Investigativní média: málo osvětlené angažmá

Aby si média uhájila pro svůj zásadní úkol - spojovat nás se skutečností - nezávislost, ústava chrání svobodu slova a vyčleňuje ji z dosahu každodenní politické moci. Někdy se však hovoří i o rubu svobody slova - riziku tzv. mediokracie. Její systém není příliš dobře popsán, ale jde zhruba o to, že zpravodajská média s politickými ambicemi systematicky vstupují do legitimního politického procesu skrze subjektivní manipulaci s informacemi. Občan pak dle této teorie jedná de facto podle vůle novin. Jde o závažnou věc se spoustou důkazních rizik. Přesto udivuje, jak málo se u nás výkony novin recenzují. Tím spíše, že některé si o kritiku přímo říkají. Soukromý kalkul (v lepším případě) z nich doslova čiší.

Noviny za silným štítem

Málokterý novinář se do svého cechu opře dobrovolně. Je to buď tím, že noviny píší tak objektivně, že jinak velmi citlivé investigativce a komentátory nechávají v klidu, nebo si mnohý novinář myslí své, ale mlčí - z kolegiality nebo obav. Jistě by v tomto ohledu rádi zaskočili politici, alespoň pokud jde o jejich obor, ale nemohou. Vlastně se také bojí. Jediný, kdo „smí" noviny kritizovat, jsou čtenáři. Na první pohled by se dalo říci, že jejich nespokojenost odrazí vcelku spolehlivě trh. Jeho sankce rychle dopadá na příliš radikální, vyhraněná anebo zcela nevýrazná periodika. Denní tisk hlavního proudu si s tím ale dokáže poradit. Receptem je jádro kauz a komentářů obalené všemožnými praktickými přílohami a magazíny; kombinace, která šiky potenciálních oponentů spolehlivě rozloží.

Vyjádřit kritický názor lze v tomto rámci jen skrze „fóra čtenářů", na blogu či oslovením redakce nebo konkrétního redaktora. Otázkou je, jaký to má smysl, resp. zda bude kritický názor zveřejněn. Obecně chrání tisk i tradiční pouto s občany. Redakce vlastně není (aspoň teoreticky) nic jiného než skupina občanů, kteří se živí tím, že ostatním dodávají informace, přičemž hlavním účelem je společná kontrola politické moci. A kdyby to jako odůvodnění imunity nestačilo, je tu ještě ona svoboda slova. (Nezapomínejme také na „biologickou konstantu": být informován je bez větší nadsázky lidskou potřebou. Proto šla vždy na odbyt i lež, třeba Rudé právo.)

Kompromis a kýč

Otázka uchopení silné pozice ve společnosti souvisí s ambicemi toho kterého média. Mezi lokálním rádiem, dokonce i průměrnou komerční televizí a celostátními deníky je obrovský rozdíl. Nejblíže hranicím, o nichž je zde řeč, se logicky ocitají nejvíce společensky angažované noviny, neboť k zápasu s politiky tíhnou z principu. Je to požehnání i pro nejosvícenější vlastníky masmédií. Kauza se zkorumpovaným politikem, i ta nejfarizejštější, je jistota nákladu. Zda a jak nastavují majitelé novin tomuto angažmá vnější meze, není veřejně známo. Je ale jisté, že pokud jde o původní myšlenku - poslání tisku a pravdu přinášenou čtenářům - přistupují rozhodně na kompromis. Vůbec nejkýčovitější iluzi o opaku stvořil náš nejčtenější deník, Mladá fronta Dnes.

Víme, kdo je občan

Deník Mladá fronta i stejnojmenné vydavatelství založila hned po druhé světové válce mládežnická odbojová skupina Hnutí mládeže za svobodu. Název se poohlížel po prvorepublikovém levicovém časopise Mladá kultura a týmž směrem hleděla i většina poválečné redakce. Deník se za normalizace stal orgánem ÚV SSM a také čtvrtými nejčtenějšími novinami v ČSSR. Za mír (samozřejmě s důrazem na roli světové mládeže) Mladá fronta nebojovala o mnoho méně než Rudé právo, ale s politikou celkově zase tolik neotravovala, měla dobrý sport a oproti všudypřítomné rudé také „hezkou" oranžovou barvu. Na 17. listopad redakce listu zareagovala rychle a bez bázně podpořila demokratické hnutí.

Jen v MF Dnes vědí, zda je tradiční a doplněný název listu už jen prázdná stafáž, nebo je „mladickost" vědomým vodítkem jejích redaktorů. Buď jak buď, několik atributů dravého a progresivního mládí by tu bylo. Zatímco ostatní deníky můžeme volně přiřadit k určitému proudu na politické scéně, MF Dnes se od politiky (světa dospělých?) až na výjimky programově distancuje; je nad věcí. Je v tom vlastně určitá analogie s Věcmi veřejnými. I ty ví s jistotou, kdo je občan a jak ho před politiky ochránit. Ambicí obou je kontrola moci bez přívlastků, tedy nejen slovem, nýbrž i činy. Pokud jde o pozici na pravolevé škále - kdyby měli koalice tvořit redaktoři MF Dnes -, vzniklo by v lepším případě něco jako současná vláda. Inu, proti gustu žádný dišputát.

Srdce v mlze

Svou hlavní strategii MF Dnes realizuje pomocí zpravodajství. Lze jej rozdělit na kvalitní stálé zpravodajství (co do rozsahu a čerstvosti informací) a na kreativní nadstavbu, kterou je investigativní žurnalistika. Ta tvoří „srdce" deníku. Zaměřuje se hlavně na větší kauzy korupce ve státní správě a politice a na dílčí poklesky jednotlivých politiků a úředníků. Jestliže je hlavním programem novin odhalovat politickou korupci, programem, na němž stojí byznysplán, reklama a identita novin, musí si dávat politici opravdu „majzla". Vzniká ale zároveň podezření, zda jsou všechny kauzy spontánní a zda vždy patří právě novinám. Když se nad nějakým politikem vznáší byť jen teoretické pochybnosti, je to MF Dnes, kdo obvykle bije na poplach...

Ilustrativním příkladem takovéto „mlhy" může být jen pár týdnů stará kauza úředníka Ministerstva obrany ČR, který údajně pomáhal získat zakázky firmě, jejímž byl spolumajitelem. Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR potvrdil, že šetření začalo dříve, než MF Dnes případ zveřejnila, i to, že předtím se z redakce o stav šetření nikdo nezajímal. Policie má vlastní systém informování veřejnosti, jistě méně sdělný. Jak ale říká pplk. Roman Skřepek, mluvčí Útvaru odhalování korupce, „průsaky" jako tento obvykle napáchají více škody než užitku, neboť se hned začnou zametat stopy. A to nepočítáme všechny hlavy, které v mediálním zmatku padnou neprávem (autor reportáže na dotaz ke spolupráci s policií, zaslaný elektronicky, nereagoval; pozn. aut.).

Munice pro morálku, podíl na moci

Zpravodajství a výsledky investigativní žurnalistiky posilují morální mandát komentářů, v MF Dnes o dost autoritativnějších a exaltovanějších, než je tomu u jiných novin. Letošní rok přinesl hned dvě zajímavé ukázky. Obě shodou okolností pocházejí z března a v obou jde o výroky veřejně známých osob na adresu menšin. První pronesl odborář Jaromír Dušek v rozhovoru pro Lidové noviny, kde ke kritice vedení Ministerstva dopravy ČR a Českých drah přidal nevybíravě formulované podezření z homosexuálního komplotu osob, které tyto instituce řídily. MF Dnes se k vlně odporu proti Duškovi připojila vášnivě: „Odborář Dušek je nežádoucí osoba a homofobní hlupák". Takto se do Duška nikde jinde nepustili...

Z hlediska toho, co rozpoutal jen o několik dnů později tehdejší předseda ODS Mirek Topolánek, byl Dušek snadné sousto. V rozhovoru při focení pro čtyřprocentní magazín se pokusil na příkladu tehdejšího premiéra Jana Fischera a ministra dopravy Gustáva Slamečky ukázat, že charakter člověka nikdy není odvozen od jeho původu nebo sexuální orientace, a zdůraznil, jak moc Dušek pochybil. Kromě toho nerozvážně kritizoval církev, složil poklonu křesťanství a zcela bezděky přiznal, jak se scházel s Lucií Talmanovou. Materiál poté pokoutně zveřejnil server Blesk.cz. První výklad MF Dnes? „Hulvátství. Topolánek zabíjí ODS. Jeho čas v politice se naplnil". Než si lidé sami poslechli inkriminované video, byl už s Topolánkem prakticky ámen.

Kulky, nebo písmenka?

Uvěříme-li nekvalitním recenzím na čínskou restauraci, novou škodovku, film nebo román, je to škoda pro nás i pro autory díla, ale je to v podstatě soukromá věc. Uvěříme-li scestnému popisu událostí v politice, který nese označení „stanovisko redakce", jde o mnohem více. Je to už hodně let, kdy se mezi lidmi objevila velmi populární formulka „politik je náš zaměstnanec". Kdo se nad ní někdy hlouběji zamyslel, musí konstatovat, že je zavádějící. Je na ní ale prakticky postaven celý peskující, nadřazený a vůči politikům štítivý étos českého tisku, jenž je vnímá implicitně jako kosmické bytosti; vinné a směšné už z principu svého bytí. Jenže tihle ufoni dostávají na rozdíl od novin hlasy voličů a oni sami, nikoliv noviny, by o nich měli rozhodovat. A pokud už dokáže zařídit rezignaci i Blesk, pak je něco špatně.

Je potěšující, že se v posledních letech vcelku daří bojovat s převleky chiliasmu a sebemrskačství, v 21. století oděných například do hrozby globálního oteplování, „evropanství" a různých zbytečných liberálních ústupků. Byly to tzv. seriozní noviny, kdo je zasel a nabídl politikům. Ale mrazí, jak lehce tyto noviny nyní mění prapory, jistě ne bez příslušné kalkulace. Bylo by skvělé, kdyby do ní zahrnuly i uvolnění morálního mandátu a transparentně čtenáře seznámily s prací se zdroji a svými prioritami, tak jako to chtějí po jiných. Do té doby budou MF Dnes a jí podobná média psát a čtenáři-občanovi napůl vládnout. Mělo by se to udělat i proto, že česká veřejnost prožívá zřetelnou nediferencovanou štvanici na každý náznak střetu zájmů a neupřímné motivace. A její roztleskávači sami nemají čisté svědomí a nemužně se skrývají.

Diskuse