Homosexualita v zajetí sociálního inženýrství

Jsou vinni liberálové, nebo konzervativci?

Poslední dobou se v konzervativních médiích doslova roztrhl pytel s teoriemi o formování nového „homosexuálního náboženství". Z příkladů uvedu třeba specializované číslo Konzervativních listů 3/10 či Bulletin Občanského institutu 3/2010 (s podtitulem „Když se homosexualita stává druhem náboženství") A pokud je možné bývalého ředitele Občanského institutu Michala Semína stále nazývat „pravověrným" konzervativcem, pak zmínka o „homosexualismu" nechybí (alespoň mezi řádky) ve většině jeho publikovaných článků. S trochou nadsázky se dá říci, že vztah k homosexualitě je dnes jedním z nejvěrnějších indikátorů sociologického vymezení na škále liberalismus - konzervatismus. Je alfou a omegou občanského konzervatismu (reprezentovaného u nás např. Občanským institutem či Konzervativní stranou) i konzervatismu národního (reprezentovaného mj. Institutem sv. Josefa, iniciativou D.O.S.T., stranou Právo a spravedlnost či některými zaměstnanci Hradu).¹

Co je vlastně konzervativním ideovým zdrojem odmítnutí homosexuality jako legitimního fenoménu? Je to samozřejmě křesťanství, resp. židovství. Konkrétně jde přibližně o šest biblických odkazů, kde je téma homosexuality diskutováno v poměrně specifických kontextech.² Explicitní příklady nepromiskuitního homosexuálního jedince (vzájemně dobrovolného homosexuálního vztahu dvou osob, případně boje s homosexuálním pokušením) v Bibli nenacházíme.

Můj text nemá za cíl těchto několik biblických míst vykládat (mohu-li doporučit poměrně zajímavou „biblickou" polemiku „progay" a „protigay" strany, je dostupná zde). Záměrem mého článku je spíše vznést otázku, zda konzervativní reakce na tyto odkazy je ideologicky konzistentní a věcná. Případně zda zmíněné téma není v celkovém kontextu konzervativního myšlení přeceňováno (i za předpokladu, že nesouhlasíme s legitimitou praktikované homosexuality). A konsekventně, zda konzervatismus nepodléhá ideologickému inženýrství, které kritizuje u svých morálně-liberálních oponentů.

Co je konzervatismus?

Náplní konzervativního myšlení je hájit a „konzervovat" objektivně dobré, ryzí ideje, jak v politice a ekonomii, tak v dalších souvisejících společenských oblastech. Konzervatismus se snaží demaskovat odchylky od „pravověří". Mezi tyto odchylky řadí relativizaci osvědčených hodnot, jež - ve jménu poživačného životního stylu - podkopává ctnosti, jako je osobní sebezapření či disciplína, přirozená hierarchie společnosti atp. Roger Scruton konzervatismus popisuje jako „politiku odloženého účinku, jejímž cílem je zachování života a zdraví společenského organismu na co nejdelší dobu". Konzervativní myšlení zřetelně ukázalo, že respekt k přirozenému (národnímu, kulturnímu, sociálnímu) uspořádání společnosti pozitivně koreluje se svobodou a zodpovědností člověka.

Pokud konzervatismus demaskoval ideologické dopady hédonismu a dopady upřednostňování krátkodobého užitku před užitkem dlouhodobým, znamená to také, že může zároveň odmítat homosexuální jednání en bloc?

Soudobý konzervatismus respektuje praktikovanou homosexualitu jako osobní záležitost každého jedince, odvolává se však na teoretiky konzervativního myšlení, kteří v minulosti aktivně podporovali legislativu, jež stejnopohlavní sexuální styk trestala. Národní konzervativci uvedenou ambivalenci přiznávají. Námitka konzervativců občanských spočívá v tvrzení, že ve svobodné společnosti je možno svobodně hřešit či provádět nepřirozené věci, pokud tím není ohrožena svoboda někoho jiného. Toto chování však nesmí být privilegováno (jako je privilegováno chování přirozené). Budiž. Jde však o koncept poměrně nejasný. Příkladů, které tuto nejasnost dosvědčují, by bylo možné uvést celou řadu: Smí svobodná společnost poskytnout stejná práva výrobcům cigaret a provozovatelům heren jako podnikatelům působícím v „ctnostnějších" oborech? Smí „nepřirozená" odvětví regulovat spotřebními daněmi, zákazy vstupu mladistvým, zákazy podnikání v konkrétních obcích, památkových zónách, omezením reklamy? Či snad úplnou prohibicí? Smí svobodná společnost regulovat prostituci? Nebo jsou požadavky na legalizaci prostituce legitimními? Causa homosexuálů je svým způsobem podobná: Smí mít homosexuálové paralelní zákon o registrovaném partnerství? Smí „nepřirozené" fenomény požívat stejné legislativní instituty jako fenomény přirozené? A naskýtá se ještě další otázka: Toleruje-li soudobý občanský konzervatismus homosexuální jednání (pod vlivem jakési liberálně-konzervativní ideové fúze), proč odmítá homosexuální ideologii? A činí tak právem?

Jinak řečeno, je homosexuální ideologie opravdu projevem paralelního aktivismu rebelujícího proti přirozenému řádu?

Odpověď je v podstatě kladná. Ano, hnutí gayů je vedeno ideologickým novátorstvím. Odmítá již nadále uznávat homosexualitu jako anatomickou a hormonální odchylku od biologické normy. Své odmítnutí hájí pomocí konceptu tzv. egodystonie a egosyntonie. Tento psychologicko-sexuologický konstrukt spočívá v tezi, že je-li někdo plně ztotožněn se svou nemocí (případně odchylkou od převažující normy), nejde už vlastně o nemoc či odchylku, ale o legitimní alternativu (obdobně jako např. leváctví). Tzv. egosyntonní homosexuál si již nepřeje změnu sexuální orientace, ani kdyby byla teoreticky možná (o dopadech tohoto fenoménu na relativizační trendy píši více zde). Hnutí gayů rovněž posuzuje svět prizmatem gay agendy, a tak upozaďuje relevanci jiných sociálních fenoménů.³

Jsou však veškeré body gay agendy nutně ideově aktivistické? Nezbývá žádný prostor pro věcnou diskusi? Vskutku nemají gay aktivisté v ničem pravdu?

Styčné body

Uznáme-li jako konzervativci legitimitu fenoménu zvaného homofobie, tedy pronásledování a utlačování homosexuálů (přes terminologicky problematickou konotaci tohoto pojmu), pak prostor pro podobnou diskusi je. Ano, téma boje proti homofobii bylo „ukradeno" levicově-relativistickými kruhy. Přesto platí, že dospívající homosexuál bývá svými vrstevníky vysmíván a častován hanlivými výrazy; že „monogamní" homosexuální pár, který se na ulici drží za ruku (rozuměj: v decentním, nikoliv obscénním slova smyslu) je terčem posměchu a ostentativní pozornosti (v lepším případě) nebo terčem fyzických útoků a pokřikování např. ze strany skinheadů (v případě horším); že vyžaduje nemalou odvahu svou homosexualitu veřejně přiznat před svými blízkými. A to samozřejmě mluvím jen o homofobii „plíživé", nikoliv o oné vypjaté, která v některých zemích nabývá obludných projevů genocidy.⁴

Tolik k otázce, zda je možná věcná a praktická shoda mezi křesťanem (či židem) a konzervativcem na straně jedné a homosexuálem na straně druhé. Leckterý konzervativec by ale mohl zajít ještě dál. Pokud bychom předpokládali, že „monogamní" svazek dvou homosexuálů není a priori hříšný (a doložili bychom toto tvrzení seriózní exegezí biblického textu), vznikl by i další prostor pro ideový průnik mezi konzervativci a gayi. Legitimovala by se totiž samotná aspirace homosexuálů na veřejné kulturní projevy či na adopce dětí (připomínám, že hovořím teoreticky).

Jinými slovy, veřejné kulturní a politické projevy gayů (a jejich aspirace na adopce dětí) jsou nelegitimními primárně za předpokladu „opačné víry", tj. víry v hříšnost homosexuálního jednání.

Posledním aspektem, který bych chtěl zmínit, je téma odmítnutí gay agendy ze strany „nekřesťanských" konzervativců, případně ze strany agnostiků. Myslím si, že kruciální námitka vůči gay agendě (coby agendě relativizace a hédonismu) je námitkou primárně náboženskou, nikoliv politickou, a proto se domnívám, že teorie přirozeného řádu je z tohoto hlediska nekonzistentní a nedůsledná. Tvrdí-li například Silvio Berlusconni, že „když se (mu) stane, že se podívá na pěknou dívku, je to pořád lepší než být gay", jde nejen o výrok šovinistický a pokrytecký. Z hlediska probíraného tématu jde také o výrok ideologicky naivní. Jinak řečeno, představitel mainstreamové liberálně-konzervativní pravice zde zcela svévolně určuje hranice přirozeného řádu. A kritika gay agendy v takovém případě (v případě, že byla vyřčena „nekřesťanem") ztrácí svou legitimitu i logiku.

Z uvedených důvodů se domnívám, že konzervatismus by měl svůj ideologický zdroj k tématu homosexuality jasně pojmenovat a nemaskovat jej zástupnými důvody typu eroze klasické rodiny. Pro samotné gaye jsou tyto důvody stejně nečitelné a neuchopitelné.

Pět doporučení

Konzervativci i liberálové by měli homosexualitu přestat považovat za rukojmí svého sociálního inženýrství. Na jedné straně platí, že homosexuální lobby je ovládána marginální elitářskou skupinou propagující jevy jako „gay hrdost", obscénní projevy v průvodech, feminní a změkčilé chování (které není pro většinu homosexuálů vůbec charakteristické) ap. Tato skupina navíc vytváří, jak jsem již uvedl, levicové a pokrokářské koalice s hédonisty, nepřáteli evangelia, nepřáteli Izraele a alternativními aktivisty proti všemu možnému. Na straně druhé ale platí, že konzervativci neříkají jasně, proč a jak praktikovaná homosexualita souvisí se zmíněným hédonismem a relativizací, a na biblicky problematicky dokazatelném předpokladu stavějí konstrukce, které - jak jsem předeslal v úvodu článku - jsou dnes pohříchu jedním z hlavních indikátorů dichotomie konzervatismus - liberalismus. Obětí není nikdo jiný než většina mlčících, ustrašených homosexuálů, kteří jsou zmateni a bezděčně inklinují k antiklerikalismu, včetně většiny pasivních konzervativních příznivců, kteří toto téma nikdy nemuseli osobně řešit a vytvářet si k němu vlastní apologii.

Co tedy doporučit občanským konzervativcům ke korekci jejich agendy? (Obávám se, že konzervativci národní jsou pro svůj aktivismus ztraceným případem.)

1. Nadále poukazovat na krátkozrakost a škodlivost sexuální nevázanosti pro celkové společenské paradigma (bez ohledu na sexuální orientaci).

2. Uznat závažnost problému homofobie, což nemusí nutně znamenat souhlas s používáním tohoto termínu, a spoluvytvářet společenské prostředí, které homosexuály nedegraduje a nevysmívá se jim, ale naopak jim nabízí sociální přijetí (bez ohledu na to, zda homosexualitu praktikují, nebo žijí v celibátu).

3. Na zahraničněpolitické scéně vyvíjet tlak na režimy, které homosexuály pronásledují a zabíjejí (což je ostatně v souladu s dlouhodobým chápáním neokonzervativního vnímání světa, které odmítá tolerovat legitimitu tyranských režimů).

4. Zdržet se předpokladu, že homosexualita přímo souvisí s hédonismem a relativizací, neboť tento předpoklad je historicky, sociologicky a biblicky příliš spekulativní a platí jen v omezených případech (pokud vůbec).

5. Nezacházet v rozsahu a propracovanosti „teologie homosexuality" dále než zachází Písmo a z konzervativní agendy toto téma spíše eliminovat.

Poznámky

1. Aby nedošlo k terminologickému nedorozumění, budu v další části článku termínem „konzervatismus" chápat jeho občanskou verzi (neuvedu-li jinak).

2. Viz např. kultický zákaz „spaní s mužem jako s ženou" (tento akt je zde pojmenován slovem „ohavnost" obdobně jako např. pojídání vepřového masa), pokus o znásilnění Noeho hostí v Sodomě, Novou smlouvou zmiňované dekadentní vydržování si chlapce mužem v souvislosti s odsuzovanou „změkčilostí" (řecké termíny malakoi a arsenokoitai) či Pavlova zmínka o homosexuálním styku coby symbolu římského modlářství.

3. Námitkou vůči tomuto tvrzení může být, že podobný princip je průvodním znakem každého obrodného procesu, a to včetně někdejší luteránské reformace či soudobého letničního hnutí. Nemám ale za to, že reformace byla vzpourou vůči konzervativním hodnotám. Rozdíl spočívá v tom, že gay aktivismus je ideově neukotveným, pokrokářským fenoménem, který nedoceňuje hodnoty tradic. Proto implicitně i explicitně vytváří koalice proti přirozenému pojetí světa, většinou s levicovými a morálně-liberálními systémy.

4. Výmluvné je i pasivní přihlížení evropské (konzervativní) politické reprezentace vůči masakrům homosexuálů v některých zemích či fakt, že nejen konzervativní, ale dokonce i liberální evropský mainstream se oportunisticky přizpůsobuje diplomatickým požadavkům islámského světa. Ba co více, i v ČR se občas objevují úvahy o zabíjení homosexuálů. Letos na jaře vzbudila rozruch výzva Michaela Kretschmera z hnutí D.O.S.T. k justičním vraždám homosexuálů. Podle mého soudu jde o bezprecedentní skandál a vhodnou reakcí pravého konzervativce by bylo podat na dotyčného publicistu žalobu.

Autor je publicista. Jeho texty pravidelně vycházejí v internetovém deníku Neviditelný pes, příležitostně v Konzervativních listech.

Diskuse