Rakety, radar, úředníci

Máme chtít protiraketové centrum?

Když před časem režiséři Vít Klusák a Filip Remunda představili film Český mír, byl přijat jako definitivní tečka za radarem. Jedni vnímali Obamovo stop jako vítězství českého lidu, jiní jako hození přes palubu. Mýlily se obě skupiny. Americká strana nyní přišla s plánem postavit na našem území centrum včasné raketové výstrahy.

Zatímco v Česku proklínaný, ale i opěvovaný radar bude nakonec vybudován v Rumunsku, raketové interceptory chtějí Američané umístit do Polska. Češi by se na projektu měli podílet pouze analytickým centrem, kde by se scházely výsledky z pozorovacích družic a data o nepřátelských raketách. Šlo by tedy o zařízení spíše administrativního charakteru.

Kontinuita

Na příkladu protiraketového štítu se ukazuje, že americká zahraniční politika se nemění ze dne na den. Proces její tvorby se tradičně odehrává mezi pevně stanovenými mantinely a vyznačuje se značnou dávkou kontinuity. Zatímco ostrý kurz Bushe ml. byl způsoben reakcí na vakuum po 11. září, kdy tápající americké politické spektrum vyplnily radikální názory neokonzervativců, Obama, který byl konfrontován s řadou selhání a zhoršenou reputací USA ve světě, dal najevo, že Spojené státy jsou ochotny více jednat a brát ohled na názory spojenců a partnerů. Priority však zůstaly stejné: především zajistit bezpečnost proti útokům teroristů a „zlých států" vybudováním protiraketového deštníku.

Také ale může jít o určitou úlitbu republikánům a těm, kteří vyslovili obavy o pozici USA ve střední Evropě. Postavení demokratů před listopadovými doplňovacími volbami v Kongresu je nejisté. Lze si představit, že pokud republikáni výrazně uspějí, mohli by zvrátit rusko-americkou „pražskou" odzbrojovací smlouvu. To by byla pro současného prezidenta citelná rána, protože by padla jeho vítězoslavná aureola mírotvůrce.

Proti komu?

Nový systém má být zaměřen především proti raketám středního a krátkého doletu. To jsou střely s maximálním doletem 1000, resp. až 2500 km. Pokud vyloučíme možnost, že raketový nosič získá teroristická organizace, mohou se teoretickým ohrožením jevit státy, které takovou výzbroj vlastní, tedy Írán, Libye, Egypt a Spojené arabské emiráty. Západoevropské státy je možno z úvah o raketovém útoku vyloučit, stejně jako Rusko a Ukrajinu, Izrael a s velkou pravděpodobností i největšího arabského spojence USA - Saúdskou Arábii.

Vylučovací metodou nám vypadává i Libye, která chce být strategickým partnerem EU; pochybnosti v daném směru vzbuzuje rovněž americký spojenec Egypt a případné motivy Emirátů. Zbývá Írán. Jeho charakter a nejasnosti okolo jaderného programu ale můžeme nechat stranou, protože to, co motivuje českou stranu k účasti na americkém programu, je téměř výhradně středoevropská geopolitika.

Čeští odpůrci

Ačkoli bližší charakter možného českého zapojení zatím není znám, stejně jako není definitivně potvrzeno, zda by vyhodnocovací centrum měli na starosti čeští vojáci, nevypadá to na opakování bouřlivé debaty, která provázela kauzu „starý radar". Navíc i ČSSD dala najevo, že proti plánu jako takovému není, pokud se prokáže, že celý systém bude zahrnut do struktur Severoatlantické aliance. Je jasné, že v případě jejího dřívějšího odporu nešlo o formulaci alternativní bezpečnostní koncepce, ale o snahu hrát na strunu protibushovského sentimentu. Útočit na administrativu socialistického vzoru Baracka Obamy se ovšem nesluší, i když se plán na vybudování centra výstrahy od radaru z formálního hlediska neliší. Na druhou stranu fakt, že Barack Obama sám podporuje projekt, který počítá s americkou přítomností na českém území, limituje geopolitickou kritiku. Nyní je nutné proti americkému plánu vyrukovat s ostrým antiamerikanismem, který ovšem socialisté nikdy nezastávali, a tak jedinou relevantní silou, která by se takto mohla profilovat, je KSČM. Ta ale nemá dostatečný potenciál. Hnutí Ne základnám, které se po zamítnutí prvního plánu na radar prohlásilo za vítěze, se sice označuje za lidové, ale bez solidní podpory svého stanoviska v Parlamentu může těžko doufat, že do debat vstoupí nějakým výraznějším způsobem. (Nelze ovšem vyloučit, že některé nepopulární kroky USA nebo NATO v blíže neurčené budoucnosti povedou ke změně nálad v české společnosti a vzedmutý lidový odpor ze základny vytvoří líbivé předvolební téma.)

Protože asi nebude potřeba uzavírat novou smlouvu, tak jako to v případě radaru byla SOFA, pokud bude centrum výstrahy skutečně alianční, česká veřejnost jeho případnou existenci přijme pravděpodobně bez problémů. Řada Čechů možná nemá ráda pocit „velkého bratra", ale jeho stín se v širším kolektivu spolu s vidinou, že to sami budeme řídit, rozpouští. Všechny strany vládní koalice navíc daly najevo, že o bezpečnostní otázky se v referendu nebude hrát vabank. A pokud Rusko nakonec protiraketový deštník akceptuje, nebo bude nějakým způsobem přizváno k participaci, pro nás se nic nemění: postaví-li některé následné události nad vztahy východ-západ otazník, česká zahraniční politika souhlasem s protiraketovým centrem potvrdí svou atlantickou orientaci.¹ V takovém případě bychom se měli jen snažit, abychom se nedostali do bezvýhradného a nekritického vleku americké zahraniční politiky, což je ovšem s ohledem na některé minulé zkušenosti a fakt, že lidé jako Alexander Vondra nebo Karel Schwarzenberg sedí ve vládě, dost dobře možné.

Poznámka

1. Ta je samozřejmě pro Českou republiku jen jednou ze dvou možných variant stabilní zahraniční orientace. Druhou je preference evropských vazeb, kterou alespoň teoreticky reprezentují někteří sociální demokraté.

Diskuse