Musí být vztah kultury a politiky nutně antagonistický?

Časopis Kontexty jakožto nástupce předchozích periodik vydávaných lidmi kolem CDK má za sebou dvacet let existence. Během tohoto dlouhého období revue prošla mnoha koncepčními proměnami včetně změn názvů¹, jedno si však - vedle své pravicové orientace - vždy zachovala: po celou dobu to byl časopis kulturně politický, snažící se propojovat na svých stranách politiku a kulturu. Důsledně jsme si za touto koncepcí stáli, i když nám občas způsobovala problémy.² Již v zakládajících stanovách CDK z roku 1993 stojí, že jedním z jeho hlavních úkolů je zdůrazňování „vzájemného ovlivňování politické, hospodářské a kulturní oblasti".³ V podstatě lze říci, že to, co vždy profilovalo CDK a odlišuje ho od podobných organizací, je důsledné propojování zájmu o politiku a kulturu (a také náboženství, abych nezapomněl na další pole zájmu svých kolegů). A poněvadž stojím u časopiseckých aktivit CDK od samého počátku, nahlížím vlastně celou dobu jedním okem do světa politiky a druhým okem do světa kultury, což je občas velmi zajímavé.

Antagonistický vztah kultury a politiky

Vztah světa praktické politiky a světa kultury je komplikovaný a většinou antagonistický. Není tajemstvím, že mnoho umělců a kulturních pracovníků pokládá politiky za lidi škodící kultuře v naší zemi. Jeden příklad za všechny, cituji z textu historičky umění Mileny Bartlové:

„Máme právo požadovat, aby zvolení politici nekvalifikovanými rozhodnutími neničili kulturní život v této zemi - ať už to dělají z temných úmyslů, anebo spíše z neschopnosti a neporozumění. Máme právo chtít po ministerstvu kultury, aby poučeně a efektivně zastupovalo zájmy kulturní veřejnosti, a nikoli aby jeho jediným zájmem byl co možná hladký chod úřadu a hlavním politickým úkolem ministra česká neverending story vyrovnávání státu s církvemi. ... Pokud politici na všech úrovních nepochopí, že je nutno z veřejných prostředků podporovat také umění, kterému oni sami osobně nerozumějí, nezbude nám než se uchylovat k mírné občanské neposlušnosti. A vybírat si ve volbách takové strany, které budou dávat najevo, že vědí, o čem je v tomto článku řeč. Otázkou ovšem je, zda zde takové strany v současnosti existují..."⁴

Odhlédnu-li od radikálního tónu tohoto prohlášení a iracionálního podsouvání politikům, že kulturní život ničí z nějakých „temných" úmyslů, vcelku rozhořčení a obavy prof. Bartlové sdílím. I já mám občas pocit, že většina politiků kultuře nerozumí, v podstatě je nezajímá a často se v ní pohybují jako „slon v porcelánu". Rovněž jsem přesvědčen, že je v kultuře málo finančních prostředků a sliby dávané v tomto směru politiky zůstávají pouze na papíře. Na druhé straně vidím - a doufám, že to nebude znít neskromně - více do složitého procesu politického rozhodování než prof. Bartlová, což mě chrání před podobnými radikálními soudy. Můžu paní profesorku ubezpečit, že české kultuře nepomůže ani uchylování se umělců k „mírné občanské neposlušnosti" a už vůbec se tu sama od sebe neobjeví politická strana, která bude zničehonic dělat dobrou kulturní politiku.

Podívám-li se na problém z druhé strany pověstné barikády, politici naopak často vidí v umělcích a kulturních pracovnících notorické kverulanty žijící ve věži ze slonoviny a snažící se vyždímat ze státní pokladny co nejvíce peněz na své podivné aktivity, kterým obyčejný člověk většinou nerozumí. Koneckonců, kultury je podle nich v naší zemi dostatek, knihkupecké pulty přetékají novinkami, jeden hudební či divadelní ­festival střídá druhý, existuje řada galerií a vychází nespočet kulturních časopisů. Protesty v oblasti kultury jsou výjimečné a ozývají se pouze tehdy, když ministerstvo někomu nepřidělí očekávané peníze či je nesmyslně odvolán schopný a oblíbený ředitel nějaké instituce.⁵ A to se vždy dříve či později nějak vyřeší. Tak proč vlastně něco měnit? A kdo by se odvažoval tvrdit, že podpora divadla, galerie nebo literárního časopisu je důležitější než například investice do zdravotnictví, že oprava nějaké památky je důležitější než údržba zanedbaných silnic, na nichž umírají denně lidé?

Trochu nezbytného realismu

Buďme realisté, demokratický politik žije pod neustálým tlakem požadavků a problémů k řešení existuje nekonečná řada. Lidé v kultuře by si měli především uvědomit, že v politice nejsou podstatné objektivně existující problémy (kterým kultura bezesporu je), ale především ty problémy, které se v rámci nastolování politické agendy jako problémy podaří nastolit, které jsou jako problémy pociťovány. A nepřicházejí-li dnes politici s koncepcemi a strategiemi pro umění a kulturu (či přicházejí-li s nimi, ale neplní je), je tomu tak především proto, že neexistuje silná poptávka či tlak od veřejnosti. Aby politik v demokratické soutěži vůbec obstál, musí se orientovat na široké skupiny voličů, vycházet všemožně vstříc jejich náladám a požadavkům, a umělec dělající tzv. „vysokou kulturu" pro stále omezenější okruh příjemců pro něj není příliš zajímavý cíl.

Jak jsem již řekl, nepochybuji o tom, že kultura v naší zemi je opravdu podfinancována a že by zasloužila navýšení na 1% ze státního rozpočtu, jak je běžné v mnoha jiných zemích. To je sice věčným evergreenem předvolebních programů českých politických stran, ale tento slib je vždy po volbách okamžitě zapomenut. Letos ho slibují lidovci, ČSSD a komunisté, ODS se zavazuje k vytvoření jasných pravidel financování kultury. Mohu si však zahrát na prognostika. Nikdo nezmění nic, pokud nebude vyvíjen od veřejnosti tlak. Prosazení jasných pravidel slibovala například již vláda Mirka Topolánka ve svém Programovém prohlášení z ledna 2007, stejně jako zmíněné zvyšování výdajů na kulturu až na 1 % státního rozpočtu. Nestalo se, výdaje na kulturu byly naopak kráceny a Ministerstvo kultury vydáno v plen introvertnímu lidoveckém památkáři Jehličkovi, který stávající systém ještě více destabilizoval. Na letošní rok činí návrh rozpočtu na kulturu kolem 0,8 %, z čehož je ale třeba desetinu odečíst na provoz církví, jež je v celkové sumě zahrnuta.

V reakci na politiku ministra Jehličky, zejména ořezání finančních prostředků na živou kulturu, vznikla loňského roku neformální iniciativa „Za Česko kulturní", soustřeďující k společným cílům zástupce neziskových kulturních a uměleckých organizací, jež konečně vykročila správným směrem. Její protagonisté si uvědomili, že nestačí pouze občasné protesty, byť s velkým mediálním ohlasem, proti špatné situaci v resortu kultury. Že je třeba dlouhodobě a systematicky pracovat na proměně tohoto prostředí, aktivně iniciovat projekty, které povedou k dialogu s představiteli státu a samospráv o nutných systémových změnách. Jinými slovy, že nemá smysl donekonečna se uchylovat k paušálním odsudkům politiků a politiky, ale prostřednictvím mediálního tlaku nastolit problémy kultury jako politické téma a aktivně se zasazovat o jeho řešení.

Kulturní zpovrchnění

Je mi rovněž jasné, že to nebude lehké, neboť jsem přesvědčen, že kulturní a intelektuální úroveň řady polických představitelů - jak jsem nedávno napsal - je dnes snad nejhorší od listopadu '89.⁶ A nyní budu hodně upřímný. V devadesátých letech se v české politice pohybovalo mnoho lidí tak či onak spojených s kulturou, bývalých disidentů a intelektuálů, nad jejichž idealismem a občas i „potrhlými" nápady jsme občas kroutili hlavou. Přiznám se, že jsme se trochu i těm naivním idealistům smáli a ptali se, co vlastně hledají v praktické politice, kde je třeba řízných pragmatiků. Ale přesto, byly to nesporné osobnosti s kulturním rozhledem a většinou i s ušlechtilými záměry. Když dnes vidím, kdo je nahradil, s jakými úmysly do politiky vstupuje a jak se v ní chová, říkám si: zaplať Pánbůh za ty umělce a intelektuály, nebylo to vůbec tak špatné. Ale to opět není důvod nadávat na politiku, ale spíše k zamyšlení nad tím, proč elity a lidé s kulturním rozhledem vyklízejí politický a veřejný prostor, což by byla ovšem debata na jiné téma.

Pokles všeobecného kulturního rozhledu - nebo spíše jeho zpovrchnění - však není příznačný pouze pro politiky, jsou jen dobře viditelnou skupinou. Je to fenomén rozšířený v celé společnosti, mezi učiteli, doktory, úředníky, podnikateli nebo například vojáky. Je příznačné, jak marně se nedávno pořadatelé tradiční ankety Lidových novin „Kniha roku", ankety založené již v roce 1928, pokoušeli přimět k odpovědi někoho z velitelství české armády, což za první republiky bylo běžné a generálové si na svém kulturním přehledu zakládali.⁷

Problém s tzv. vysokou kulturou spočívá v tom, že se stále více stává předmětem zájmu úzké a specializované skupiny lidí, kteří se také většinou na jejím vytváření a provozu podílejí. Žije tak trochu uzavřena v ghettu specializace, zbytek populace si vystačí s tzv. kulturou masovou, šířenou prostřednictvím médií. Tzv. vysoká kultura a obecný kulturní přehled se při obnově demokratické společnosti po roce '89 nestaly integrální součástí sociálního vzestupu a emancipace vznikající vyšší a střední třídy, jak tomu bývalo v dřívějších dobách. Polský filosof Ryszard Legutko, jehož jsme měli příležitost v dubnu v Brně uvítat, v jednom ze svých esejů píše, že polská (a zde si můžeme dosadit i česká, slovenská, maďarská či jakákoli jiná) vyšší i střední třída postrádá jakýkoli zřetelný kulturní příznak: nevytváří si vlastní jazyk, postrádá představy, zvyklosti a ideje, jež by usměrňovaly její chování. Z tohoto hlediska se nijak neliší od davu, jehož návyky ochotně přijímá prostřednictvím masové zábavy a vzdělání. Lze pak od ní poté očekávat nějaké investice do kultury, či dokonce její sponzorování?

Dnešní úspěšní podnikatelé nepřipomínají své předchůdce z doby před několika desetiletími, kdy sociální vzestup současně provázela nezbytná snaha oprostit se od světa průměrných představ, jež obnášela pravidelnou návštěvu koncertů, divadel, výstavních síní a také samozřejmý přehled o literatuře. Dnešní úspěšný člověk na společenském vzestupu nemusí na poli vysoké kultury o nic usilovat, dokonce ani nic předstírat, vystačí si s televizí a jinými formami masové kultury. Své postavení a důležitost dává většinou najevo jinými cestami než kulturním životem: okázalostí životního stylu, velikostí auta, značkou hodinek či příslušností k luxusnímu golfovému klubu. V tomto smyslu byl bývalý ředitel TV NOVA Vladimír Železný se svými investicemi do sbírky obrazů českého moderního umění skutečně zjevem ze staré školy, jakých u nás není mnoho.

Evropská unie? Kultura na okraji zájmu

Pokud by se někdo naivně domníval, jak tomu u nás bohužel často bývá, že se nám o kulturu postará Evropská unie, zaštiťující se obranou společného evropského kulturního dědictví a intervenující usilovně už do mnoha oblastí našich životů, je na velkém omylu. Kulturu nemůže zachránit byrokrat. Již zběžný pohled na rozpočet EU v oblasti kultury je více než výmluvný. Jak nedávno poukázal německý spisovatel Hans Magnus Enzensberg, který bude hostem letošního Festivalu spisovatelů v Praze, tento rozpočet činí méně než 60 milionů euro, pohybuje se tedy v oblasti zanedbatelných promile rozpočtu EU; přesněji řečeno, ročně to dělá asi 13 centů na každého občana. Jen Enzensbergovo domovské město, Mnichov, vydává pro své obyvatele na kulturu trojnásobek. Na druhé straně, jak správně podotýká Enzensberg, neměli bychom si na tuto úzkoprsou lakotu stěžovat, neboť čím méně se budou eurokraté zajímat o naši kulturu, tím lépe pro nás. Evropská unie, jako každý dobrácký poručník, má obavy o naše zdraví, společenské způsoby a morálku, neúnavně se vměšuje do našeho všedního života i v těch nejabsurdnějších detailech, až na jednu oblast - kulturu. Buďme rádi, že alespoň zde zůstáváme ušetřeni často absurdních zásahů, s nimiž se ostatní musejí potýkat.⁸

Závěrem

Závěrem shrnu, na co jsem chtěl v tomto vystoupení upozornit. Pomoc české kultuře nepřijde zvenčí, ani systémová, ani finanční. Kulturní politika zůstává - a díky Bohu za to - doménou národního státu, který je povinen o své kulturní dědictví pečovat a dále ho rozvíjet. A pociťuje-li dnes kulturní veřejnost (a jsem přesvědčen, že oprávněně), že tuto úlohu stát neplní dobře, měla by cestu k nápravě řešit prostřednictvím standardních politických prostředků. Nesedět se založenýma rukama a pasivně nečekat, až se objeví nějaký osvícený politik, který v kultuře udělá pořádek. Nehledat nějaká nestandardní řešení různých nepolitických cest či občanských neposlušností, neopovrhovat politiky a politikou, ale pokusit se nastolit problém kultury jako standardní politický problém. Rovněž by se měli v řadách milovníků kultury a umění najít takoví lidé, kteří budou schopni do politiky vstoupit, hájit zde zájmy kultury a pozvednout její úroveň. Jsem přesvědčen, že komunikace mezi kulturní veřejností a politickou reprezentací je možná, ale musí se o ni usilovat.

Poznámky

1. Předchůdci Kontextů byly Revue Politika, měsíčník Proglas a vlastně i samizdatová revue Střední Evropa - brněnská verze, založená v roce 1987.

2. Časopis v minulosti přicházel o finanční podporu z Ministerstva kultury právě s odkazem na jeho „političnost".

3. Zakládající prohlášení CDK, viz www.cdk.cz/info.

4. http://zpravy.idnes.cz/mame-pravo-pozadovat-aby-politici-nekvalifikovanymi-rozhodnutimi-nenicili-kulturni-zivot-g9i-/kavarna.asp?c=A091006_190516_kavarna_bos.

5. Viz kauza odvolaného ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy.

6. Kontexty, 2/2010, s. 3.

7. Peňás, Jiří: „České osobnosti vybraly knihu roku", Lidové noviny, 19. 12. 2009, s. 1.

8. Enzensberg, Hans Magnus: „Evropské poručnictví", www.revuepolitika.cz/clanky/1259/evropske-porucnictvi

Předneseno na brněnském semináři „Politika a kultura" v rámci setkání příznivců časopisu Kontexty, 12. dubna 2010.

Autor je šéfredaktorem časopisu Kontexty, ředitelem Institutu pro politiku a kulturu CDK a šéfredaktorem nakladatelství Barrister & Principal.

Text vyšel v časopise Kontexty 4/2009.

Diskuse