Evropskému projektu odzvonilo

Po závěrečném schválení Lisabonské smlouvy v minulém roce stavěla Evropská unie na odiv novou, konsolidovanou vládu. Evropská politická elita byla přesvědčena, že zodpověděla posměšnou otázku ministra zahraničí Henryho Kissingera: jaké telefonní číslo má Evropa? Avšak kontinentální politika je nadále chaotická a evropské národy se ekonomicky potácejí. Budoucnost Evropské unie je ohrožena. Otázkou již není, zda se EU dokáže vyrovnat Spojeným státům, ale zda dokáže přežít.

Bezvýznamná EU

I když Evropa získala dominantní postavení ve světě, kontinent zůstal rozdroben na válčící státy a národy. Po druhé světové válce byla evropská integrace považována za nejlepší cestu k vyřešení „německého problému". Na počátku bylo Evropské společenství uhlí a oceli založené v roce 1951, které se nakonec vyvinulo v Evropskou unii. Ale „evropský projekt" byl stále neúplný.

Souhrnný HDP a celkový počet obyvatel Evropy převyšují HDP a počet obyvatel ve Spojených státech. I přes tuto ekonomickou váhu byl však kontinent po dlouhou dobu geopolitickou nulou. Charles Grant, ředitel Centra pro evropskou reformu, si stěžoval: „Ve vztahu k mnoha velkým bezpečnostním problémům světa je EU téměř bezvýznamná." Odpověď: dejte tomuto kontinentu faktickou vládu. Proto Lisabonská smlouva.

Lisabonská smlouva vytvořila prezidenta a ministra zahraničí, snížila vliv národních vlád a rozšířila pravomoci Evropského parlamentu. Příslušníkům eurokratické elity, pro něž je podstatnější postavení zasvěcenců než vzájemné ideologické rozdíly, trvalo několik let, než překonali nesouhlas lidí s tímto novým plánem, ale na sklonku minulého roku vznikla nová „Super EU". Do funkce prezidenta Evropské rady byl vybrán Herman van Rompuy a baronka Catherine Ashton začala zastávat funkci vysoké představitelky pro zahraniční politiku.

Přesto Lisabon přinesl spíše úřednický zmatek než celokontinentální jasnost. Van Rompuy je prezidentem Evropské rady, ale Lisabonská smlouva nezrušila střídající se šestiměsíční předsednictví EU, kterého se ujímají jednotlivé vlády; v současné době je v této pozici vláda Belgie. Je zde také předseda Evropské komise José Manuel Barroso. Ashton zjišťuje, že je omezována požadavky členských vlád i Evropského parlamentu s nově rozšířenými pravomocemi.

Různé orgány s pravomocemi na úrovni EU bojují o to, který z nich má zastupovat Evropu na mezinárodních fórech a podepisovat dopisy pro OSN. Evropské vlády, Evropská komise a Evropský parlament se přetahují o to, kdo by měl být v čele vykonávání většího dohledu nad financemi členů. Van Rompuy a Barroso bojovali mezi sebou o to, kdo bude zastupovat Evropu na setkání zemí G20. Jennifer Rankin ve své zprávě pro European Voice říká: „Jednotlivé instituce EU přikládají této smlouvě velmi odlišnou váhu."

Takto skončil pokus přeměnit Evropu na světovou velmoc. Navzdory Lisabonské smlouvě a Spojeným státům evropským EU takovou velmocí není.

Hospodářské potíže

George Will poznamenal: „Evropská unie má vlajku, které nikdo nevzdává čest, hymnu, kterou nikdo nezpívá, prezidenta, jehož jméno si nikdo nedokáže vybavit, parlament, u něhož nikdo kromě jeho poslanců nechce, aby měl nějakou moc (kterou musí odebírat z pravomocí národních zákonodárných sborů), hlavní město (Brusel) s koncentrovanou byrokracií, kterou nikdo neobdivuje ani neovládá, měnu, která předpokládá něco, co neexistuje, nemělo by existovat a ani v dohledné budoucnosti existovat nebude (evropskou centrální vládu), a pravidla fiskálního chování, za jejichž ignorování není žádný člen penalizován."

Hospodářské potíže Evropy představují další problém. Šestnáct států ze sedmadvaceti členů EU patří do eurozóny, která se honosí společnou měnou. Avšak bohužel absence společné fiskální politiky znamená, že finančně prozíravý ekonomický motor tohoto kontinentu, a sice Německo, je svázán s nestydatými marnotratníky, jako je například Řecko a Itálie. Každý věděl, že slabší členové eurozóny o svých financích lžou, skrývají deficity a dluhy. Až do nynějška to bylo všem jedno.

Avšak finanční mágové řecké vlády již nedokázali skrývat pravdu a hrozila insolvence. Zjevnou odpovědí bylo nechat Řeky, aby se dohodli se svými věřiteli. Avšak mezi těmito věřiteli jsou žel francouzské a německé banky, které zřejmě nikdy nepomyslely na možnost, že by „eurovláda" nebyla schopna platit své účty.

Další možností bylo vyloučení Atén z eurozóny. Avšak euro je stejně tak politická instituce jako hospodářská. Německá kancléřka Angela Merkelová varovala: „Pokud skončí euro neúspěchem, nebude to neúspěch pouze této měny, nýbrž neúspěch Evropy a myšlenky evropského sjednocení."

Takže EU raději přispěchá Řecku na pomoc, než aby přinutila neodpovědné marnotratníky, aby si snědli, co si navařili, a respektovala ustanovení smluv EU o tom, že ve finančních problémech nebude nikomu pomáháno.

Řecký hospodářský krach byl pouze odložen. Atény budou muset patrně v určitém okamžiku restrukturalizovat svůj dluh. Vzhledem k tomu, že státní dluh Řecka činí 420 miliard dolarů, řecká insolvence by byla největším fiaskem v historii.

Ještě horší je to, že jiným evropským státům s většími ekonomikami hrozí dluhový kolaps také. John H. Cochrane, ekonom z University of Chicago, bez obalu předpovídá: „Pokud nedojde k fiskálnímu a růstovému zázraku, budeme buď svědky insolvence států (větší a chaotičtější insolvence, protože její řešení bylo odloženo na pozdější dobu), nebo Evropská centrální banka bude muset vytisknout eura, aby mohla odkoupit bezcenný dluh, což povede ke všeobecné inflaci." Zdá se, že největšími hrozbami jsou Španělsko, Portugalsko a Irsko.

Willem Buiter, hlavní ekonom Citigroup, doporučuje Evropský měnový fond se dvěma biliony eur. Ale kdo by jej zaplatil a kdo by poskytl prostředky na případné budoucí vyplacení z potíží v Unii, kterou think tank Open Europe nazývá „faktickou dluhovou unií"? Podmíněné závazky Evropy jsou již nyní obrovské, přičemž členové EU stojí před hrozbou masivních bankovních a jiných odpisů, které vyplynou z finančního krachu a recese. Není jasné, zda by přední evropské státy dokázaly vybrat na daních (nebo si půjčit) dostatek prostředků na to, aby mohly vyplatit své sousedy z potíží.

Ochota něco takového učinit rychle vyprchává. Británie není součástí eurozóny a s nelibostí nese, že část účtu za vyplacení Řecka z potíží bude hradit i ona. Nově jmenovaná premiérka na Slovensku, Iveta Radičová, se ptala: „Proč by mělo chudé Slovensko platit bohatšímu Řecku?"

A především již nelze počítat s Berlínem. Němci od druhé světové války dotují své ekonomicky slabší sousedy, aby zmírnili svůj pocit válečné viny. Avšak počet Němců ochotných finančně pykat za politické zločiny jejich otců rychle klesá. Nespokojenost s rozhodnutím opustit pevnou marku ve prospěch klopýtajícího eura roste. A Německo zůstává v recesi, což vládu nutí snižovat sociální dávky pro své vlastní občany.

Samozřejmě by se každý nejraději vyhnul dalšímu ekonomickému neúspěchu. Takže probíhá rozsáhlá diskuse o vytvoření společné fiskální politiky.

Kontrola národních rozpočtů

Přestože měla Lisabonská smlouva zajistit konsolidovanou vládu, v praxi bylo dosaženo velmi málo. Konstelace politických hvězd, zdá se, nepřeje tomu, aby bylo vytvořeno skutečně federální zřízení. Například britská vláda, v jejímž čele jsou nyní toryové, by zablokovala jakoukoli novou smlouvu, která by upevnila politickou unii kontinentu.

Představitelé EU doufají, že členským státům vnutí ekonomickou disciplínu, což považují za druhou nejlepší alternativu. Předseda Evropské komise Barroso chce „EU skutečně posílit z hlediska ekonomického řízení, aby Evropa a také naši partneři pochopili, že bychom neměli být pouze měnovou unií, nýbrž také hospodářskou unií". Jean-Claude Trichet, prezident ECB, prosazuje „ekvivalent fiskální federace".

Před červnovým zasedáním Evropské rady navrhl van Rompuy společně s dalšími evropskými představiteli zavést povinnost, aby EU přezkoumávala rozpočty členských států předtím, než jsou předloženy národním parlamentům. Van Rompuy uvedl, že by to poskytlo čas „upravit plány předtím, než je předložen konečný rozpočet" národnímu zákonodárnému sboru. Tento návrh, který představuje mimořádné narušení státní svrchovanosti, by se vztahoval i na země, které nejsou v eurozóně.

Zdá se, že většina členů EU toto opatření podporuje, navzdory ostrému nesouhlasu britské vlády. Premiér David Cameron uvedl: „Koordinace a konzultace - ano. Povolování - ne, nikdy." Činitelé EU trvají na tom, že Lisabonská smlouva zrušila pravomoc Londýna toto opatření vetovat; může být schváleno kvalifikovanou většinou. Premiér Cameron prohlásil, že dosáhl vítězství, když Evropská rada odložila rozhodnutí na říjen, eurokraté tím ale získali spoustu času na přípravu dalších snah v tomto směru.

Evropští představitelé také navrhli přidat penále - pokuty, pozastavení dotací EU, ztrátu hlasovacích práv a dokonce vyloučení z eurozóny nebo EU - pro země, které vytvářejí neodpovědné deficity. Avšak uskutečnění většiny těchto návrhů by vyžadovalo další přepracování smlouvy. Přestože kancléřka Merkelová tuto strategii prosazuje, je to dobrodružství, do kterého se za dnešních problematických politických okolností chce pustit jen několik málo dalších evropských představitelů.

Španělsko již vyjádřilo svůj nesouhlas. Snaha dosáhnout schválení nové smlouvy by poskytla příležitost některým vládám, například vládě Velké Británie, usilovat i o další změny. Mats Persson z organizace Open Europe poznamenal: „Je to pro Davida Camerona příležitost pokusit se vrátit Británii některé pravomoci nebo zachovat snížení našeho příspěvku do společného rozpočtu." I další země mohou mít podobné nápady.

Deficit demokracie

Eurokraté stále sní. Předseda Komise Barroso řekl: „Znovu vidíme, že krize dokáže urychlit rozhodování, když způsobí vykrystalizování politické vůle. Řešení, která se zdála být před pouhými několika málo lety nebo dokonce měsíci nedosažitelná, jsou nyní možná." Přesto je nejméně ze tří důvodů pravděpodobné, že evropský projekt zůstane na mrtvém bodě.

Zaprvé, Evropa není země. Evropané se vzájemně více sblížili, avšak EU se nepodařilo odstranit národnostní cítění ani vymazat staletí národní historie, tradice a kultury. I dnes jsou politické, hospodářské, kulturní a historické rozdíly mezi evropskými národy mnohem větší než mezi americkými státy.

Zadruhé, i někteří eurofilové uznávají, že EU trpí „deficitem demokracie". Prakticky nikdo kromě Belgičanů - a dokonce i jejich loajalita je podezřelá - nevzhlíží k Bruselu jako k vůdčí síle. Skutečná politika je nadále národní. V loňském roce český prezident Václav Klaus sdělil nechápajícímu Evropskému parlamentu: „Neexistuje žádný evropský démos - a žádný evropský národ," což prohlubuje problém „deficitu demokracie, ztráty demokratické odpovědnosti, rozhodování prováděného nezvolenými osobami".

Zatřetí, evropské národy a vlády nejsou ochotny učinit nic praktického na podporu evropské zahraniční politiky. EU vytvořila novou evropskou zahraniční službu (s krkolomným názvem Evropská služba pro vnější činnost), avšak svět je již evropskými diplomaty zaplaven. Členové EU nadále snižují stavy svých armád - a tento trend je posílen nejnovějšími ekonomickými bědami kontinentu. Není pochyb, že toto pacifistické chování je do určité míry logické, vzhledem k relativně dobré bezpečnostní situaci v Evropě. Avšak také to znamená, že nikdo ve světě nemá příliš důvod věnovat EU jakoukoli geopolitickou pozornost.

Politujte eurokraty, kteří se domnívali, že nastal jejich čas. Gideon Rachman z Financial Times napsal: „Díky schválení Lisabonské smlouvy na sklonku loňského roku se někteří evropští představitelé oddali snění o novém světovém řádu - takovém, v němž by byla Evropská unie konečně uznána jako globální supervelmoc ve stejné kategorii, jako jsou USA a Čína."

Avšak i nyní se nároky EU na pozici mezinárodní velmoci všeobecně setkávají s posměchem nebo dokonce s opovržením. Jen málo Evropanů se domnívá, že pro zachování míru nebo zajištění prosperity je zapotřebí posílené EU. V ještě větší míře než dříve je nyní prioritou této organizace zachraňovat chřadnoucí status quo namísto toho, aby se připravovala na zvládnutí ekonomických a politických problémů. Richard Haas z Rady pro zahraniční vztahy bez obalu prohlašuje: „Zdá se, že chvíle Evropy jako významné světové velmoci v 21. století již skončila." Jaké telefonní číslo má Evropa?

Autor je senior fellow na CATO Institute.

Přeložil Jan Křišťan.

Diskuse