Evropská bezpečnost: hra s ohněm i nejasné tápání

Jedním ze základních přínosů, který bývá v souvislosti s evropskou integrací připomínán, je bezpečnostní stabilizace a vytvoření „kontinentu míru a bratrství". Na tyto hodnoty ve své nedávné řeči odkazoval i francouzský prezident Sarkozy, když prohlásil, že opuštění eura by znamenalo krok zpět a ohrožení uplynulých šedesáti let budování Evropy.

Zůstává nepochybným faktem, že na území členských států současné EU nebyl od roku 1945 veden válečný konflikt. Bezpečnostní strategie EU, představovaná dokumentem „Bezpečná Evropa v lepším světě" z roku 2003, podobně jako strategie NATO z roku 1999 a nově i dokument přijatý v Lisabonu na sklonku loňského roku, nepočítají s možností konvenčního konfliktu. Evropská strategie jako základní hrozby označuje terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, kolaps států v důsledku špatné vlády a organizovaný zločin.

Obecný rámec

Definice „bezpečnosti", na které by existovala široká shoda, neexistuje. Stanovit stupnici „objektivnosti" bezpečnostní hrozby není nikdy stoprocentně možné. Každý stát nebo skupina může vnímat (a také vnímá) ohrožení své bezpečnosti jinak - podle svých zkušeností a priorit. Jestliže bude například pojednáno o bezpečnostních rizicích, vyplývajících z faktu měnící se etnické a sociální struktury evropských společností, je nutno zdůraznit, že například občané Finska se o imigraci začínají zajímat tehdy, pokud počet cizinců přesáhne 0,3 % obyvatel, zatímco v případě Švýcarů je tento práh na úrovni 14,7 %.¹

Podobný problém představují například vnější vztahy Unie a Ruska. Některé členské státy ze střední a východní Evropy považují pronikání ruských firem na domácí energetický trh, včetně projektů energetických dopravních cest, které je obcházejí, minimálně za politický problém, ne-li za bezpečnostní riziko. Jiné členské státy, jako například Německo nebo Itálie, považují Rusko za klíčového partnera nejen z hlediska svých, ale i evropských zájmů.

Obecně se dá říci, že debata o bezpečnosti je v posledních zhruba deseti letech v akademických a bezpečnostních komunitách euroatlantického prostoru poznamenána střídavým kladením důrazu na užší (bezpečnost vojenská a policejní) a komplexní („užší" hledisko plus další oblasti jako sociální, politický, ekonomický, environmentální sektor) pojetí, a to především v závislosti na střídání klidných dob a kritických událostí, jakou bylo například 11. září. Poslední tři roky ovšem přinesly vyústění některých dlouhodobých problémů, v jejichž důsledku se poměrně běžně začalo užívat například spojení „energetická bezpečnost".

O bezpečnosti Evropy se ovšem dá hovořit i s přihlédnutím ke kritickým otázkám stran rozdílů v zájmech jednotlivých členských států. Evropská unie představuje v mnoha ohledech fungující systém, jehož proměny mohou dramaticky ovlivnit životy, zabezpečení a sociální status členských států i jeho občanů bez ohledu na politické nálady a rozdílnost v náhledech na budoucnost integračního projektu. Jinými slovy, i pokud jsme proti EU, nemůžeme zavírat oči před demografickými a politickými ohroženími zvnějšku, jimž Evropa čelí.

Konvenční ozbrojený konflikt je dnes v Evropě nepravděpodobný, což tvrdí i zmíněná strategie „Bezpečná Evropa v lepším světě". Současné bezpečnostní hrozby Evropské unie jsou reprezentovány jak problémy lokálního (národního) charakteru, jejichž rozšíření by mohlo integrační projekt ohrozit, tak problémy vyplývající ze samotného procesu. Vytváří se tak vzájemně závislý systém, jehož sílící dynamika může v krátkodobém horizontu vést ke snížení evropské prosperity a politické stability v některých členských státech a ve střednědobém horizontu dokonce k přímému ohrožení celoevropské politické stability.

Euro - katalyzátor rozpadu, nebo prohloubení Unie?

Společná měna měla být završením významné části integračního procesu, ale místo toho se stala potenciálním ohrožením evropské soudržnosti. Ekonomická krize a finanční problémy řady evropských států, které vyústily v řešení tyto dluhy solidárně sanovat, strhly okrasnou oponu a ukázaly, že vzájemná evropská solidarita lépe funguje na papíře než v praxi, kdy znamená mimo jiné podílení se na půjčce zadluženému sousedovi.

Bohatší státy eurozóny, především motor evropské ekonomiky Německo, nyní stojí před dilematem. Scénář „konce eura" by pravděpodobně znamenal nějakou zásadní reformu společné evropské měny (např. řadou ekonomů předpovídané „německé euro" a útěk Německu podobných zemí z eurozóny k tomuto projektu) než návrat k marce, v každém případě konec Evropské unie v její současné podobě. Do poslední možné chvíle proto budou vlivné kruhy v Paříži, Bruselu a Berlíně zachování současné podoby eura podporovat. Rok 2011 přinese k budoucnosti eura zásadní signály a odpovědi, ne-li ty klíčové.

Výsledkem by mohlo být enormní zesílení tlaku na prohloubení politické integrace směrem k fiskálnímu federalismu, Unie by se transformovala mimo jiné do dluhové unie. Současná EU by byla zachována za cenu okleštění posledních zbytků národních suverenit a také ztráty prestiže. Pravděpodobně by bylo nutné zaručení se za „federální dluh" vyžadovat už i u nových členských a kandidátských zemí a nabízí se otázka, zda by příště někdo stál o členství v takové „prestižní" organizaci, pokud na něm začne tratit už samotným vstupem. Umělé prohlubování směrem k solidaritě s ekonomickými problémy dalších členů spolku bude v jednotlivých státech ještě více posilovat již tak sílící pocit křivdy a nacionalismu.

Renesance nacionalismu a dělení států

Pokud bychom měli vytyčit jedno zásadní zklamání z výsledků procesu evropské integrace za poslední desetiletí, byla by to neschopnost Evropské unie stát se regulátorem nebo „tlumitelem" destruktivní živelnosti modelu globálního kapitalismu. Místo toho se stala jeho součástí, což je možná jeden z důvodů, proč se nevytvořila silná evropská identita, harmonicky sjednocující identity regionální a národní, zaštítěné sounáležitostí s evropskou ideou.

Jak upozornil Petr Robejšek, v posledním desetiletí jsme byli svědky paradoxního a opětovného vzestupu národní myšlenky. Výsledkem zklamání z činnosti nadnárodních institucí bude návrat domácích politických elit na důvěrně známé domácí pole, ale pravděpodobně také návrat národního šovinismu. Následující místa budou riziková:

1. Ať bude EU pokračovat ve své současné podobě, nebo dojde k rozmělnění jejího potenciálu do několika center (Berlín, Paříž, Londýn), část Unie bude usilovat o prohlubování kooperace s Ruskem. To vyvolá tlaky zejména v pobaltských státech a Polsku, které bude posilovat pozici regionální velmoci a protiruský sentiment se stane důležitou součástí jeho zahraniční politiky.

2. Turecko se bude v následujících letech reislamizovat, dojde k současnému zhoršení jeho vztahů s Izraelem a prohloubení vztahů s Íránem; Evropské unii se bude vzdalovat. Jeho vliv na evropském kontinentu, zejména na Balkáně, ovšem poroste. To by mohlo oživit staré rány a ve spojení se vzájemnými křivdami poslední dekády dvacátého století a kontroverzními momenty (nezávislé Kosovo) vytvořit nový výbušný balkánský kotel.

3. Se stoupající intenzitou „nového nacionalismu" se objeví i zesílené separatistické požadavky některých evropských regionů. Především půjde o Belgii, Itálii, Španělsko, Francii a Balkán.

Změny v sociální struktuře

Imigrace převážně z muslimského světa bude mít na socio-ekonomickou strukturu EU dramatický dopad. Na vývoj nálad v enklávách fundamentalistického islámu v Evropě bude mít vliv stav evropské ekonomiky, rostoucí xenofobie, ale také možné a předvídatelné mezinárodní události, například nové povstání v Iráku, stažení či definitivní „nevýhra" Západu v Afghánistánu, převrat al-Kájdy v Jemenu a útok Izraele a USA na íránská jaderná zařízení.

Na islámské hrozbě budou profitovat politické síly, které jsou označovány za „krajně pravicové", ale v budoucnu se jejich názory budou stále více stávat součástí hlavního politického proudu. Pravděpodobně dojde k paradoxní situaci, kdy vlády dosavadní standardní pravice a levice budou programově vyprázdněné a budou stále více nuceny orientovat se na voličské vrstvy mezi neevropskými přistěhovalci. Na jedné straně se ocitne nacionalismus a volání po evropské identitě a na straně druhé současná a paradoxní potřeba nových pracovních sil k udržení tempa ekonomik. Výsledkem může být nějaká forma kompromisu, dost možná občanské nepokoje, ale v určitém případě i nový impuls pro „evropskou myšlenku".

Společný jmenovatel evropských sociálních problémů s přistěhovalci se jmenuje demografický úbytek. Je známo, že pro přežití civilizace musí na jednu ženu připadnout 2,11 dítěte. V EU to podle odhadu v roce 2009 bylo 1,51 dítěte. Úbytek obyvatelstva a stárnutí populace ovšem není jediné hledisko, které může v budoucnu vážně ohrozit evropskou prosperitu a bezpečnost. Se stoupající intenzifikací a sofistikovaností průmyslové techniky, informačních technologií, s využíváním nanotechnologií a vzrůstajícím využíváním vesmíru pro civilní účely bude zapotřebí velkého počtu technologicky vzdělaných absolventů. Těch ovšem v Evropě a na Západě začíná být nedostatek; mladí lidé preferují humanitní obory jako sociální vědy, ekonomii a právo, kde naopak začíná být absolventů silný disproporční přetlak.

Otevře se zde prostor pro (nutné) přijímání technicky kvalifikovaných přistěhovalců nebo investice Číny a Evropa se dostane k výše zmíněnému paradoxu mezi snahou uchovat evropskou identitu a potřebou podepřít skomírající ekonomiku dalšími přistěhovalci. S nadsázkou lze říci, že 21. století bude ve znamení sofistikované techniky a nestability různého druhu, což otevře široké pracovní příležitosti v moderních technologiích a v bezpečnostním sektoru, který se bude dále privatizovat. Kvalifikační nepřipravenost evropské populace by mohla vést až k dramatické strukturální proměně středních vrstev, kdy by se jejich úzká část mohla stát elitou, zatímco větší část střední třídy bude silně ohrožena změnou sociálního statusu a pádem do chudoby.

Energetická bezpečnost

V souladu se zelenou knihou „K evropské strategii pro bezpečnost energetických dodávek" z listopadu roku 2000 bude hlavním cílem Evropské unie na poli energetické bezpečnosti diverzifikovat systém dodávek fosilních paliv do Evropy a zabránit „černému scénáři", kdy má energetická závislost vzrůst do roku 2030 až na 70 %.

Pokus o diverzifikaci bude narážet na podstatné problémy geopolitického charakteru a také na „sobecké" národní zájmy jednotlivých členských států. Klíčovým dodavatelem pro EU zůstává Rusko, pravděpodobně se nepodaří tyto dodávky nahradit například ropou z Norska, jejíž produkce v posledních letech klesá. Rusko si ale v posledních letech začalo uvědomovat, že nemusí být na evropském trhu závislé a začalo také diverzifikovat - směrem do Indie, na trhy jihovýchodní Asie a především do Číny. Nemuselo by tak při nedostatku vlastních investic do modernizace infrastruktury být schopno dostatečně plnit evropské dodávky, popřípadě nemusí potřebu je plnit na 100 % v případě, že by se vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií (nebo Západem obecně) zhoršily.

Nadějí v tomto směru pro Evropu zůstává projekt jižního koridoru, zejména plynovodu Nabucco. Jeho dopad může být ale výrazně snížen konkurenčními projekty South Stream a Nord Stream, které jsou produkty bilaterální spolupráce Ruska s některými státy EU. Evropská energetická spolupráce patrně ještě dlouho zůstane nereálnou možností. Společný projekt Ruska a Spolkové republiky Německo, plynovod Nord Stream, zamezí dalším problémům s tranzitem zemního plynu, ale ze strany pobaltských států nebo Polska, které obchází, je označován za účelový ruský tah s cílem oslabit pozici těchto států.

Podstatnou ránu plánům na energetickou diverzifikaci Evropy by mohl zasadit úder proti Íránu. Pravděpodobně by šlo pouze o letecký útok amerického nebo izraelského letectva proti jaderným reaktorům, popřípadě dalším průmyslovým zařízením, na zabřednutí do třetí vleklé války nemají Spojené státy prostředky. Tento pokus, ať by byl jeho výsledek z hlediska operačních plánů jakýkoli, povede k vyhrocení mezinárodní situace a v závislosti na stupni způsobených škod k dlouhodobému zdražení ropy.

Írán je schopný v reakci na útok zablokovat Hormúzský průliv, kudy je dopravováno přibližně 17 milionů barelů ropy denně a kudy prochází sice jen 10 % spotřeby USA, ale 25 % veškeré spotřeby Evropy. Nabucco, pro které představuje Írán klíčového dodavatele, je v případě bombardování íránského území prakticky odepsané. Nejasná by také byla reakce íránské diaspory a hlavně muslimských komunit obecně.

Jak ovšem tvrdí například Oskar Krejčí,² každá nevýhoda se při pohledu na prisma zájmů některých skupin může změnit ve výhodu. Zablokování Perského zálivu a zvýšení cen ropy by vedlo k ekonomickému poškození Indie, Číny, ale především Evropské unie, což může být americkými stratégy vnímáno jako cesta k posílení americké hegemonie. Útok na Írán by velmi posílil Rusko, které by ještě více upevnilo pozici výsadního dodavatele energetických surovin do EU a Evropa by se tak ještě více propadla do energetické závislosti.

Pokusy zcela v dohledné nahradit době fosilní paliva alternativními zdroji vyjma atomové energie pravděpodobně selžou. Některé poslední studie odborníků, zabývajících se environmentálními otázkami a budoucností energetiky tvrdí, že použitelné alternativy k ropě budou plně k dispozici až 90 let poté, co dojde. Podle analýz IEA (Mezinárodní energetické agentury) začala v roce 2009 spotřeba ropy klesat a tento trend bude pokračovat, ale pravděpodobně se dá také čekat zvýšení těžby nekonvenční (hůře dostupné, méně se vyplácející) ropy, čemuž by jakékoli zhoršení situace na Předním východě pomohlo.

Politika biopaliv, kterou razí Evropská unie, má nepříliš dobrou energetickou bilanci. I kdybychom se úplně oprostili od morálních otázek (dotovaná biopaliva uvrhávají do hladomoru velkou část třetího světa), demografické trendy mluví jasně proti. Už v roce 2007 v deníku Guardian upozornil Richard Norton-Taylor, že do roku 2035 vzroste počet obyvatel na 8,5 miliard, z čehož bude obyvatelstvo rozvojového světa tvořit většinu. Ta se bude potýkat s nedostatkem vody i potravin. Biopaliva tyto trendy ještě zhorší a vyvolají mohutné migrační vlny, které jako první zasáhnou Evropu.

Závěr

Komplexnost a vzájemná provázanost aktuálních bezpečnostních hrozeb pro Evropu vyžaduje pokusit se nalézt taková řešení, která nebudou omezena čistě na „hašení" vzniklých požárů, ale zaměří se na prevenci v rámci široké multilaterální aktivity.

Klíčem k udržení občanského klidu je udržení životní úrovně evropské střední třídy. Historie jednoznačně ukazuje, že volání po svržení systému a vládách silné ruky přichází ve chvíli, kdy se střední třída cítí ohrožena. Nárůst přistěhovalectví a měnící se sociální struktura Evropy může mít dramatické důsledky. Evropa by také měla preferovat přistěhovalectví selektivní před masovým.

Boj proti terorismu představuje spojité nádoby. Nelze jej omezit na okupaci problematických zemí Předního východu a střední Asie, ani na prosté konstatování, že problém terorismu zcela vyřešíme uzavřením hranic nebo zpřísněním kontrol na letištích (rasová profilace cestujících) atd. Slibnou nadějí je vtáhnout do protiteroristické aktivity islámské státy, které nejen vedou vlastní protiteroristickou aktivitu, ale často se kulturně liší od islámských center, která současné teroristické internacionále vytvářejí podhoubí. Takovou zemí je například šíitský Írán. Považovat Írán za spřízněnou sílu, ne-li za spojence ovšem bude vyžadovat změnu současného západního paradigmatu, kdy je pod vlivem USA Írán považován spíše za nepřítele, ačkoli paradoxně na rozdíl od spojeneckých arabských sunnitských států jeho území neslouží jako základna pro skupiny, které v Evropě páchají teroristickou činnost. Dobré vztahy s Íránem a uklidnění mezinárodní situace okolo íránského jaderného programu jsou nejen v politickém, ale i bezpečnostním zájmu Evropské unie. Jak ukazuje například spolupráce mezi Itálií a Libyí ve věci boje proti masové migraci ze severu Afriky do Evropy, vícestranná aktivita a kooperace s vnějšími aktéry je nadějí do budoucna.

Prognostik Arnold J. Toynbee (ale i řada dalších v minulosti) tvrdil, že za poslední půltisíciletí dochází k výskytu velkých válek v přibližně stoletém intervalu: 1494-1517, 1579-1609, 1688-1713, 1792-1815, 1914-1945. Sigmund Freud a Konrad Lorenz zase pracovali s teorií akumulace agresivní energie, která pravidelně exploduje. Potvrdí se cyklické předpovědi a čeká Evropu zhruba od druhého desetiletí nová série hegemonistických konfliktů? Přijde chvíle dramatických expozic událostí, tzv. divokých karet? Existují názory, které předpovídají do třiceti let válku o suroviny, rozpad Ruska nebo občanskou válku v Číně. Zatím není jasné, kdo by měl být v případné nové hegemonistické válce vyzyvatelem. Ostří sporu Západ - Východ se otupilo už na přelomu tisíciletí a dichotomii Sever - Jih zatím chybí revoluční vůdce. Měl by jím být radikální islám? V každém případě následujících dvacet let a způsob, jakým se Evropa vyrovná s bezpečnostními hrozbami, napoví, jakým způsobem by v případě potvrzení Toynbeeho cyklů byla schopna se s divokými kartami vypořádat. Platí, že klesající význam Evropy nemusí být zastaven, tudíž by budoucím událostem již nemusela čelit z pozice rovnocenného aktéra jako v minulosti, ale mohla by se stát objektem konfliktu a sporu druhých.

Poznámky

1. Buzan, B., Wæver O., Wilde J.: Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu, Brno 2005, s. 42.

2. Krejčí, O.: Válka, Příbram 2010, s. 146.

Text byl publikován v rámci projektu Sympozium CDK. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Podmínky politické stability a prosperity v Evropě.

Diskuse