Arnold Gehlen a my

Centrum pro studium demokracie a kultury připravuje české vydání knihy Moral und Hypermoral

„Je potřeba mít moc, aby bylo vůbec možné jednat, zejména v morální sféře. S konáním dobra je nutně spojená moc podobně jako síla se zajištěním ochrany. Hledat dobro a zavrhnout při tom moc je spojeno s povrchní a svéhlavou představou, že život by měl být prost všech omezujících podmínek a požadavků." Tolik jedna z ústředních tezí knihy Moral und Hypermoral. Arnold Gehlen toho má ale dnešku co říci mnohem víc.

Středobodem jeho díla je člověk. Člověk jako chybující, zároveň však jedinečné a nesrovnatelné stvoření, jehož základní potřebou je přežít. Gehlen tuto otázku nepojímá spekulativně jako antropologie klasického typu, ale snaží se ji smysluplně zodpovědět realisticky a na základě zkušenosti. Lze se nicméně tázat: Je možné jeho pozoruhodný, podnětný a zároveň provokující a ne vždy nesporný způsob myšlení vysvětlit nepoučitelností konzervativního životního postoje, nebo spíše odvahou čelit bezmezné víře v osvícenský ethos?

Čtyři ethosy

Gehlen neuvažuje o morálce jako o jediném obecně platném principu, který je kořenem všeho morálního jednání, ale vychází z myšlenky plurality a ze čtyř základních ethosů, které v lidské společnosti slouží (také) k potlačení agrese a obecně k přežití. Jde o princip vzájemnosti, inspirovaný mimo jiné i sociálně-antropologickými studiemi Claude Lévi-Strausse, které autor interpretuje jako instinkty, jimž lze připsat obecně zavazující hodnotu. Při zkoumání dalšího principu, fyziologických ctností sociální regulace, vychází Gehlen ze závěrů Konrada Lorenze, který se zabýval ochranitelskými a pečovatelskými reakcemi vůči dětem. Tyto reakce však mohou být rozšířeny na celou společnost, čímž vzniká nejen obecně platný sociální imperativ, ale dochází také ke znejistění instinktů. Impuls k pomoci bližnímu jako reakce na jeho fyzickou nouzi je výslovně vztažena na Martina Luthera Kinga a Mahatmu Gandího. Třetí, sympatizující princip, vycházející z myšlenek solidarity v rámci společenství, neomezuje se však pouze na určitou společnost, ale může být rozšířen na každého člověka. Rozšířenou (a přehnanou) formu tohoto principu nazývá Gehlen humanitarismem. Posledním ethosem je ethos instituce, jehož charakteristika se opět dovolává výzkumů na poli lidského jednání a regulačních mechanismů, které slouží nejen k potlačení a neutralizaci agrese, ale také k jejímu zhodnocení.

Při bližším pohledu do antropologické dílny Arnolda Gehlena se lze zastavit u dodnes zajímavého pojetí, že ethos humanity ve spojení s požitkářským ethosem obecného blaha vede k velmi nežádoucím důsledkům. Podle Gehlena tím dochází doslova k hypertrofii morálky, která ztrácí půdu pod nohama a není již slučitelná se skutečným založením člověka. Na druhé straně je tím degradována i vlastní úloha státu - zajišťování blahodárného rozvoje společnosti. Ztrátou Tyché, bohyně náhody, nebo Boha coby poslední instance úlevy hříchy a starostmi zatížené duše se člověk stal obětí vlastní morální hypertrofie, od níž není ulehčení. Podle Gehlena to vede k velmi povážlivým společenským důsledkům. Jedním z nich je výrazné protěžování privátních zájmů a přijímaní daného stavu společnosti, který je akceptován a pouze vysvětlován.

Antisubjektivismus

Gehlenova kritika však vedle časově široce pojaté antropologické dimenze staví na pranýř také současnou společnost a sahá od antikoncepční pilulky až po zákaz cenzury. Zčásti se jedná i o možnou kritiku subjektivismu, který se antropologovi, jenž připisuje institucionálnímu uspořádání moci zásadní roli, jeví jako navýsost nebezpečný jev. Podstatou subjektivismu totiž může být neustálý útok proti svátosti institucí, jež podle jeho názoru zajišťují systém.

Etika je pro Gehlena fenoménem, který je třeba zkoumat s vědomím jeho historické a biologické danosti; je tedy třeba se dívat na to, co je, a nikoliv na to, co by mělo být. V tomto ohledu je jistě možné ne bezdůvodně považovat Gehlenovo dílo i za pokus o rehabilitaci státu, jenž se proměnil v dojnou krávu přerozdělující veřejné prostředky. Nejde však o problém osobních rozhodnutí, ale o přirozenost a nutnost přežití člověka. Jinými slovy, výsledky jsou dány již tím, jaký člověk je, a nejsou ovlivněny všeobecně platným etickým principem uznávaným ještě v době osvícenství. Na místo v současnosti protěžovaného individualismu kombinovaného s kultem štěstí, jež na jedné straně kladou na člověka vysoké nároky, na straně druhé však obsahují i negativní prvky rezignace na obecně nesplnitelné morální požadavky a snahu o racionální včlenění negativních aspektů moderní společnosti do jejího celkového obrazu, nastupuje idea instituce.

Tuto ideu však není nutné vnímat společně s kritiky Gehlena za každou cenu negativně jako překážku omezující svobodu jedince, ale spíše jako snahu o zaplnění vzduchoprázdna, které zůstává jako zahořklá pachuť přilepená na patra politiků vynášejících prázdné floskule o ideálním stavu, reformě, demokracii, korupci, kontrole úřednického aparátu a blahodárné roli státu nutného k udržení blahobytu. Jde o dobře promyšlenou hru, ve které, jak se domnívá Gehlen, jsou zapojeny - a to nikoliv jako nezávislý a nestranný pozorovatel - i média, která nahrávají celkovému, až hédonisticky laděnému rázu celé společnosti.

Při kritice subjektivismu a obecných nosných etických idejích není nutné, jak uvádějí Gehlenovi kritikové, zacházet do krajnosti, tedy zamítat je. Danému stavu lze čelit právě ideálem, nikoliv nepodobným tomu, který vedl Antigonu nejen k morálně správnému zahájení pohřebních rituálů, ale také k ochotě podvolit se „zaslouženému" trestu podle práva, který následoval. Gehlenova práce může zároveň poukázat na znepokojivý faktor, který se vznáší nad všemi státy s chaoticky neuspořádanými poměry: bez platných a uznávaných regulujících mechanismů již zdaleka nezajišťují blahobyt svých občanů, často to ani nebývá jejich cílem. Naopak se zvyšuje nebezpečí vzrůstu vlivu populisticky laděných ideologií všeho druhu, jejichž nabídka (jakkoliv utopistická) může být majoritou společnosti akceptována. Je však i otázkou, do jaké míry mohou moderní následovníci Antigony přispět v dobovém klimatu k nápravě této situace.

Hledání dobra (či obecného dobrého) a správných etických principů představuje v dějinách idejí jeden ze základních konceptů, byť jeho naplňování se liší v závislosti na postoji autora, historických souvislostech a podmínkách soudobého vědeckého diskurzu. Etika a morálka hrají v tomto konceptu zásadní roli. V rámci této diskuze jistě není zcela bez užitku věnovat pozornost i zajímavým a zároveň znepokojujícím tezím antropologa Gehlena, jenž jako kritik intelektuální elity a protestního hnutí druhé poloviny 60. let výrazným způsobem z konzervativních pozic zasáhl do krajiny idejí po druhé světové válce.

Autor je historik středověku a překladatel.

Diskuse