Proč Írán popírá holocaust?

Poznámky ke konferenci popíračů v Teheránu

V polovině prosince ukončil íránský prezident Ahmadínežád v Teheránu konferenci popíračů holocaustu. Byla to opravdu obskurní přehlídka, jež se tu sešla: bývalý vůdce Ku-klux-klanu David Duke, blázniví stoupenci židovské sekty Neturei karta, funkcionáři německé NPD a známá galerie popíračů holocaustu. Frederick Toeben měl přednášku nazvanou "Holocaust - vražedná zbraň" - zjevně mu slova Martina Walsera o "osvětimském klacku" nebyla dost efektní. Robert Faurisson označil šoa za "lživou historii", jeho kolegyně Veronika Clarková z USA prohlásila, že Židé v Osvětimi vydělávali peníze, profesor McNalley vnesl do hry "čaroděje a ježibaby" - věřit na ně je prý stejně směšné jako považovat holocaust za fakt -, zatímco Belgičan Leonardo Clerici ze svého muslimského hlediska prohlásil, že hodnota metafyziky je vyšší než hodnota historie.

Kdyby se toto shromáždění konalo v nějaké přístavní hospodě v Melbourne, nikdo by se o ně nezajímal. Závažnosti a historického významu nabylo jen proto, že se odehrálo na pozvání a v prostorách íránského ministerstva zahraničí - v prostorách vlády, jejíž země disponuje největšími zásobami ropy po Saúdské Arábii a největšími zásobami zemního plynu po Rusku, v prostorách, kde výše citované věty nevyvolaly smích, ale zbožné přikyvování a aplaus, v prostorách, na jejichž stěnách visí fotografie mrtvol s nápisem "mýtus" a fotografie smějících se lidí přeživších koncentrační tábory s nápisem "pravda".

Tato konference popíračů znamenala jistý zlom, protože zde bylo téma popírání šoa oficiálně postaveno do centra zahraniční politiky velké a důležité země. A už samotný tento fakt mění svět. Proč? Protože OSN, založená kdysi jako odpověď na masakry druhé světové války, se zjevně smiřuje s tímto státně provozovaným výsměchem celému civilizovanému světu. Nový generální tajemník OSN Pan Ki-mun sice konferenci popíračů označil za "nepřijatelnou", jeho odpověď na otázku možných důsledků však zůstala slabá: "Jsem ochoten zahájit dialog s íránským vedením." Jakže? Dialog o tom, jestli existoval holocaust? Pokud by byl v příštích týdnech a měsících zachován tento postoj, etablovalo by se popírání holocaustu jako přece jen možný pohled na minulost. Pak by se mohla připojit např. Venezuela, pak by se mohlo stát, že by v dohledné době třetina zemí v Organizaci spojených národů prohlásila židovské utrpení během druhé světové války za sionistické výmysly.

Teheránská konference popíračů však znamenala zlom nejen svým státním charakterem, nýbrž i kvůli svému účelu. Dříve chtěli popírači holocaustu revidovat minulost. Dnes chtějí utvářet budoucnost, připravovat nový holocaust. Zahajovací projev íránského ministra zahraničí Manúčehra Mottakího o tom nepřipouští žádnou pochybnost. Jestliže se zpochybňuje oficiální verze holocaustu, pak se podle Mottakího musí zpochybnit i "povaha a identita Izraele". Popírá se specifičnost pronásledování Židů v kontextu všeobecného nacistického vedení války, aby se znehodnotil hlavní motiv založení Izraele. Téma Osvětimi se zbavuje legitimity, aby se legitimizovala druhá protižidovská genocida. I kdyby však holocaust přece jen existoval, podle Ahmadínežádovy rétoriky by Izrael tím spíš neměl v Palestině co pohledávat. Tak či tak zůstává výsledek stejný: Izrael musí zmizet.

Pouze z tohoto důvodu Írán ocenil delegaci židovské sekty Neturei karta, která holocaust nepopírá: protože vítá zničení Izraele. Tento cíl byl společným jmenovatelem, který spojoval účastníky konference. Ahmadínežád ho formuloval ve svém závěrečném projevu: "Existenční křivka sionistického režimu klesá," prohlásil v plénu, "brzy se zhroutí. (...) Sionistický režim bude degradován a lidstvo osvobozeno."

Popírání holocaustu a jaderný program

Tak jako se Hitler podle svého názoru pokoušel vražděním Židů "osvobodit" lidstvo, i Ahmadínežád věří, že může lidstvo "osvobodit" násilným zničením Izraele. Konference popíračů jako nástroj propagandy je neoddělitelně spojena s jaderným programem jako nástrojem realizačním. Před pěti lety, v prosinci 2001, se tehdejší íránský prezident Hášimí Rafsandžání poprvé pochlubil, že "jediná atomová bomba by v Izraeli zničila všechno", zatímco škody případného nukleárního protiúderu by pro islámský svět byly ohraničitelné. "Uvažovat o takové možnosti není iracionální." Zatímco islámský svět by mohl při izraelském odvetném úderu obětovat statisíce "mučedníků", aniž by zanikl, podle Rafsandžáního logiky by se Izrael stal minulostí už po první bombě.

Je to právě tato sebevražedná mentalita, která odlišuje íránský program jaderného zbrojení od programů všech ostatních zemí a pro kterou je tak nebezpečný. V roce 1980 o této mentalitě řekl Chomejní: "Uctíváme Boha, ne Írán. Vlastenectví je jen jiné jméno pro pohanství. Já říkám: Nechejte tuto zemi [Írán] klidně lehnout popelem, jen když islám zvítězí nad ostatním světem." Těm, kteří mají sklon považovat takové výroky za bezvýznamné, bych chtěl připomenout oznámení zástupce íránského revolučního vůdce Alího Chamenejího, který stojí v íránské hierarchii ještě výš než Ahmadínežád. 16. listopadu 2006 prohlásil: "Žid je nejtvrdošíjnější nepřítel zbožných. A válka s Izraelem rozhodne o osudu lidstva." Nikdo nemůže popřít, že země, která jako první dělá z popírání holocaustu předmět své zahraniční politiky, je totožná se státem, který jako první nezastřeně hrozí jinému členskému státu OSN zničením.

Proč však potom holocaust popírají, místo aby ho oslavovali? Většina kladných ohlasů na Ahmadínežádovo popírání holocaustu přichází z arabského světa, kde ho pochválil zejména Hizballáh, egyptské Muslimské bratrstvo a Hamás. Ale právě tady neobdivují Hitlera kvůli dálnicím ani kvůli obsazení Paříže, ale kvůli vraždění Židů. Proč se tedy holocaust nejvíc popírá právě tam, kde dodnes nejvíc vzkvétá obdiv k Hitlerovi? Jak jde popírání holocaustu dohromady s obdivováním Hitlera? Klíč k řešení tohoto paradoxu přináší pohled na antisemitskou mentalitu.

"Bratr Hitler", "mučedník Eichmann"

Každé popírání holocaustu je vyostřeným antisemitismem. Kdo prohlašuje Osvětim za "mýtus", vykresluje Židy jako univerzálního nepřítele, který kvůli mrzkému mamonu již šedesát let neustále klame lidstvo. Kdo mluví o "takzvaném" holocaustu, předpokládá, že přes 90 procent kateder a médií na světě kontrolují Židé a hermeticky je uzavírají před "skutečnou" pravdou. Kdo obviňuje Židy z takových zločinů, nemůže dost dobře kritizovat Hitlerovo konečné řešení. Už proto je v každém popírání holocaustu implicitně obsažena výzva k jeho opakování.

V dubnu 2002 napsal egyptský žurnalista ve druhém největším státem kontrolovaném egyptském deníku Al-Akbar: "Pokud jde o podfuk s holocaustem, mnoho francouzských studií prokázalo, že to není nic než fabrikovaná lež a podvod. Já si však stěžuji na Hitlera a z nejhlubšího srdce mu vyčítám: ,Kdybys to tak udělal, můj bratře, kdyby se to bylo opravdu stalo, mohl si svět s ulehčením oddychnout od jejich [židovských] špatností a hříchů.'" Zde se ukazuje, jak lze jedním dechem holocaust popírat a zároveň oslavovat.

Často se však nadšení pro šoa formuluje i bez výhrad. Poprvé to bylo patrné v roce 1961, kdy vzbudil velký rozruch proces proti Adolfu Eichmannovi. Jordánský list The Jerusalem Times tehdy uveřejnil otevřený dopis Eichmannovi, v němž stálo: "Likvidací šesti milionů (Židů) jste lidstvu prokázal skutečnou službu. Nechť je pro vás útěchou, že tento proces jednoho dne vyvrcholí likvidací zbývajících šesti milionů, aby pomstil vaši krev." Arabští autoři oslavovali "mučedníka Eichmanna", který podle nich "padl ve svaté válce". Hannah Arendtová shrnula tyto nálady v knize Eichmann v Jeruzalémě: "Noviny v Damašku a Bejrútu, v Káhiře a Jordánsku neskrývaly sympatie k Eichmannovi ani politování, že ‚nedokončil svou práci'; káhirské rozhlasové vysílání v den zahájení procesu obsahovalo dokonce rýpnutí do Němců, kterým se nyní vyčítalo, že ‚v poslední válce každé německé letadlo neprovedlo nálet na jednu židovskou osadu'."

Toto upřímné přání vidět zničení všech Židů se v egyptském deníku Al-Akbar opakovalo v dubnu 2001. "Poděkujme Hitlerovi," navrhoval zde prominentní publicista Achmad Ragab, "pomstil se Izraelcům předem. Vyčítáme mu jen to, že jeho pomsta nebyla úplná."

Je zřejmé, že toto nadšení holocaustem je logicky neslučitelné s jeho popíráním. Tento poznatek však pomíjí jednu okolnost: antisemitismus je založen na emocionální infrastruktuře. Ta namísto logiky a rozumu staví zavádějící kombinaci vzájemně se vylučujících atributů, jejichž jediným společným jmenovatelem je eliminující nenávist ke všemu židovskému. Z tohoto důvodu se využívají všechny verze protižidovské interpretace holocaustu současně a jedna přes druhou. Napřed hurá nad zkázou milionů, pak rozhořčený "důkaz", že tato záhuba milionů je výmyslem sionistů; za třetí tvrzení o židovském spiknutí proti Německu, které Hitler důsledně zmařil a potrestal; za čtvrté ujištění, že holocaust byl společně zosnován sionisty a nacisty; za páté výčitka, že právě oni sionisté a jejich "průmysl holocaustu" z průhledných příčin nafukují vraždění Židů; za šesté, že skutečným holocaustem je postup Izraelců proti Palestincům - a tak pořád dál.

Máme tu co dělat s fantastickým paralelním vesmírem, kde se neustále porušuje princip reality a v němž mají místo samé vzájemně si odporující fantastické představy o Židech, jen když potvrzují antisemitskou paranoiu a nenávist, vesmírem, v němž jsou vyloučeny zákony rozumu a všechna duševní energie se dává do služeb antisemitismu. Tento vesmír se při vší zmatenosti vyznačuje dvěma konstantami. Zaprvé se zdráhá vzít vraždění Židů na vědomí, natožpak ho odsoudit. Zadruhé je ochoten, jakkoliv nepřímo, spatřovat v holocaustu zdroj povzbuzení a inspirace, jakýsi precedens dokazující, že to jde, že Židy lze vraždit po milionech. Proto u Ahmadínežáda nezáleží na přesném znění jeho tirád o holocaustu. Je tímto tématem posedlý, protože ho fascinuje možnost druhého holocaustu. Proč však potom opakovaně, veřejně a demonstrativně objímal ultraortodoxní Židy? Proč zdravil zvlášť každého Žida přítomného na konferenci a proč prohlásil, že sionismus by měl být striktně oddělován od židovské víry? Podívejme se nejprve na moderní antisemitismus v Íránu.

Ahmadínežád a Židé

Ajatolláh Chomejní, Ahmadínežádův velký vzor, byl již ve 30. letech infikován antisemitismem nacistů. Po roce 1963 nejenže poznal mobilizující význam antisemitismu v boji proti šáhovi, ale také ho využil. "Vím, že nechcete, aby Írán ležel pod botami Židů," volal 13. dubna 1963 na své stoupence. Ještě téhož roku napadl přímo šáha jako zakukleného Žida, jednajícího podle příkazů Izraele. Ohlas byl obrovský: Chomejní našel téma své kampaně. Nyní byl ajatolláh přesvědčen, že hlavním politickým tématem současného života musí být promyšlené a vysoce komplexní židovské spiknutí, spiknutí chtějící oslabit islám a kontrolovat svět pomocí přírodního bohatství muslimů. Když se v červnu 1963 tisíce Chomejním ovlivněných studentů náboženství vydaly na protestní pochod do Teheránu a byly brutálně zastaveny šáhovými bezpečnostními silami, Chomejní obrátil všechen hněv na židovský národ: "Izrael nechce, aby v této zemi přežil korán. Ničí nás. Ničí vás i národ. Chtěl by převzít naše hospodářství. Chce narušit náš obchod i zemědělství. Chce se zmocnit bohatství naší země."

Po šestidenní válce v roce 1967 zesílila antisemitská agitace nerozlišující mezi Židy a Izraelci. "Buďte bdělí, jsou to nestvůry," napsal Chomejní v roce 1970 ve svém hlavním díle Islámská vláda. "Byli to Židé, kdo jako první začal s antiislámskou propagandou a s duchovním spiknutím, a jak každý může vidět, trvá to až do současnosti." "Židé," bouřil v září 1977, "se oběma rukama vrhli na svět a snaží se ho s nenasytným apetitem pohltit. Spolkli Ameriku a pak se obrátili na Írán a pořád ještě nejsou spokojení." O dva roky později byl Chomejní nenapadnutelným vůdcem íránské revoluce. Jeho antisemitské útoky se setkaly s pozitivním ohlasem u šáhových protivníků z řad levice i z tábora islamistů. Stály v jedné linii s Protokoly sionských mudrců, které byly v létě 1978 vydány v perštině a šířeny jako zbraň proti šáhovi, Izraeli a Židům. V roce 1984 přetiskly ukázky z Protokolů noviny Imam, vydávané íránským velvyslanectvím v Londýně. Roku 1985 zorganizovaly íránské státní úřady další vydání tohoto spisu ve vysokém nákladu. Později byl tento text přetištěn časopisem Eslami jako seriál nazvaný "Pach krve. Židovská spiknutí". Ještě v roce 2005 jsem mohl ve stánku íránských vystavovatelů na frankfurtském knižním veletrhu bez problémů získat exemplář Protokolů v angličtině, vydaný Islamic Propagation Organization Íránské islámské republiky, vedle další antisemitské literatury, jako je traktát Henryho Forda The International Jew nebo slátanina Tale of the ,Chosen People' and the Legend of ,Historical Right' od Mohammada Taqi Taqipoura, která mi padla do oka už křiklavou titulní stránkou: červená Davidova hvězda přes šedou lebku a žlutou mapu světa. Vidíme, že celosvětové šíření antisemitismu Íránem neskončilo ani po Chomejního smrti v roce 1989.

Fakt, že dnes žije v Íránu největší židovská obec, kterou může vykázat islámský stát (25 000 členů), tomu nijak neodporuje. Židé v Íránu citelně pociťují svůj podřízený status: nesmějí zastávat žádnou vyšší pozici než muslimové a jsou například vyloučeni z vysokých politických a armádních funkcí. Nesmějí svědčit u soudu, jejich židovské školy musí řídit muslimové a musí být otevřeny o sabatu, zakázány jsou knihy v hebrejštině. Režim, který stále znovu uveřejňuje antisemitské spisy a karikatury, zatím brání tomu, aby se toto popichování zvrhlo v násilí proti Židům. Židovská obec je však konfrontována se směsí ponoukání a zdrženlivosti, která s sebou přináší stav neustálé nejistoty. Dnes hraje židovská obec v Ahmadínežádově mocenské hře nejen roli alibi, ale stále více i funkci odstrašující: v případě izraelského útoku na íránská jaderná zařízení by se ocitla v postavení rukojmích a mohla by být vystavena aktům pomsty.

Bez ohledu na prostor, který Ahmadínežád zatím íránským Židům ponechal, je jeho rétorika prosycena antisemitismem, což je od druhé světové války u hlavy státu unikátní. Ahmadínežád nemluví o Židech. Říká: "Dva tisíce sionistů chtějí ovládnout svět. (...) Sionisté posledních šedesát let vydírají všechny západní vlády. (...) Sionisté v USA na sebe strhli značnou část bank, finančnictví, kulturního průmyslu a médií. (...) Sionisté vytvořili dánské karikatury. (...) Sionisté zničili šíitskou Zlatou mešitu v Iráku."

Poznáváme v tom vzorec. Ahmadínežád není žádný rasistický sociální darwinista, který by chtěl jako Hitler zničit i poslední "židovskou krev". Slovo "Položid" se v islamismu nevyskytuje. A přesto používá výraz "sionista" přesně v tom smyslu, v němž kdysi Hitler používal výraz "Žid": jako ztělesnění všeho zla na tomto světě.

Režim pak může, jak chce, hostit a objímat židovské kritiky Izraele z Neturei karta: kdo činí Židy - ať jako "Jidáše", nebo jako "sionisty" - zodpovědnými za všechno zlo světa, ten je ovládán antisemitismem genocidní povahy. Démonizace Židů, popírání holocaustu a vůle zlikvidovat Izrael - to jsou strany ideologického trojúhelníku, který zanikne, když bude byť jen jedna strana chybět. Ahmadínežád je zablokován v hermeticky uzavřeném světě šílenství. Čím hlasitěji protestuje osvícený svět proti popírání holocaustu nebo proti úmyslu zničit Izrael, tím jednoznačněji mu tím dokazuje sionistickou nadvládu. V rozhovoru s redakcí časopisu Spiegel íránský prezident na poznámku, že Spiegel nezpochybňuje právo Izraele na existenci, zareagoval: "Těší mne, že jste čestní lidé a říkáte, že musíte podporovat sionisty." Jen když konečně pochopíme, že holocaust je židovská lež, jen když i my budeme chtít zničit Izrael, jen pak Ahmadínežádovi dokážeme, že jsme vědecky věrohodní a politicky svobodní. Je to však právě toto šílenství, jež propůjčuje revolučnímu poslání íránského vedení nebezpečnost. Tím se dostáváme k otázce významu popírání holocaustu v širším smyslu. Islámská mise se rozhodně neomezuje jen na Izrael.

"Historická válka"

Ahmadínežád to jasně řekl už ve svém prvním zásadním projevu. "Nacházíme se uprostřed historické války, trvající už stovky let," prohlásil v říjnu 2005. Tedy války, která nemá nic společného s konfliktem na Blízkém východě a která zdaleka nebude ukončena eliminací Izraele. Pokračoval: "Musíme si uvědomit nízkost našeho nepřítele, aby se naše svatá nenávist šířila stále dál jako vlna." Tato "svatá nenávist" je neomezená a bezpodmínečná.

Přímo v dopise Georgi W. Bushovi z května 2006 popsal íránský prezident cíl své mise: "Prozřetelní již slyší, jak se hroutí a zaniká ideologie a myšlenkové statky liberálních demokratických systémů." Dále se zde dozvídáme, jakým způsobem zamýšlí liberální demokracie zničit, protože se dokonce i zde v jen trochu oslabené verzi propaguje ideologie mučednictví - ono "vy milujete život, my milujeme smrt". "Špatný konec mají jen ti, kteří dávají přednost životu na tomto světě. Věčná blaženost ráje patří těm, kdo se bojí svých pánů a neřídí se svými chtíči."

V šíitském islamismu máme co dělat s protivníkem, který bojuje proti výdobytkům moderní doby jako proti dílu satana, který nevraží na systém mezinárodních vztahů vytvořený po roce 1945 jako na "křesťansko-židovskou konspiraci" a který chce i z tohoto důvodu radikálně vyvrátit dějepisectví platné v tomto systému. Problém spočívá v tom, jak prohlásil íránský ministr zahraniční Mottakí při zahájení konference popíračů, že "formulace historických událostí a jejich analýza se píše z perspektivy Západu". Islamismus chce naproti tomu vytvořit nový světový řád a novou dějinnou "pravdu", která holocaust prohlásí za mýtus a naopak dvanáctého imáma za realitu. Bludný systém popírání holocaustu chce povýšit na platnou normu a každá odchylka od něj se denuncuje jako symptom "židovského panství".

Ahmadínežád vede náboženskou válku a současně vystupuje jako světový populista. Jeho projevy jsou adresovány "utlačovaným" celého světa. Snaží se o dobré vztahy s Fidelem Castrem a Hugo Chávezem a protiamerickými frázemi se vnucuje západním levičákům. I proto je pro něho tak relevantní volba slova "sionista". Používá toto heslo jako trojského koně, aby zajistil vážnost svému antisemitismu, aby jako antisemita a popírač holocaustu byl současně i mluvčím takzvaných "utlačovaných národů".

Írán by sice při sledování svých cílů nebyl odkázán na popírání holocaustu, nicméně na něm svéhlavě trvá, aby ideologicky podložil zničení Izraele a proto, že při tomto záměru spekuluje se souhlasem Evropanů. V Evropě ostatně delegitimizace Izraele probíhá už dlouho - i když s jiným odůvodněním. BBC uspořádala symposium o otázce, zda bude Izrael za padesát let ještě existovat. V EU považovalo před třemi lety 59 procent dotázaných Izrael za "největší nebezpečí pro světový mír" a dokonce i v USA se rostoucí počet intelektuálů přiznává k přesvědčení, že Izrael a jeho američtí podporovatelé jsou skutečnými původci problémů americké zahraniční politiky. I když Ahmadínežád argumentuje trochu jinak, stejně se tyto divergentní názory doplňují a vzájemně si nahrávají.

Platí-li, co Adorno formuloval jako nový kategorický imperativ, platí-li, že Hitler lidem ve stavu nesvobody vnutil nový kategorický imperativ - zaměřit své myšlení a jednání tak, aby se již nikdy neopakovala Osvětim, aby se nestalo nic podobného -, pak je dnes zapotřebí nová dimenze společenské intervence. Jestliže nebude Írán neprodleně vystaven masivnímu tlaku a postaven před nutnost buď změnit kurz, nebo utrpět drtivé ekonomické škody, pak zbývá už jen volba mezi řešením špatným (vojenským zásahem), nebo řešením strašným, totiž íránskou bombou. Dnes jde o to, abychom zaměřili své myšlení a jednání tak, aby Írán nemohl uskutečnit svůj vyhlášený první cíl - zničení Izraele.

Autor je politolog. Odborně se věnuje mj. problematice antisemitismu a islamismu.

Diskuse