ČSSD: Směr Paroubek, či Blair?

Mezi blairovským pojetím zodpovědné levicové politiky a krajně levicovým populismem

Po tvrdém paroubkovském období přišel tichý, nevýrazný podzim. Bohuslav Sobotka sice slavil vítězství v komunálních volbách, ovšem v kontrastu předvolebních hesel o demontáži kmotrů s následným uzavíráním velkých koalic moc kredibility nezískal.

Rozhodujícím indikátorem mělo být pomyslné finále, jehož poslední třetina se hrála na pražské radnici. Výsledek, včetně ostudy s odchodem Jiřího Dienstbiera mladšího, ale image opoziční straně nevylepšil. I když Bohuslav Sobotka mohl vyjednávání těžko formálně ovlivnit, po ztrátě Diensbiera mladšího a renesanci jmen typu Hulínský či Březina již nelze hlásat politiku „vymetení kmotrů". Když chcete někoho vyhnat, zostudit a získat důvěryhodný mandát, nemůžete se s ním spojit ve velké koalici, i když má sebehezčí fasádu v osobě docenta Svobody.

Převaha v Senátu poskytla levici částečnou úlevu, ale už po několika měsících musela čelit první větší chybě. Neschválení silně anticipovaného návrhu zákona o třetím odboji znamená pro ČSSD další body dolů mezi částí starší populace, alespoň pudově volající po formálním ocenění hrdinů, a příjemnou nahrávku na smeč vládnoucí pravicové koalici. Následné vysvětlování technických nedostatků návrhu už mediální obrázek nespraví.

Faktor Paroubek a chyby politického marketingu

Jasným negativem z hlediska volebních preferencí je zhrzený křik Jiřího Paroubka z politického záhrobí. Ten si stihl za období své vlády znepřátelit snad všechna seriozní média. Sám Paroubek tento jev popsal ve svém hojně sledovaném blogu, který se stal jeho jediným komunikačním kanálem s veřejností.

Tato „mediální pára" současnou ČSSD neoddiskutovatelně poškozuje. Expředsedova neschopnost komunikovat (nejen) s médii navíc dokázala vytvořit „alergii na ČSSD", což největší české levicové straně značně zúžilo jak ideovou, tak zejména členskou základnu a napomohlo levému kraji spektra.

Paroubkovo postesknutí po „charakteru Mirka Topolánka" není ničím jiným než dalším symptomem toho, že není schopen akceptovat nezájem o svou osobu. Klidný Petr Nečas se výkřiky poslance Paroubka již naučil ignorovat a značně tak otupil ostří jeho hlavní zbraně.

Prosincové vydání knihy Petry Paroubkové může být sice označováno jako „osobní náhled manželky politika", ale nejde o nic jiného než marketingovou o katastrofu. Zvláště pro oba níže naznačené proudy v ČSSD.

Na druhou stranu může být Paroubkův „pláč" pro ČSSD ve střednědobém horizontu přínosný. Zejména díky němu se prakticky zapomnělo na kariéristu Grosse. Také je velmi reálné, že Paroubek svým vystupováním ztratí možnost kandidovat v roce 2013 na prezidenta. Jeho obraz se pro veřejnost stává stále více nepřijatelným.

Pokud levice nebude z nějakého důvodu muset přijít k volbě s Jiřím Paroubkem, ale povede se jí najít silnou osobnost typu Jana Švejnara, může mít šanci na úspěch. Neúčast Jiřího Paroubka v boji o Hrad vrátí ČSSD legitimitu a mohou se k ní vrátit „ukradení" levicoví voliči, kteří zákonitě zbudou po ideově se rozpadajících Věcech veřejných. Straně se to může vyplatit, pokud opět nepřestřelí s předvolební kampaní. (Útočit proti očekávanému kandidátovi pravice Karlu Schwarzenbergovi bude těžké a pravděpodobně dvojsečné.)

Válka (dvou) světů

V rámci strany se již od dob Miloše Zemana střetávají dva ideologické proudy. Ten krajně levicový v současnosti hájí předseda Bohuslav Sobotka, „středovější" terminologii používá Michal Hašek. Sobotkovo křídlo se starším osazenstvem strany by se rádo ubíralo paroubkovskou cestou, ale bez přehnaně hlasitých útoků, vzor Zapaterovo Španělsko.

Silou levice je prý (podle filozofa Václava Bělohradského) historicky „dějinný hněv nad sociální nespravedlností". ČSSD si však takový hněv nemůže dovolit, má-li ještě na paměti nevýhru z květnových voleb, při nichž ji o vítězství připravil argument řecké cesty. (Padající ekonomiky a bolesti Španělska, Portugalska a v budoucnu Itálie by pravici daly do ruky zbraň plnou ostrých nábojů, pokud by se Sobotka chtěl i nadále stavět do absolutní opozice k vládním škrtům.)

„Desatero" Michala Haška sice vzbudilo pozdvižení, snad poprvé u nás mluvil porevoluční levicový politik o neudržitelnosti zadlužování státu. Slova jsou však jen slova, dokud nejsou transformována v činy.

Hašek už také stihl několikrát přestřelit, když na Hrad přednominoval Zdeňka Škromacha či Romana Onderku. Podle komentátora Reflexu Bohumila Pečinky je „znám svou názorovou gumovitostí", což zase připomíná mediální charakteristiku britského Gordona Browna. Jak ale praví známá machiavellistická poučka: Je třeba se rozhodnout, na čí stranu se přidat, protože veřejnost nenávidí nerozhodnost či -ještě hůře - měnění plášťů.

Paroubek, ať byl jakýkoliv, oplýval důležitou vlastností: nebál se přinést svou kůži na trh. Sice rozdělil českou veřejnost na své příznivce a skalní odpůrce, ale zaplnil veřejný prostor, což se Sobotkovi zatím nepodařilo. Uvidíme, jak charizmatický bude Michal Hašek (dostane-li šanci).

Opět čelem vzad?

Jak bude vypadat další vývoj? Vláda ustála aféru Drobil, ale vnitřní nejistota Věcí veřejných nabízí ČSSD poměrně jasnou cestu k budování koaličního potenciálu.

Transformace nejsilnější levicové strany by měla probíhat nejen vizuálně, nýbrž i ideologicky. Evoluční socialismus již nemůže používat stejné slogany jako v devadesátých letech, musí reagovat na všeobecnou krizi západní společnosti - jak sekundární ekonomickou, tak primární krizi sociálního kapitálu.

Využije ČSSD této šance a získá další preferenční body? Nebo ji vnitřní rozháranost dvou proudů ochromí tak, že se omezí pouze na klasické nekonstruktivní výkřiky Davida Ratha?

Právě nyní má strana dostatek času na vnitřní dialog, aby, až na ni přijde řada, nezklamala.

Původní verze textu vyšla v prosinci 2010 v časopise Přítomnost a na autorově blogu.

Diskuse