Jak vypadá ruská koncepce sbližování s EU?

Koncem listopadu byl ministerský předseda Ruské federace Vladimír Putin na pracovní návštěvě v Berlíně. Jeho sdělení i článek publikovaný v den jeho příletu v Süddeutsche Zeitung zněly jako program. Pomohly publiku, aby se seznámilo s ruskou představou o navazování spolupráce mezi Ruskou federací a Evropskou unií, jmenovitě v hospodářské oblasti.

Ta se zaměřuje především na výměnu kapitálu a převádění unijních technologií do Ruské federace výměnou za ruské přírodní suroviny a odbytiště. Ruská federace požaduje, aby se společné investiční projekty intenzifikovaly co možná nejrychleji, zatímco ruské federální právo se bude přizpůsobovat západní legislativě postupně.

Moskva volá po posílení hospodářského angažmá Evropské unie v Ruské federaci, protože ji to na jedné straně osvobodí od závislosti na surovinové konjunktuře, do které ruské elity uvrhla hospodářská krize, a na straně druhé jí posílení spolupráce s Evropskou unií poslouží k posílení mezinárodního postavení vůči rostoucí roli Čínské lidové republiky.

Ovšem ruské předpoklady mají šanci uspět jen do určité míry. Lze totiž očekávat, že vliv evropských investic bude pokračovat, ale ne tak, jak by se Moskvě líbilo, pokud se zároveň nebude měnit i ruská politika.

Jak si pan Putin představuje rusko-unijní spolupráci

Vladimír Putin se ve své koncepci rusko-unijních vztahů odvolal na již dříve formulované zásady spolupráce, které obsahují Dohoda o partnerství a spolupráci (1994 a 1997) nebo tzv. Jízdní řády společného hospodářského prostoru (2005). Ruská federace a Evropská unie mají zpočátku rozvíjet spolupráci vycházející z velkých společných obchodních projektů (včetně výměny aktiv) a až v následující etapě se vynasnaží postupně sjednocovat právo a standardy (jako je oblast volného obchodu a další hospodářské integrace). Ministerský předseda Putin to ilustroval na příkladu sjednocení Německa v roce 1990, kdy politické rozhodnutí zrychlilo vzájemné přizpůsobování.

Premiér Ruské federace se současně snaží získat faktický vliv na formování vnitřního unijního práva a domáhá se jeho revize - zachování vertikálně integrovaných energetických koncernů, toho, aby ruský plynárenský monopol měl přístup do všech unijních sektorů, resp. aby se pozastavila jejich další liberalizace (tj. třetí energetický balík). Dalším unijním příspěvkem by měly být poslední výkřiky technologií. Jako protihodnotu nabízí Ruská federace své surovinové zdroje a odbytiště (a nadto nevylučuje zahraničním investorům možnost vstoupit na ruský energetický trh).

Ruská strategie umožňuje rovněž rozvoj spolupráce mimo energetiku, např. ve strojírenství, v kosmickém průmyslu nebo ve farmaceutice, až po zakládání strategických rusko-unijních obchodních podniků (tedy v oblasti, kde už má zkušenosti německý Siemens nebo francouzský Renault).

Dvojí tvář Ruské federace: deklarace a činy

Prohlášením Ruské federace o tom, že chce intenzifikovat spolupráci, je na překážku mimo jiné ruská protekcionistická politika bránící jí v plném členství ve Světové obchodní organizaci (vstupní rozhovory se táhnou již od roku 1993). Jako jiný příklad je možno z posledních let uvést zvyšování exportních cel u dřeva, třebaže příslušný protokol byl s Evropskou unií podepsán již roku 2004, anebo v roce 2010 uzavření celní unie s Běloruskem a Kazachstánem.

Pochybnosti budí taktéž prohlášení Ruské federace o tom, že je připravena se otevřít soukromým investorům včetně zahraničních. Moskva na jedné straně značně omezila seznam strategických podniků, odmítla na pět let provádět rozsáhlé privatizační plány a zjednodušila migrační (vystěhovalecká) práva u vysoce kvalifikovaných specialistů. Na straně druhé se ale plánovaná privatizace má týkat především minoritních akciových balíků, z čehož plyne, že stát si nadále vyhrazuje právo na kontrolu a řízení hospodářství. Míra korupce přitom v Ruské federaci nadále roste a soudnictví nezaručuje skutečnou vymahatelnost práva. V Ruské federaci jsou poškozovány zájmy zahraničních investorů, kupříkladu energetických koncernů Shell nebo BP. Současně ale ruský kapitál investuje v Evropě a ne vždy bere ohled na místní legislativu, jak je to příkladmo vidět na tajném skupování akcií švýcarské společnosti Oerlikon organizovaném ruským koncernem Renova anebo u evropského branného koncernu Evropské letecké obranné a kosmické společnosti (EADSC), jejíž akcie byly skupovány ruskou zahraniční obchodní bankou Vněštorgbank.

Co vlastně Ruská federace deklaruje...

Myšlenky, které předkládá ministerský předseda Vladimír Putin, jsou ve skutečnosti obvyklou ruskou pobídkou k tomu, aby se unijní byznys připojil k modernizaci ruského federálního hospodářství prostřednictvím investic a dodávek technologií. Je to krajně riskantní zvláště v souvislosti se současnou hospodářskou krizí, která ruské elitě posvítila na nebezpečí padnout do závislosti na surovinové konjunktuře.

Evropská unie je přirozeným partnerem Ruské federace, partnerem, který zaručuje dost přitažlivé podmínky spolupráce, mimo jiné i proto, že je ochoten - na rozdíl od Čínské lidové republiky - platit za ruské suroviny značně vysoké ceny.

V celosvětovém měřítku směřují ruská ujišťování o spolupráci s Evropskou unií k posilování postavení Ruské federace v jejích rozhovorech s Čínskou lidovou republikou, resp. v mezinárodních souvislostech k budování světové multipolarity.

... a co se z toho nakonec uskuteční?

Premiér Vladimír Putin zveřejnil svou iniciativu ještě před rusko-unijním summitem, který se uskutečnil v prosinci. Že to učinil ve Spolkové republice, není náhoda, protože ta je jako člen Evropské unie hlavním rusko-federálním partnerem. A krom toho je i přívržencem politiky evropsko-ruského sbližování. Počáteční oficiální reakce Berlína, například přímo od kancléřky Merkelové, byla sice dost kritická a zdůrazňovala rozpory v ruských činech a deklaracích, později ale bylo toto stanovisko poněkud uhlazeno a politici stejně jako představitelé velkého německého byznysu ruskou myšlenku a snahu sbližovat se s Evropskou unií obecně podpořili.

Naděje ruských postulátů se mohou splnit jen do určité míry. Lze očekávat, že velké unijní firmy budou v Ruské federaci více investovat, již nyní se nicméně smiřují se závislostí ruského trhu na kremelských podmínkách; jde jim o „prosté" rozšiřování vlastních aktivit v Ruské federaci.

Zdá se, že lobbování velkých evropských byznysmenů neumožní uskutečnění zbývajících ruských postulátů. Stanovisko Evropské unie se až dosud s ruskou vizí rozcházelo. Unijní instituce se mimo jiné domáhají toho, aby Ruská federace uskutečnila rozsáhlé změny v legislativě, aby odpovídala evropským právním normám. Jde především o záruky bezpečnosti investic umožňující rozvíjet spolupráci s Ruskou federací i menším a středním podnikům. A krom toho Brusel důsledně směřuje k další liberalizaci trhu se zemním plynem. Navzdory ruským postulátům.

Text Iwony Wiśniewské z newsletteru Centra východních studií ve Varšavě, 1. prosince 2010, přeložil Jaromír A. Máša. Redakčně upraveno.

Diskuse