Revoluce v Egyptě a podivná spojenectví v Americe

Jestliže válka v Iráku znamenala vznik podivných politických spojenectví, pak to, co se děje v souvislosti s arabskými revolucemi, je už opravdu zvláštní.

Konflikt v Mezopotámii svedl dohromady koalici liberálů a neokonzervativců a hlavním pojítkem byla Bushova Agenda svobody. Postupně ale mnozí „šiřitelé demokracie" změnili názor. Byli totiž svědky toho, jak Arabové nedoceňují americkou velkorysost a v rozporu s idealistickými představami ve svobodných volbách volí „ty špatné". Agenda svobody tak skončila dost neslavně poté, co položila základy demokratických vítězství protiamerických sil v Iráku, Libanonu, Palestině a v dalších zemích Blízkého východu.

Dokud nedošlo k egyptskému probuzení, představa, že Amerika má povinnost řídit změny na Blízkém východě, spojovala rozličné politické frakce. Typickým představitelem názorové proměny je Francis Fukuyama, odpadlík od neokonzervativců po válce v Iráku, který ještě nedávno pochvaloval čínský způsob rozhodování a tvrdil, že demokracie nemusí být pro země Blízkého východu jediná možná cesta. Nyní velebí egyptské demonstranty za touhu po svobodě a za to, že se chtějí „připojit ke zbytku demokratického světa".

Elliot Abrams, bývalý Bushův poradce pro otázky bezpečnosti, vede v současné době kampaň za obnovu aliance a smír mezi zastánci „demokratického imperialismu" na obou stranách politického spektra tím, že vytahuje na světlo vize svého někdejšího šéfa a exprezidenta. V článku pro Washington Post se rozepsal, jak prý Bush dávno věřil, že arabský region je zralý na demokratické probuzení podobně jako východní Evropa v roce 1989.

Nechme Abramse chvíli mluvit: „V Tunisku, Egyptě, Jordánsku, Jemenu (a nejnověji v Libyi, Bahrajnu a Ománu, pozn. překl.) probíhají masové demonstrace, které navždy boří představy o tom, že Arabové nejsou připraveni a schopni přijmout demokracii."

A pokračuje: „I Arabové se touží zbavit tajné policie, svobodně si číst noviny, které nebude cenzurovat žádné ministerstvo informací, a také volit ve svobodných volbách". Podle Abramse události poslední doby zkrátka ukazují na to, že Bush měl pravdu a že Obamova současná nerozhodnost je tragédie. V úvodníku pro Wall Street Journal dodal, že protesty v Egyptě potvrzují kolaps realismu jako základního přístupu americké zahraničně-politické strategie. Jeho kolega Max Boot, historik a člen Rady pro mezinárodní vztahy, se ve svém příspěvku pro Commentary dokonce ptá, zda „jsme nyní všichni neokonzervativci"?

Proč najednou takový obrat? Maureen Dowd v New York Times říká, že Bush to v minulosti myslel dobře, když se na Blízkém východě pokoušel spustit dominový efekt demokratizace a ukončit pokryteckou politiku podpory Americe nakloněným diktátorům, ale způsob, jakým se to pokusil zrealizovat, byl příliš naivní. Shoduje se s Robertem Kaganem, který dnes tvrdí, že Agenda svobody by měla znovu dostat šanci.

„Nelze donekonečna islamistům odpírat participaci na demokratickém dění," tvrdí překvapivě tentýž Kagan, který ještě nedávno ujišťoval Ameriku, že odstranění Saddáma Husajna bylo začátkem proměny Blízkého východu podle amerických představ a hodnot. „To máme diktátory podporovat donekonečna jen proto, aby islamisté neměli podíl na moci?" ptá se Kagan.

Ve skutečnosti se mýlí jak George Bush, tak Robert Kagan. Agenda svobody byla jen zbožným přáním, které se brzy proměnilo v horor. Selhalo prosazování západních liberálních hodnot na Blízkém východě a také došlo k posílení těch, jejichž zájmy jsou v přímém rozporu s těmi americkými.

Pokud by si vůdcové šíitské internacionály měli v kanceláři pověsit vedle Chomejního ještě někoho, měl by tam viset Bushův portrét. Sekulární sunnitsko-arabská menšina, která vládla Iráku před vpádem USA, byla po válce nahrazena vládou zvolenou ve svobodných volbách, která je nyní tvořena šíitskou většinou, jež je islamistická, protiamerická a skrze následovníky Muktady al-Sadra orientovaná na Írán.

Další plody Agendy svobody sklízíme v Sýrii, kde se vytvořily podmínky pro svržení vlády sekulárních baasistů, příchod Hizballáhu a stažení syrských sil z Libanonu. A koneckonců jde také o Palestinu, kde výrazně posílil Hamás, strategický partner Íránu a ideologický přítel egyptského Muslimského bratrstva.

Mohl by mi někdo vysvětlit, jak je politika založená na podpoře změny rovnováhy v Perském zálivu v souladu s americkými zájmy? A jak by mohl úspěch islamistických hnutí, která chtějí potlačovat práva žen, homosexuálů nebo Židů, otočit Blízký východ směrem demokracii a liberalismu?

A je tu ještě jedna otázka. Skutečně někdo věří tomu, že administrativy Bushe nebo Obamy v rámci „podpory demokracie" udělaly v posledních letech alespoň něco, co by politickou realitu v Egyptě a ostatních zemích Blízkého východu přiblížilo k pozici zemí střední a východní Evropy v roce 1989? Pokud jde o paralelu, tak v pozici nenáviděného SSSR jsou dnes v očích Arabů právě Spojené státy.

Kagan a ostatní jsou ochotni uvažovat o rozšíření egyptského scénáře na celý Blízký východ. To by znamenalo nastartovat proces pozvolného ústupu Spojených států z regionu, ukončit cestu Pax Americana, kterou se místním lidem snažíme vnutit od roku 1991, a otevřít jim možnost svobodně a demokraticky se rozhodnout o vlastní budoucnosti. Proč ne, když ale vezmeme v úvahu, jak se tyto „cesty svobody" vyvinuly v Iráku, Libanonu nebo v Palestině, kdo z toho bude mít radost? Ti, kterým záleží na udržení amerického vlivu v oblasti, anebo ti, kteří si od toho slibují rozšíření liberálních a demokratických hodnot? Myslím, že ani jedni, ani druzí.

Text Leona T. Hadara z The American Conservative, 4. února 2011, přeložil a redakčně upravil Ondřej Šlechta.

Diskuse