelem Romancovem o africkém jaru, prohraném míru, nové koncepci české zahraniční politiky a citlivém hrdinovi Medveděvovi
Rubrika: Rozhovory | Témata: Rusko, zahraniční politika, Česká republika, NATO, Vladimir Putin, Dmitrij Medveděv, Libye, Egypt, Muammar Kaddáfí
Jak dnes, v červnu 2011, vnímáte porevoluční vývoj v Egyptě?
Domnívám se, že odstranění prezidenta Mubáraka ani zdaleka nebylo takovým „vítězstvím", jak líčila média. Rozhodujícím mocenským aktérem zůstávají ozbrojené síly a zásadní problém, kvůli kterému revoluce propukla, tj. sociální a ekonomické problémy, není a ani nemohl být rychle vyřešen. Ať již se po volbách - zatím předpokládám, že volby budou - k moci dostane kdokoli, tak nová vláda dostane rychle nesplnitelné zadání a ocitne se pod tlakem. Pro další vývoj se ukáže být klíčovou její (ne)schopnost mu čelit. Dokud bude akceptována ekonomická pomoc ze strany USA (případně EU a dalších aktérů), které jsou spolu s Izraelem nejvíce zaangažovány na nutnosti udržet regionální stabilitu, nebude situace z našeho úhlu pohledu zásadně negativní. Problematické však je, že bezprostřední a střednědobá bezpečnost této části světa je svázána s vnitropolitickými problémy Egypta a pokušení svalit vinu za sociální a ekonomické problémy země na cizince bude pravděpodobně stoupat.
Máte představu, jak by se vyvíjela Libye, kdyby se k moci dostali „rebelové"?
Nejsem věštec a mám jen velmi obecné vědomosti, pokud jde o vnitřní strukturu libyjské společnosti, takže má odpověď představuje spekulaci nedostatečně informovaného člověka. A jako takovou je třeba ji brát. Domnívám se, že existují dva základní scénáře: V prvním z nich bude „vláda rebelů" uznána dostatečným počtem důležitých aktérů, a stane se tedy v očích mezinárodního společenství legitimním držitelem moci, avšak i nadále bude část země pod kontrolou Kaddáfího. Pak budeme i nadále svědky pokračujících bojů, a pokud rebelové začnou výrazně prohrávat, budou jim ti, co je uznali, muset nějak pomoci „udržet tvář". Ve druhém scénáři se rebelové stanou fyzickými vítězi konfliktu a jejich hlavní starostí bude najít nějaký (staro)nový mechanismus, jak distribuovat zisky plynoucí z prodeje ropy. V takovém případě budou pod dvojím tlakem: zaprvé se budou muset dohodnout mezi sebou - byl bych rád, kdybych se mýlil, ale nedomnívám se, že budou schopni dlouhodobě a kultivovaně vyjednávat -, zadruhé na ně budou tlačit ti, kteří jim pomohli, aby jako kompenzaci získali možnost podílet se na rekonstrukci země a těžbě ropy, respektive ziscích z ní plynoucích. Pod tlakem mezinárodního společenství asi dojde k relativně rychlé dohodě, avšak ta zanedlouho začne být zpochybňována těmi, kteří budou cítit křivdu (a je jisté, že se takoví najdou). Situace pak začne připomínat stav v Afghánistánu v tom ohledu, že v centru, ať již jím bude Benghází, nebo Tripolis, bude zdánlivě přítomna autorita, zatímco zbytek země bude vykazovat větší či menší známky neklidu.
Jak hodnotíte snahy Západu zavést pod záštitou rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 bezletovou zónu nad Libyí? Může někam vést, aniž bude podpořena ze země?
Západ dokázal prosadit princip R2P (responsibility to protect), což je v obecné rovině dobře. Ale pokud nedojde, a zdá se, že tomu tak bude, k jeho „automatickému" globálním rozšíření, zůstane jen gestem a pohříchu gestem nepříliš účinným. Letecká podpora rebelů evidentně nevedla k rychlému vítězství a tím se bohužel účinnost onoho gesta ještě více relativizuje. Opačného výsledku by bylo možné dosáhnout pravděpodobně jen prostřednictvím přímého zapojení do pozemních bojů. Pak by, podobně jako v Iráku, patrně následovalo rychlé vojenské vítězství, které by ale nepřineslo rychlé a efektivní uklidnění politické situace. Takže bychom opět byli svědky vyhrané války a „prohraného míru".
Libyjští rebelové žádají o mezinárodní uznání a materiální podporu. Jak se k nim podle vás Západ staví? A jak by se k nim stavit měl?
Zatím není jasné, kdo přesně jsou rebelové, co a proč chtějí a jaké jsou jejich schopnosti (zatím opravdu není důvod se domnívat, že budou schopnější či mravnější než Kaddáfí), takže jejich největší „kvalitou" je prostý fakt, že se postavili proti dosavadnímu vládci. To je dost málo na zásadní podporu, ale když se Západ rozhodl Kaddáfímu postavit, což je správné, a když nechce a neumí vzít věci rázně do vlastních rukou, což je špatně, ale vzhledem k situaci ve světě pochopitelné, tak jiné východisko než podpora rebelů není.
NATO si loni schválilo novou strategickou koncepci, která s revolucemi v arabském světě nepočítala. Má tedy dnes ještě nějaké opodstatnění?
S revolucemi v arabském světě, podobně jako svého času se zhroucením sovětského bloku, nepočítal nikdo. Proto z hlediska hlavního úkolu aliance, jímž je i nadále obrana členských zemí, nepovažuji novou strategickou koncepci NATO za problematickou. Sebevětší revoluční vzepětí v této části světa nevygeneruje tak rychle potenciál, jenž by byl schopen členy NATO ohrozit. Na druhou stranu je ale pravda, že vedle nutnosti věnovat se Rusku a Afghánistánu, což byla témata v koncepci explicitně zmíněná, se teď pásmo nestability geograficky podstatně rozšířilo. To však nakonec nemusí mít jen špatné důsledky, neboť menší fyzická vzdálenost může jak u evropských politických elit, tak u veřejného mínění konečně přispět k tomu, že budou odhozeny „růžové brýle", díky nimž svět ještě stále vnímáme tak, jak vypadal bezprostředně po skončení studené války, tedy že velký problém byl navždy odstraněn.
Jak obecně hodnotíte zapojení České republiky do struktur NATO od vstupu země do aliance v roce 1999?
Myslím, že ve srovnání s řadou jiných států si nevedeme špatně. To ale neznamená, že by to nemohlo být jiné, lepší. Nemám důvod pochybovat o schopnostech našich vojáků v misích, ale naše (celospolečenské) zapojení do společné obrany zájmů a hodnot západního světa by bylo ještě efektivnější, kdybychom byli schopni dostát svým finančním a transformačním závazkům. To je však zadání primárně pro politickou elitu.
Ministerstvo zahraničních věcí nedávno představilo novou Koncepci české zahraniční politiky. Co o ní soudíte?
Řekl bych, že se jedná o kvalitně zpracovaný materiál. Koncepce je v zásadě krátká, logicky a přehledně strukturovaná a vychází jak ze znalosti reálného stavu věcí, tak z možností, které Česko má. Nestaví před ČR žádné přehnaně ambiciózní úkoly a snaží se ukázat, jaká témata (a proč) by naší zahraniční politice „slušela". Nejedná se o dokument, který by odrážel ideologické priority současné vlády, ale o dokument, o který se může opřít jakákoli vláda, jež bude tvořena demokratickými stranami.
Jak vnímáte vzájemnou interakci ruského prezidenta Medveděva a premiéra Putina? Kdo podle vás bude určovat další vývoj v Rusku?
To se jen velmi obtížně komentuje, neboť z veřejných vystoupení se dá jen těžko usuzovat na skutečný stav věcí. Například jejich interakce během loňských katastrofálních požárů byla evidentně velmi špatně režírovanou „telenovelou", v níž Putin vystupoval coby rozhodný a Medveděv coby citlivý hrdina. Sice čím dál častěji na veřejnost pronikají informace o neshodách a čas od času si prostřednictvím sdělovacích prostředků vymění nesouhlasná stanoviska, ale to je zatím vše. V dnešním Rusku veřejný prostor včetně mediálního (s výjimkou internetu) slouží ke spektakulárním demonstracím národní a státní jednoty. To podstatné se děje ve skrytu. Vzhledem k tomu, jak často se Putin v poslední době začal vyjadřovat k zahraničně-politické a bezpečností problematice, jakkoli mu to coby premiérovi nepřísluší, soudil bych, že se bude chtít vrátit do pozice, která mu umožní tyto dimenze ovlivňovat. Mimo jiné i proto, že jejich prostřednictvím se velmi dobře sbírají plusové body u veřejnosti. To však nutně neznamená, že by musel usilovat o návrat do pozice prezidenta, neboť by mohlo stačit posílit pozici premiéra a upravit tímto způsobem politický systém. Kdyby se tak prezidenta podařilo upozadit, nemusel by Putin čelit potenciální kritice, že se snaží ohnout ústavu; dokonce bychom mohli být svědky v zásadě férové a otevřené politické soutěže, neboť kompetence by byly převedeny jinam. Pokud jde o to, kdo bude určovat další vývoj Ruska, je nepravděpodobné, že to bude „lid", neboť ten je pasivní a opozice roztříštěná a marginalizovaná. Takže jako nejpravděpodobnější se jeví varianta, že to budou stále ti, kteří jeho osud určují teď.
Michael Romancov je politický geograf. Od roku 1998 působí na Institutu politologických studií FSV UK. Od roku 2007 je jeho mateřským pracovištěm Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha.
Rubrika: Rozhovory | Témata: Rusko, zahraniční politika, Česká republika, NATO, Vladimir Putin, Dmitrij Medveděv, Libye, Egypt, Muammar Kaddáfí