Je Západ nejlepší?

Ve své recenzi knihy Proč Západ (prozatím) vládne, která vyšla v lednovém čísle Foreign Affairs, profesor ekonomie a politických věd islámských studií na Duke University Timur Kuran vysvětluje, proč došlo k rozmachu Západu a proč ani v dohledné době nemusí být konec jeho dominanci.

V čtyřicátých letech začal britský akademik Joseph Needham zkoumat, proč Čína nedosáhla takových úspěchů ve vědě a technice jako země Západu. Po čtyřiceti letech studia zjistil, že ačkoli v polovině dvacátého století Čína ve vědě zaostávala, po tisíciletí byla nejlepší na světě. Došel k závěru, že v Číně mohlo s nižší pravděpodobností dojít k vědeckotechnické revoluci kvůli tomu, že konfucianismus a taoismus umožňoval spíše jen pomalé, inkrementální inovace než zásadní průlomy. Ale uvědomoval si, že to je jen částečné vysvětlení. Náboženství nejsou neměnná, a pokud ztráta vůdčí pozice Číny na poli vědeckého bádání vycházela z jejích náboženských postojů, čím vysvětlit to, že se tyto postoje vůbec objevily a přetrvávaly?

Ačkoli se Needhamovi této velké záhadě nepodařilo přijít na kloub, další historici nastupující po něm již nemohli dále ignorovat otázku, proč některé civilizace vzkvétají, zatímco jiné zaostávají. V době, kdy většina západní (a dokonce i velká část nezápadní) intelektuální elity věřila v inherentní nadřazenost Západu, Needham dokázal, že jak evidentní čínské zaostávání, tak prvenství Západu si žádají historické vysvětlení. Jeho výzkumná agenda se stala známou jako „Needhamova otázka".

Podobné otázky, jako si kladl Needham ve vztahu k Číně, je možné si klást i ve vztahu k jiným částem světa. Ve středověku byl Střední východ světovou špičkou v optice, metalurgii a matematice. Největší blízkovýchodní města, knihovny a trhy mnohonásobně předčily ta evropské. V následujících pěti stech letech začal Střední východ za Evropou v mnoha oblastech zaostávat, včetně vědy a medicíny, financí a obchodu, vzdělanosti a životní úrovně. Ale stejně jako nemůžeme selhání Číny vysvětlit pouze přítomností konfucianismu a taoismu, i s působením Islámu, který bývá často označován za příčinu zaostávání Středního východu, je spojeno více otázek než odpovědí. Pokud jsou příčinou současného zaostávání Středního východu údajně zpátečnické islámské postoje, co stojí za jeho předešlými úspěchy?

Náhodou nejlepší

Vědci zkoumající vzestupy a pády civilizací mají tendenci přistupovat k rozdílným trajektoriím rozvoje v různých regionech dvojím způsobem. První přístup, zvaný „dlouhodobé ukotvení", zakládá svou argumentaci na tom, že to, co činí nějakou civilizaci zásadně a nevyhnutelně úspěšnější než ostatní, je přítomnost nějaké klíčové komparativní výhody, např. hojnosti přírodních zdrojů, efektivního vládnutí, nebo hodnot napomáhajících rozvoji inovací. Vzestup Evropy například někteří akademici vysvětlují tím, že rozmach křesťanství pod politickou kontrolou římského impéria připravil Západ na modernizaci a nakonec i industrializaci, která evropský náskok dále znásobila.

Druhý přístup coby příčiny dějinných zvratů, vzestupů a pádů civilizací identifikuje nějaké zlomové události. V jedné z nejoblíbenějších teorií tohoto druhu se tvrdí, že tím, že Kryštof Kolumbus na své cestě do Indie objevil nový kontinent, který mu bránil v další plavbě, inicioval sérii událostí, jež urychlily ekonomický rozvoj Západu a umožnily mu vládnout svět. Podle jiné teorie tohoto typu zhoršila vyhlídky Středního východu na další rozvoj černá smrt v čtrnáctém století.

Klasik Ian Morris svou knihu Proč Západ (prozatím) vládne zakládá na obou uvedených přístupech. Zjišťuje, že relativní úspěšnost Východu a Západu někdy na tisíce let ovlivnily jednotlivé významné historické události. Zároveň vidí jako klíčovou determinantu trendů v úspěšnosti civilizací jejich geografii. Podmanění přírody započalo podle něj na Západě, protože na jeho území rostlo více rostlin a žilo více zvířat vhodných k domestikaci. A obyvatelé Západu začali s objevitelskými plavbami, které rozšířily známý svět, protože pro ně bylo snazší překonat Atlantik než pro obyvatele Východu Pacifik. Samy o sobě však geografické výhody k ustavení trvalé dominance Západu nestačily. Každá převládající civilizace dříve či později dosáhne limitu svých možností, tvrdí Morris. S tím, jak se zpomaluje její pokrok, mohou ji dohnat, či dokonce předehnat jiné civilizace.

Morris dává termínu „Západ" elastický a zvláštně široký význam. Západ, píše, nejdříve zahrnoval společnosti z oblasti tzv. úrodného půlměsíce nyní rozděleného mezi Izrael, Sýrii, Turecko, Irák a Írán, kde započala asi devět tisíc let před Kristem domestikace rostlin a zvířat; v průběhu času došlo k jeho rozšíření o Středomoří, Evropu, Ameriku a Austrálii. „Východ" původně sestával ze společností, které vznikly mezi čínskou řekou Jang-c'-ťiang a Žlutou řekou, kde započal proces domestikace asi 7 500 let před Kristem; později se k němu připojily země nacházející se mezi Japonskem a Indočínou. Pro Morrise tedy oblast, která je dnes nazývána Středním východem, vždy byla částí Západu. Postupem času však Střední Východ začal zaostávat a jeho velká část byla kolonizována Evropou, čímž se stala jeho trajektorie podobná té východní. Pokud je cílem Morrisovy knihy zjistit, proč „Západ" vládne, představuje to zásadní problém. Problém, s kterým se autor nevypořádává.

Poté, co - jakkoli problematicky - definoval „Východ" a „Západ", se Morris dostává k srovnání relativní úspěšnosti těchto dvou civilizací v průběhu staletí. Pro kvantifikaci sociálního pokroku užívá svůj vlastní index sociálního rozvoje. Index bere v potaz energetickou spotřebu měřenou pomocí průměrného denního kalorického příjmu na hlavu; urbanizaci jako indikátor organizačních kapacit, měřenou velikostí největšího města; válečné kapacity měřené kvalitou a kvantitou zbraňových systémů; a kvalitu informačních technologií založenou na tom, jak snadno mohou lidé komunikovat. Na základě data ve svém indexu dochází Morris k závěru, že Západ vedl před Východem přibližně od roku 14 000 před Kristem, kdy byla vyrobena nejstarší známá hliněná nádoba, přibližně do roku 541 našeho letopočtu, kdy jej Východ předehnal. Kolem roku 1100 dosahoval Východ asi o 40 procent vyššího skóre než Západ. Následně se náskok Východu začal snižovat, až se kolem roku 1773 Západ opět ujal vedení, které si od té doby stále drží. Někdo může kritizovat Morrisův index jako zjednodušující a to, že Morrisova data pro starověká období nejsou ničím víc než extrémně hrubými odhady. I přesto se ale Morrisovi podařilo zachytit něco relevantního o rozdílech v relativní úspěšnosti Východu a Západu.

Nové dobré dny

Na počátku své knihy Morris poznamenává, že pouze poslední zvrat, kdy začal před několika sty lety Západ Východ výrazně předhánět, umožnil jedné civilizaci, aby si podmanila a kolonizovala tu druhou. To je velmi důležitá věc. Do osmnáctého století byl Východ na Západu (a vice versa) politicky nezávislý; bez ohledu na to, která strana měla zrovna náskok, se ani jedna z nich netěšila z absolutní vojenské převahy. Nadto se poslední zvrat vyznačoval i další jedinečnou charakteristikou: sebeposilujícím růstem. V obou regionech po tisíciletí omezovaly rozvoj limity agrárního života. Od počátku osmnáctého století, kdy získala Evropa kontrolu nad světovým obchodem, se začal Západ rozvíjet vysokým a neustále rostoucím tempem. Dnes dosahuje úroveň jeho rozvoje podle Morrisova indexu dvacetinásobné hodnoty oproti roku 1700. Východ s určitým zpožděním začal také růst bezprecedentním tempem: Morris odhaduje, že úroveň jeho rozvoje je dnes přibližně třináctkrát vyšší než v roce 1700.

Moderní růst není opakováním, či dokonce rychlejší variantou předešlých růstů. Organizační a technologické inovace, které pohánějí moderní růst, se neustále vyvíjejí, a tak udržují společnosti a světový politický a ekonomický řád v neustálém běhu. Společnosti musí neustále měnit svá ekonomická očekávání, vztahy a rutiny. Pro člověka, který se narodil v době Julia Césara, by byl každodenní život v roce 1700 relativně snadno srozumitelný. Každodenním životem v roce 2011 - s jeho mrakodrapy, leteckou dopravou, počítači, bankami, automobily - by byl člověk narozený v roce 1700 zcela zaskočen.

Absence jednotící teorie, která by vysvětlila, proč se současná etapa raketového růstu tak liší od těch předešlých, je hlavní slabinou Morrisovy knihy. Ačkoli příležitosti k rozvoji ovlivňuje geografie, to, jak jsou tyto příležitosti využity, určuje podle Morrise sociologie a lidská motivace. Sociologická stránka Morrisovy knihy ale není dostatečně propracovaná. Morris čtenářům překládá historii jako změť příběhů o vzestupech a pádech dynastií, politické centralizaci a decentralizaci, explozích kreativity střídajících se s obdobími pasivity a o vývoji náboženských přesvědčení. Ale neposkytuje žádný všeobecný výkladový rámec, který by tyto příběhy propojil. Poté, co geografie definovala příležitosti, je historie jen „jednou proklatou věcí za druhou" - užijeme-li Toynbeeho popis teoreticky neadekvátně podložených historických vyprávění.

Sama o sobě moderní raketový růst samozřejmě výhodná geografická poloha Západu a zdroje, které Západ získal podmaňováním světa, nemohou vysvětlit. Podle Morrisova indexu měl Východ značný náskok před Západem až do nástupu průmyslové revoluce. Ale Evropa po staletí budovala nový druh ekonomické infrastruktury založené na neosobní směně a komerčním životě, kterému dominují velké, stabilní a strukturně komplexní ziskové podniky. To je to, co na prvním místě pohánělo evropské objevování světa a připravilo půdu pro průmyslovou revoluci i budování koloniálních impérií Západu. Kořeny ekonomické modernizace Západu ve skutečnosti sahají až do počátků druhého tisíciletí našeho letopočtu, kdy podle Morrisova indexu jednoznačně vévodila světu Čína vedená dynastií Song. Bylo to právě v této době, kdy začaly některé italské rodiny budovat soukromé středověké „superpodniky", firmy, které za účelem financování a obchodu po generace shromažďovaly zdroje od desítek investorů. Tyto podniky umožnily akumulovat soukromý kapitál v dosud bezprecedentní míře.

S tím, jak rostly, musely se tyto superpodniky vypořádat s koordinačními, komunikačními a vynucovacími problémy, které vyvolaly vlnu experimentování se stále komplexnějšími organizačními strukturami a obchodními technikami. Již v šestnáctém století tak některé soukromé evropské společnosti užívaly korporátní formu organizace. Srovnatelně komplexní soukromé podniky neexistovaly nikdy jinde na světě, ani ve zbytku toho, co Morris definuje jako „Západ". V době, kdy Evropa začala těžit z přírodních zdrojů ve svých koloniích a z vlastních vhodně umístěných uhelných zásob, již měla ekonomickou infrastrukturu nezbytnou pro masovou produkci, industrializaci a přepravu. Geografické výhody nestačily na to, aby se Evropa dostala do čela; pro to, aby mohlo být těchto výhod využito, byly nezbytné Západem vytvořené instituce.

Neplodný Východ

Regiony, kterým se nepodařilo udržet tempo s Evropou, se Západu v ekonomické infrastruktuře nemohly rovnat. A co je nejdůležitější, nepodařilo se jim vybudovat instituce pro akumulaci pracovní síly a kapitálu ve velkém měřítku a vyvinout udržitelné organizace schopné efektivně alokovat zdroje. Důležitou roli v tomto ohledu hrálo ve středověku náboženství, ale ne z kosmologických důvodů, jak by si mohl myslet Needham. Spíše než předpokládaný konzervatismus islámu, nedostatek zájmu o přírodní svět nebo neochota učit se od cizinců představovalo zásadní překážku rozvoje muslimské dědické a manželské právo. Důsledkem působení tohoto práva byla fragmentace kapitálu, která bránila vybudování velkých a stabilních soukromých společností. V Jižní Asii zase brzdil rozvoj neosobní kooperace ve velkém měřítku hinduismus - tím, že podněcoval rodiny, aby držely kapitál v rodinných podnicích.

Někteří historici se domnívají, že Čína, Indie a Střední východ by se časem industrializovaly samy, i kdyby to neudělal Západ a nekolonizoval je. Morris je skeptický: „Ačkoli až do roku 1800 dosahovaly Východ se Západem podobného vývojového skóre, pramálo toho nasvědčuje tomu, že by Východ, ponechán sám sobě, směřoval k industrializaci dost rychle na to, aby v něm v průběhu devatenáctého století došlo k nastartování jeho vlastního rozmachu." To je pravda. Morris jen toto své tvrzení nemá čím obhájit, protože ignoroval vývoj ekonomických institucí. A zároveň se tím odhaluje neadekvátnost jeho indexu coby měřítka rozvoje. Pokud se Evropě do roku 1800 podařilo vybudovat všechny klíčové komponenty moderní ekonomiky, zatímco Číně nikoli, nemohly si být oba regiony v žádném případě rovny. Problémem je především Morrisovo užívání velikosti největšího města coby indikátoru organizačních kapacit. Lagos je nyní přibližně stejně velký jako New York, ale organizační kapacity Nigérie a USA jsou evidentně velmi odlišné. Nigérie například prozatím nedokáže vyslat člověka na Měsíc. Přesnější měřítko organizačních kapacit - které by vzalo v potaz organizační možnosti dostupné pro soukromé komerční podniky - by ukázalo, že Evropa měla již staletí před nástupem industrializace náskok před ostatními regiony.

Ve společnostech Východu nedošlo k organickému rozvoji moderních ekonomických institucí. Po ukončení kolonizace se východní lídři pokusili překonat tento deficit přijetím západních institucí, aby u nich v krátké době proběhla transformace, kterou Evropa procházela celá tisíciletí. Reformy ale dodnes zůstávají nedokončeny. Pro to, aby moderní ekonomické organizace mohly dobře fungovat, je třeba, aby v zemi byla rozvinuta celá řada komplementárních institucí, jako jsou spravedlivé soudy, normy neosobní směny a důvěra v organizace. Což nelze transplantovat.

Prozatím?

Jak naznačuje název Morrisovy knihy, jeho cílem není jen interpretovat minulost, ale také předpovědět, jak budou Západ a Východ úspěšné v budoucnu. Extrapolací současných trendů dochází Morris k předpovědi, že, měřeno jeho indexem, se Východ opět ujme vedení před Západem v roce 2103. Pokud bude i nadále ekonomická výkonnost, vojenské a informační kapacity a spotřeba energie na hlavu v Číně růst rychleji než v zemích Západu, bude Morrisovo skóre pro Východ již za pár generací vyšší.

Avšak ačkoli je možné, že Čína a Střední východ Západ ekonomicky doženou, daný závěr ze základních argumentů Morrisovy knihy nevyplývá. Oba regiony Západ doženou až ve chvíli, kdy v nich skutečně zakoření ekonomické instituce, na nichž stál vzestup Evropy. Máme důvody být skeptičtí, že k tomu dojde brzy: po staletích špatně organizovaného soukromého sektoru je občanská společnost ve velké části Východu slabá a demokratické instituce křehké. Za situace absence stabilního demokratického systému založeného na systému politických brzd a rovnovah v mnoha zemích Východu existují jen omezené pobídky k dlouhodobým investicím do nových podniků a svoboda inovovat. Stejně tak není zaručeno, že se Čína a země Středního východu v dohledné době vyvinou v zdravé demokracie; obě možná čeká období politických turbulencí.

I přes všechny výzvy, kterým musí Západ v současnosti čelit, je možné, že jeho dominance bude pokračovat i v jednadvacátém století.

Z časopisu Foreign Affairs, leden 2011, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse