Berlusconi a jeho kritický „krejčí“

Kateřina Hloušková | 10. 1. 2011

Poslat do Kindlu

---

Itálie nepřijde po bouřlivém hlasování o svoji vládu, ale většina garantovaná třemi přeběhlíky je spíše předzvěstí dalších bouří než klidného vládnutí až do řádných voleb v roce 2013. Před parlamentem hořely transparenty, uvnitř létala silná slova i facky, hlasování muselo být přerušeno, premiér na protest proti srovnání s panamským diktátorem Noriegou opustil sál...

Vláda, která po volbách v roce 2008 disponovala rekordní a velmi luxusní většinou 100 hlasů, se nakonec tak tak zachránila a bude muset, stejně jako předcházející kabinet Romana Prodiho, každodenně bojovat o přízeň parlamentu. Cesta k předčasným volbám je otevřená, ovšem ty rozhodně nejsou dobrým řešením. Ostrá předvolební kampaň je tou poslední věcí, kterou jedna z nejzadluženějších evropských ekonomik potřebuje. Ať je Berlusconi jakkoliv svérázný, jeho vláda dosud vždy měla sílu prosadit přísnou kontrolu státních výdajů, což Itálii momentálně drží stranou největších evropských ekonomických kolapsů. Premiérovo vítězství má ale hořkou příchuť. S výjimkou Ligy severu ho všechny ostatní strany obvinily, že si hlasy přeběhlíků získal korupcí a v některých případech i výhrůžkami.

Zdálo by se, že důvěra Italů v takovou politiku bude patrně někde u bodu mrazu, ale podle průzkumů veřejného mínění zveřejněného britskou BBC se současná středopravicová vláda stále těší větší podpoře voličů než opoziční levicové strany. Jak je to možné?

Silvio Berlusconi je třetím nejbohatším mužem Itálie (na prvním místě je Michele Ferrero, jenž stojí v čele potravinářského impéria zahrnujícího zejména Nutellu, na druhém Leonardo Del Vecchio, zakladatel a předseda společnosti Luxottica vyrábějící luxusní brýle) a v celosvětovém žebříčku obsadil se 9,4 miliardami dolarů 74. místo. V zemi prakticky neexistuje televizní kanál, který by nepodléhal jeho kontrole. Soukromé televize kontroluje jeho firma Mediaset, státní vysílání loajální úředníci. Není těžké přestavit si ty, kterým imponuje jeho život na vysoké noze, moc i vztah k ženám. „Každý den ulovím jeden vtip a jednu ženu." „Ženy stojí ve frontě na svatbu se mnou, protože jsem milý chlap, jsem v balíku a vím, jak se k nim chovat." Taková a mnohá další „moudra" k Berlusconimu patří stejně jako jeho sexuální skandály. Někdy je to však skutečně příliš. Připomeňme jen ty nejkřiklavější případy: koncem roku 2009 pobavila nejen celou Itálii legendární nahrávka Berlusconiho rozhovoru s luxusní prostitutkou Patrizií D'Addario, ve které ji mimo jiné vyzývá, ať na něj laskavě počká v posteli s nebesy, dárku od Vladimira Putina. Nebo skandál loňského léta, kdy byla na milánském policejním velitelství zadržena sedmnáctiletá Maročanka jménem Ruby, obviněná z krádeže tří tisíc eur, ale stačil jeden telefonát z nejvyšších míst a mladá dívka byla opět na svobodě. Ukázalo se totiž, že tato velmi pohledná slečna, která uprchla z domova pro nezletilé v sicilské Messině, je jednou z escort-girls, které se při více než jedné příležitosti účastnily večírků v Arcore, milánském sídle Silvia Berlusconiho. A tak ani v hluboké noci Cavalliere Berlusconi neváhal a z mobilního telefonu velitele své ochranky zavolal šéfovi kabinetu milánského policejního velitelství a řekl mu, že dívka, která se nachází na policii, je příbuznou egyptského prezidenta Husního Mubaraka, a neměla by tedy být předána do péče ústavu pro nezletilé, ale vyzvedne si ji paní Nicole Minettiová, členka rady regionu Lombardie, další velmi mladá a velmi půvabná žena z premiérova nejbližšího okolí, jež je oficiálně Berlusconiho dentální hygienistkou. I přes pochopitelnou snahu vše ututlat se o tom dozvěděla opozice a tisk. Nicméně ze slov ministra vnitra Maroniho vyplývá, že „policie jednala podle zákona", a Berlusconi se vyjádřil také jasně: „Mám rád život a ženy a nebudu svůj styl měnit."

I když tyto a mnohé podobné příklady svádí k tomu brát celou situaci na lehkou váhu, ona to zase taková legrace není. Berlusconi je dlouhodobě (a nutno říci, že důvodně) podezřelý z nejrůznějších manipulací i trestných činů. Při posledních volbách na jihu Itálie, kde nejen politický život stále pevně drží v rukou mafie, se mu jakoby zázrakem podařilo získat naprostou většinu hlasů. Podobně se mu daří i na mezinárodní scéně. Z obsahu nedávno zveřejněných tajných zpráv americké diplomacie na serveru WikiLeaks vyplývá, že italský předseda vlády se údajně osobně obohacuje na obchodu s energiemi. Tyto údaje pochází z pera bývalého amerického velvyslance v Římě Ronalda Spogliho a jeho nástupce Davida Thornea. Vůdce italského kabinetu všechna tato obvinění sice rezolutně odmítá, ale zároveň není schopen vysvětlit pozoruhodný nárůst svého majetku v posledních letech. A Spogli informoval i o dalších údajných podivných praktikách italského a ruského premiéra; na ty ho zase upozornil gruzínský velvyslanec v Římě. Putin prý slíbil Berlusconimu procenta ze zisků, které poplynou z každého plynovodu postaveného Gazpromem ve spolupráci s největší italskou ropnou a plynárenskou společností ENI. Jedná se o plynovod South Stream, společný projekt Gazpromu a ENI, na který se pohlíží jako na konkurenta plynovodu Nabucco, jehož výstavbu upřednostňuje Evropská unie a k jehož projektu dala původně v 90. letech podnět americká administrativa. Zdá se tedy, že Berlusconiho se špičkami ruského impéria nespojuje jen vkus při výběru zařízení ložnice.

Můžeme-li uvedené informace označit za poněkud obskurní, nepodložené, a tedy nevhodné k seriozním debatám, názory předního světového politologa, jednoho z největších kritiků italské společnosti, již tak snadno přehlédnout nelze. A přitom jsou neméně alarmující. Mluvím o Giovannim Sartorim („sarto" znamená v italštině krejčí, „sartoria" krejčovská dílna, odtud i název článku, pozn. aut.), který se ve své poslední knize Il Sultanato složené z vybraných komentářů, jež pravidelně píše do deníku Corriere della Sera, netají názorem, že Itálie již není demokratickou zemí, ale jistým druhem sultanátu. „Mám strach z máločeho," píše, „ale skutečně mě děsí úroveň nenucenosti a intelektuálního úpadku manifestovaného většinou našich rádobyctihodných. Žádný dovršený bipartismus! My žijeme v sultanátu, na nejhorším z dvorů." A pokračuje: „Berlusconi dovolí Bossimu to, co Bossi chce (federalismus a dvě klíčová ministerstva) a nějaké dárečky dostane i Fini (povýšil jej na šéfa dolní sněmovny parlamentu), ovládá stranu, jež mu leží u nohou, jmenuje ministry, jak se mu zlíbí, vyhodí kohokoliv, jako by to byl jeho osobní personál. Nikdo ani nedýchá. Ministři z jeho strany jsou ve funkci díky jeho milosti. A pokud jejich pán rozhodne, vracejí se domů bez jediného zareptání. Za jeho vlády nepostrádáme ani příjemný harém plný krásných žen. Sultanát tak vždy vypadal."

Sartori svá velmi expresivní slova následně poněkud mírní a vysvětluje tím, že mu jde hlavně o to, aby levicová opozice konečně přestala Berlusconiho pouze nekonstruktivně osočovat a aby se shodla i na jiném programu, než je vykřikování, že Berlusconi je nový diktátor, nový Mussolini. „Nikdo se dnes neprohlásí za diktátora. Naopak všichni budou předstírat, že jimi nejsou. A Berlusconi? Je diktátor? Ne, nejde proti ústavě. Může se jím stát? Ano, reformy, které prosazuje, směřují k tomu zbavit moci a pohltit to, co jej může brzdit. Ale chce se skutečně stát diktátorem? Domnívám se, že Berlusconi chce prostě dělat to, co se mu líbí, v tom je výborný, dokáže si uvolnit ruce, nesnese, když jej někdo brzdí." Na jiném místě dodává: „Vždy píšu a říkám, že Berlusconi je v tom, co dělá, nedostižný, vzešel ze světa varietního umění, zná řemeslo, umí se dobře prodat, má neuvěřitelný politický čich, vyzná se v obchodech, je špička a nemá protivníka, který by se mu mohl postavit. Italové nic neví, nejsou o ničem informovaní, jsou doslova zdrogovaní televizí, která je v Berlusconiho rukou, ta nic nevysvětluje, nesnaží se, aby cokoliv pochopili, všechny problémy spíše maskuje, než aby jim čelila. Italové nemají mnoho na výběr, nenabízí se jim alternativy, není jim vysvětlováno, jakým problémům jejich země čelí a co je čeká."

A italská opozice? Sartori je sice jedním z největších kritiků Berlusconiho pravicové vlády, ale rozhodně to neznamená, že by si dělal iluze o italské levici. V roce 2006, kdy první Berlusconiho vládu vystřídala vláda Prodiho, napsal: „Když jsem kritizoval Berlusconiho, znamená to, že mám nyní hájit Prodiho? Ne, domnívám se totiž, že když je někdo imbecil, neznamená to, že jeho protivník je génius." A jinde dodává: „Ztratit deset let tím, že tvořím levici, která bude schopna absorbovat i extremisty, které následně nedokáže usměrnit, to je obrovská chyba."

Prosincové hlasování o důvěře potvrdilo, že kdysi nejsilnější levice západní Evropy má dnes v italské politice velmi slabou pozici, chybí jí silný lídr a krom kritiky premiéra nemá žádný důvěryhodný alternativní program. Italská levice je nyní bezzubá a roztříštěná až k naprosté paralýze, a tak největším nepřítelem je Berlusconimu jeho nedávný spojenec Gianfranco Fini.

Předseda poslanecké sněmovny, který se i díky Berlusconimu stal z krajního pravičáka respektovaným politikem, nyní zahájil útok, rozehrál hru, na jejímž konci by se rád viděl jako nástupce v nynější Berlusconiho funkci. Někdejšímu vůdci postfašistického Italského sociálního hnutí, který se dokázal transformovat ve všeobecně přijatelného pravicového politika, se zdá, že právě nyní nadešla jeho chvíle. Ovšem za Berlusconim stojí jeho nejužší spolupracovníci a hlavní spojenec - Liga severu v čele s Umbertem Bossim. Ta se bojí, že v případě magnátovy rezignace by se vytvořila vláda, která by prozatím pohřbila realizaci daňového federalismu, o který jde Lize především. Všechny průzkumy veřejného mínění ukazují, že při eventuálních jarních volbách bude Liga nejsilnější politickou stranou na sever od Boloně, tedy v nejlidnatější a nejbohatší části země.

Berlusconiho éra se nám může zdát za zenitem, ale rozhodně ještě neskončila.

Revue Politika 1/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse