Paradox globální chudoby

Nicholas Eberstadt, který je držitelem Henry Wendt Chair v politické ekonomii na American Enterprise Institute, ve svém článku z říjnového vydání časopisu Commentary poukazuje to, že na Zemi budou i v dohledné budoucnosti žít stovky milionů lidí v absolutní bídě, přestože velká část světa zažívá bezprecedentní růst bohatství.

Po krátkou, slavnou a nezapomenutelnou chvíli před dvaceti lety to vypadalo, že na tu velkou a strašnou otázku, která odnepaměti trápí lidstvo, byla konečně nalezena odpověď. Mohou obyčejní muži a ženy ze všech koutů Země doufat, že se jim a jejich potomkům dostane díky společenskému uspořádání ochrany před zničující chudobou a materiální bídou, které odpradávna sužují lidstvo? Po několik radostných roků na počátku devadesátých let se mnohým z nás zdálo, že nám dvacáté století konečně rozhodně a nezvratně dalo jednoznačnou odpověď: ano, je to možné.

Holá fakta koneckonců jednoznačně dokazovala, že lidé po celém světě skutečně zažívají doposud nevídané exploze masové prosperity (spíše než její dočasné a přechodné výrony), že dochází k naprosté transformaci materiálních podmínek lidstva a že z absolutního materiálního nedostatku, který býval běžnou každodenní starostí lidstva, se stane abstraktní učebnicová kuriozita.

Podle odhadů ekonomického historika Anguse Maddisona došlo mezi lety 1900 a 1989/1991 ke zčtyřnásobení průměrné světové produkce zboží a služeb na osobu. Ve skupině západních společností, kde byl proces moderního ekonomického růstu zahájen, došlo k ještě výrazně většímu nárůstu příjmů. Pro členství v „západním klubu" nicméně není třeba evropského původu nebo „pozadí", jak dokázaly asijské země jako Japonsko, Jižní Korea a Taiwan.

Formule, jak zajistit neustávající zvyšování životní úrovně, byla jednoznačně ustavena. Teď už jen bylo třeba ji rozšířit do těch částí Země, kde se jí doposud nebylo možné řídit - před dvaceti lety především z politických důvodů (skoro třetina světové populace žila na konci osmdesátých let stále ještě v komunistických zemích).

Na počátku devadesátých let, kdy došlo k definitivnímu zdiskreditování sovětského projektu a všude se šířila myšlenka „konce dějin", se proto najednou zdálo, že liberální politické ideály, které stály za šířením západní „růstové formule", již nebudou muset čelit žádnému organizovanému odporu. Zdálo se, že je jen otázkou času, než všechny části světa nastoupí na nově uskutečnitelnou ekonomickou cestu k vrcholu. Heslo „Prosperita pro všechny a všude" již neznělo jako sen. Právě naopak: skoncování s chudobou ve světě se začalo považovat za realizovatelnou akční agendu.

Avšak od té doby se začala ukazovat i jiná holá fakta, než ta výše uvedená, a došlo k opětovné „rehabilitaci" různých nepříjemných pravd poněkud staršího původu. Mnoha zemím se „podařilo" dosáhnout dlouhodobého ekonomického propadu doposud nevídaných rozměrů. Prostou a nevyvratitelnou pravdou je to, že řada zemí, kde žijí stovky milionů lidí, dnes nejenže v globálním postupu za čím dál větší prosperitou velmi zaostává, ale jednoznačně směřuje opačným směrem, propadá se ke dnu, zažívá vážný, dlouhodobý a tragický úpadek.

Případ Haiti

Životní podmínky na Haiti, pro většinu Haiťanů hrůzostrašné i v těch nejlepších časech, se ještě zhoršily na počátku tohoto roku, kdy nedaleko hlavního města Port-au-Prince udeřilo zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy škály. Pohroma, která následovala, byla srdcervoucí. Podle oficiálních odhadů si tato katastrofa vyžádala více než 200 000 obětí.

Na tom, že si tato přírodní katastrofa vyžádala tolik obětí na životech, však nebylo absolutně nic „přirozeného". Z masivních zemětřesení se nestávají vždy pohromy biblických rozměrů. Dokonce ani v případech, kdy udeří v blízkosti hlavních městských populačních center. V říjnu 1989 náhle zasáhlo silné zemětřesení pobřeží Kalifornie. Jednalo se o prakticky stejně silné zemětřesení jako v případě Haiti (6,9 vs. 7,0); jeho epicentrum bylo přibližně stejně daleko od centra San Jose jako epicentrum haitského zemětřesení od centra Port-au-Prince. Definitivní počet obětí na životech v Kalifornii dosáhl 63 životů.

Co jiného než tento obrovský rozdíl v počtu obětí na životech, které si vyžádaly dvě srovnatelně vážné přírodní katastrofy, by mohlo být lepším důkazem toho, jak nesmírně hluboká zůstává i nadále propast v životních šancích bohatých a chudých částí světa? Ve skutečnosti je realita bohužel ještě smutnější, než tato čísla naznačují.

Velmi hrubým indikátorem materiálních možností země naplňovat potřeby lidí je výše a vývoj hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele. Spojené státy nepatří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa (v posledním století se růst jejich HDP na obyvatele většinou pohyboval kolem dvou procent ročně), avšak pokud se drží, v dlouhodobém horizontu vede takové tempo růstu k dramatickému zvýšení životní úrovně. Za necelých šedesát let od roku 1950 do roku 2008 došlo k více než ztrojnásobení amerického HDP na obyvatele. Na Haiti došlo v tomtéž období k více než třetinovému poklesu.

Podle výpočtů Světové banky zažilo více než dvacet zemí světa v posledním čtvrtstoletí od roku 1980 do roku 2005 absolutní propad HDP na obyvatele. Téměř pět set milionů lidí dnes žije v zemích, které sužuje nejen dlouhodobá stagnace, ale které zažily i čtvrtstoletí či více absolutního zhoršování životní úrovně.

V těchto nešťastných společnostech není hluboký ekonomický propad ničím výjimečným, ale spíše „přirozeným" stavem věcí: většina místních obyvatel ani mezinárodních pozorovatelů nezažila, že by se věci kdy měly jinak. Mediánový věk současné světové populace je koneckonců méně než 30 let. To znamená, že většina lidí, kteří dnes v těchto několika desítkách zemí žijí, nikdy v životě nezažila nic jiného než dlouhodobý ekonomický propad.

Případ subsaharské Afriky

V subsaharské Africe se nachází velmi mnoho různých zemí a každá z nich má za sebou odlišný ekonomický vývoj. Avšak celkově vzato, ekonomický rozvoj většiny z nich od pádu kolonialismu naskýtá velmi smutný obrázek.

Od poloviny devadesátých let sice došlo k jistému zvýšení ekonomické výkonnosti regionu. I tak ale byl příjem na hlavu regionu jako celku v roce 2006 nižší, než byl v roce 1974. Což je velmi špatnou zprávou pro velké množství lidí: odhaduje se, že v minulém roce v subsaharské Africe žilo přibližně 800 milionů lidí, přibližně osmina světové populace.

Subsaharská Afrika přitom není jen epicentrem ekonomického kolapsu, je také epicentrem hlubokého selhání v tom, co bychom mohli nazvat lidským rozvojem. Obyvatelstvo všech chudých zemí samozřejmě trpí špatným zdravím a vzděláním, ale subsaharská Afrika je dnes zdaleka nejchudším regionem na Zemi. Její zdravotní i vzdělanostní profil je dokonce výrazně horší, než by odpovídalo její chudobě (v obdobně chudých zemích v jiných částech světa není situace tak špatná).

Éra přátelská k chudým

Trvalý ekonomický propad některých států je o to více zarážející, pokud vezmeme v potaz fenomenální explozi prosperity, která v moderní éře transformovala celý svět - a znásobila šance na dosažení materiálního pokroku i v těch nejchudších zemích.

Během půl století od roku 1955 do roku 2005 došlo v třetím světě, navzdory bezprecedentnímu populačnímu růstu, téměř k ztrojnásobení průměrného světového příjmu na hlavu. Rozmach mezinárodního obchodu byl ještě dramatičtější: na světové úrovni došlo k zdesetinásobení reálné poptávky po zahraničním zboží a komoditách.

Vědecké a technické pokroky nesmírně zlepšily životní vyhlídky lidí i v těch nejchudších a technologicky nejzaostalejších koutech světa. Především díky pokrokům v medicíně a veřejném zdraví a díky rozšiřování základního vzdělání mohou dnes i lidé v chudých zemích žít déle než kdy jindy. Ještě ve dvacátých letech byla střední délka života v západní Evropě kolem 55 let. Dnes je i v chudých zemích světa, včetně států, jako je Nepál, vysoko nad 65 let.

Ze zdravotní revoluce, kterou umožnila poválečná exploze poznání a vše, co s ní bylo spojeno, jednoznačně těžili především chudí. Na počátku padesátých let byla střední délka života v rozvinutých částech světa o 25 let vyšší než v rozvojovém světě; o padesát let později - i přes epidemii AIDS - byl tento rozdíl snížen na polovinu. Měřeno nejzákladnějším ze všech indikátorů nerovnost mezi bohatými a chudými v žádném případě nevzrostla; v éře moderního ekonomického rozvoje spíše dochází k jejímu dramatickému zmenšování.

Růst prosperity, k němuž došlo za života posledních dvou generací, rozhodně není možné charakterizovat jako závod, kdy vítěz bere vše, jak se ho někteří snaží popsat. Prostou skutečností je to, že ze současného globálního ekonomického rozmachu nesmírně těží země na všech úrovních příjmu, jak dokazují odhady Světové banky. I když zcela vynecháme bohaté země, můžeme o zbývající části světa stále říci, že v ní v průměru mezi lety 1960 a 2006 došlo k více než ztrojnásobení HDP na obyvatele.

V nově se industrializujících ekonomikách (jako jsou Čína, Egypt, Indie či Filipíny) došlo k zpětinásobení příjmu na obyvatele. A dokonce i v těch nejchudších zemích jako celku - kde žije 1,3 miliardy nejchudších lidí na světě - došlo v tomto období k nárůstu HDP na obyvatele o 150 procent.

Jak tedy vysvětlit fenomén přetrvávajícího socioekonomického selhávání Haiti a několika dalších desítek zemí, k němuž dochází, přestože zbytek světa - včetně ostatních chudých zemí - zažívá tak dramatický rozvoj?

Jedna z diagnóz, která je populární v části akademických kruhů a mezinárodního společenství, tvrdí, že jádrem problému je závažný nedostatek rozvojové pomoci; z čehož vyplývá i doporučení této skupiny, jak problém řešit: mnohem více pomoci. Nejhlasitějšími obhájci tohoto postoje jsou v současnosti Jeffrey Sachs z Kolumbijské univerzity a projekt rozvojových cílů tisíciletí OSN (MDG). MDG tvrdí, že primární překážku rapidního pokroku v boji s chudobou v chudých zemích představuje nedostatek finančních prostředků na praktické, vyzkoušené programy a opatření, které by s jistotou zvýšily životní úroveň i v místech, kde je dnes nejnižší na světě. Sachs a ústředí MDG tudíž volá po okamžitém zdvojnásobení oficiální západní rozvojové pomoci chudým částem světa a nabízí řadu detailních plánů, jak by bylo možné tyto nové fondy absorbovat.

Problémem tohoto výkladu je skutečnost, že rozvojová pomoc již v tuto chvíli není zrovna nevyzkoušeným lékem na světovou chudobu. Podle Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj věnovaly rozvinuté země na rozvojovou pomoc od roku 1960 dodnes již přibližně 3 triliony dolarů (po započítání inflace).

V některých zemích a obdobích rozvojová pomoc nejenže umožnila materiální pokrok, ale napomohla i nastartovat sebeudržující růst (růst bez přímé vnější pomoci). Pomoc se zdá být nejefektivnější, pokud se dostane do rukou vlád, které podporují ekonomicky produktivní politiky a praktiky. Ale rozvojová pomoc evidentně není ani nezbytnou, ani postačující podmínkou pro nastartování růstu a rozvoje, dokonce ani nedokáže zabránit dlouhodobému ekonomickému propadu ve státech, které jsou jejími příjemci. V dnešních sumách obdrželo Haiti od roku 1960 dodnes více než 10 miliard dolarů oficiální rozvojové pomoci (a mnohonásobně více, kdybychom vzali v potaz i soukromou, humanitární a vojenskou pomoc). Což přepočteno na hlavu představuje více než čtyřnásobek pomoci, kterou obdržely západoevropské země v době Marshallova plánu. I přesto ale dosahoval haitský příjem na hlavu v roce 2008 pouze necelých dvou třetin hodnoty z roku 1960.

Podobně i státy subsaharské Afriky obdržely od roku 1970 dodnes více než 600 miliard rozvojové pomoci - přepočteno na hlavu více než trojnásobek toho, co dostaly evropské země na základě Marshallova plánu. A jak všichni dobře víme, tyto subvence nezabránily ani dlouhodobému ekonomickému propadu Afriky jako celku, ani růstu chudoby v mnoha státech, které jsou příjemci pomoci.

Teorie nedostatku rozvojové pomoci se v podstatě pokouší vysvětlit (či svalit vinu za) dlouhotrvající ekonomické selhávání části moderního světa na externí faktory (v tomto případě lakotu bohatých západních zemí). Mnohem hodnověrnější vysvětlení však získáme, když se zaměříme na vnitřní charakteristiky daných společností. Asi nejdůležitější z nich představuje hluboká, komplexní a historicky podmíněná problematika „kultury" a toho, čemu se dnes říká „vládnutí".

Kultura a vládnutí

Moderní pokusy vysvětlit ekonomickou výkonnost zemí na základě jejich kulturních atributů však také zaznamenaly jen částečné úspěchy. V padesátých a na počátku šedesátých let například předkládali vědci jednoznačná a detailní vysvětlení toho, proč „konfuciánské hodnoty" představují závažnou překážku ekonomického rozvoje ve východní Asii. O dekádu později - kdy již v celé východní Asii probíhal obrovský ekonomický boom - byli odborníci i nadále jednotni v názoru, že konfuciánský étos významně ovlivňuje ekonomickou výkonnost, jenom nenápadně změnili svůj odhad jeho dopadu z negativního na pozitivní.

Čímž se dostáváme k problému vládnutí - které je formováno, ale i samo formuje místní postoje, očekávání a motivace. V těch částech světa, které se zmítají v dlouhodobé ekonomické krizi, je kvalita vládnutí typicky zoufale špatná. Násilná politická nestabilita a predátorské, zlovolné či prostě destruktivní státní praktiky v těchto zemích otřásly - nebo někdy zcela zničily - instituce a právní řád, které jsou pro ekonomický rozvoj nezbytné. Mnoho selhávajících ekonomik dneška se vyznačuje přítomností „slabých" nebo „selhávajících" států: extrémně slabým politickým zřízením, které někdy postrádá dokonce i schopnost udržet pořádek a garantovat fyzickou bezpečnost svých subjektů (jako Libérie, Sierra Leone, Somálsko).

Pokud nedojde k významným úspěchům na poli budování státu, nelze zřejmě očekávat, že dojde k zvrácení pokračujícího ekonomického propadu a úpadku těchto nešťastných zemí. Ale jak přesně postupovat, když nám jde o budování státu? Jak varuje Francis Fukuyama, snaha vybudovat odolné, kompetentní a důvěryhodné státní aparáty představuje nesnadný, riskantní, drahý a časově náročný úkol i v těch nejlepších podmínkách...

Závěr?

Na jednu stranu je možné říci, že v nedávné minulosti došlo k poměrně jasnému definování formule, jak dosáhnout dlouhotrvajícího ekonomického růstu na národní úrovni - a aplikace této formule se zdá být jednodušší než kdykoli jindy v lidské historii. Velká část lidstva dnes žije v zemích, které vzaly za své uspořádání zásadní pro uplatnění této růstové formule (některé je přijaly za své vědomě a nadšeně, jiným se podařilo na ně nevědomě narazit). Pokud vyloučíme to, že nastane nějaká globální katastrofa - nějaké nepředvídatelné celosvětové střetnutí nebo environmentální pohroma -, mohou lidé v těchto zemích očekávat, že si jejich potomci budou moci užívat vyšších příjmů a většího bohatství, než mohli kdy poznat oni sami.

Na druhou stranu se stovky milionů lidí - část lidstva, která bude v nejbližších letech růst, ne se zmenšovat - nemohou těšit ze základního politického uspořádání, na němž globální růstová formule stojí. Prozatím (v dohledné budoucnosti) mohou tito miserables očekávat pouze relativní ekonomický úpadek, nebo dokonce i další absolutní propad, jakkoli těžko představitelné se to může zdát. Globální prosperita pro všechny prozatím zůstává v nedohlednu, a jakkoli bolestivé a šokující to může být, je třeba si přiznat, že zůstává ve hvězdách, kdy přijde den, kdy celé lidstvo nastoupí na cestu k většímu bohatství.

Text Nicholase Eberstadta z časopisu Commentary, říjen 2010, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse