Berlín-Moskva

Jak může německo-ruské sbližování změnit EU i střední Evropu

Německo a Rusko se v historii sbližovaly poměrně často. Jejich koalice byly vynikajícími šancemi, jak dostat pod svou kontrolu většinu Evropy a omezit moc Velké Británie. S jistými změnami, otupěním ideologických hran a faktem, že Velkou Británii nahradily v roli evropského vyvažovatele Spojené státy, zůstává německo-ruské sbližování jednou z hlavních otázek současné Evropy. Některé signály v poslední době ukazují, že se aliance Berlín-Moskva začíná prohlubovat. Co tyto mocenské tance znamenají pro Evropskou unii a jak se celková situace může podepsat na stabilitě střední Evropy?

Otto von Bismarck v devatenáctém století prohlásil, že tajemstvím úspěšné politiky je uzavřít výhodnou smlouvu s Ruskem. Vládci německého prostoru měli tendenci spojovat se s Rusy už od 18. století. Berlín se v minulosti vždy raději bavil s Petrohradem a Moskvou než například s Londýnem nebo Paříží.

Vzájemná závislost

Ani „novodobé" sbližování Moskvy s Berlínem není novinka a nelze se mu příliš divit. Německo je jedním ze dvou hlavních motorů EU a potřebuje suroviny, které mu Rusko rádo dodá. Rusové, jejichž hospodářství za Západem z důvodu slabých průmyslových inovací a výzkumu i nadále zaostává, by naopak mohli svůj růst stimulovat pomocí německých investic. Posun v orientaci Berlína na Moskvu má ale hlubší povahu, která souvisí s aktuálními procesy v Evropské unii a postojem Berlína k ní.

Spolu s Francií představuje Německo od začátku nejen průmyslový, ale také politický motor Unie. Novodobá identita Němců je s evropskou integrací spojena a oni se jí nikdy nevzdají, stejně jako nezradí evropanskou myšlenku. Co ale Němci nechtějí, je doplácet na „chudý" evropský jih a například dotovat bankrotující Řecko. Nebudou tedy podporovat za každých okolností „evropské", pokud to bude v rozporu s „německým". Potřebují si otevřít a pojistit přístup k obrovským východním trhům, kde by odbyt mohl udržet produktivitu německých firem i v případě hrozící celoevropské stagnace. A působení na těchto trzích bude Německu pochopitelně k užitku, i když ke stagnaci nedojde.

Němci mají výhodu, že se jejich političtí činitelé v otázce „ruské politiky" neohlížejí na historické předsudky jako někteří státníci například zemí střední a východní Evropy, i když by to prizmatem vzájemně spáchaných křivd mělo být naopak. Politický antirusismus byl Berlínu v zajišťování německých zájmů vždy na obtíž. To je jistě jeden z důvodů, proč projekt plynovodu Nord Stream obešel nejen Polsko, ale prakticky celou koncepci evropské energetické politiky. I když je to právě Polsko, kdo v poslední době začal zaujímat k Moskvě smířlivější postoj.

Získat Poláky

Stoupající význam Varšavy pravděpodobně přinutil Němce, aby na Rusy vyvinuli mírný nátlak ve věci přehodnocení některých postojů vůči Polákům. Jak s tím souvisí objetí Vladimíra Putina s Donaldem Tuskem po smolenské tragédii, omluva v Katyni a spekulace o novém začátku rusko-polských vztahů, se můžeme jen dohadovat. Faktem je, že když nedávno německý ministr zahraničí Guido Westerwelle tlumočil evropským partnerům zájem realizovat plán rusko-evropské bezpečnosti, pozvánku do „trojúhelníku" dostalo krom Francie i Polsko. To je z německého pohledu důležité, protože pokud bude Polsko protiruské, německo-ruský zájem se na zájem evropský naroubovat nepodaří.

Není zatím příliš jasné, co by realizace takové architektury evropské bezpečnosti, která počítá s Ruskem, znamenala pro Českou republiku. Tradiční středoevropský pohled velí vnímat německo-ruské námluvy se znepokojením. Avšak plán tlumočený Westerwellem si neklade za cíl vytvořit rusko-německý pakt na úkor střední Evropy, ale vtáhnout Rusko do celoevropské bezpečnostní struktury (a zároveň respektovat status NATO a pozice USA).

Otázkou zůstává, nakolik by proklamovaná „evropská úroveň" byla ve skutečnosti realizována a nakolik by šlo jen o papírovou formulaci. Evropská unie ztrácí jako celek akceschopnost a je jisté, že Němci spojenectvím s Ruskem hledají jak zajištění svých zájmů, tak nový rozměr evropské integrace. To ale může paradoxně vyvolat opačný efekt. Pokud si Rusko neujasní svůj postoj k postsovětskému prostoru a střední Evropě, začne se vytvářet vícerychlostní Evropa dvou center: Berlína (orientovaného na Moskvu) a „zlobivých států" (orientovaných na Velkou Británii a Spojené státy americké).

Ještě menší role, než jsme doufali

Velmi také záleží na postoji Spojených států. Ty budou vznik německo-ruské aliance vnímat s rostoucím znepokojením, protože se budou bát ohrožení svých globálních zájmů. Není vyloučeno, že Barack Obama příští prezidentské volby prohraje a proklamovaný „reset" vztahů s Ruskou federací bude přinejmenším zchlazen. Ve Spojených státech se proti Obamovi šikuje nejen opozice, kritizující například zdravotní reformu, ale stále častěji se ozývají i hlasy, které kritizují jeho zahraniční politiku především ve vztahu Rusku. Jeden z možných kandidátů Republikánské strany, Mitt Romney, dokonce zahájil iniciativu, jejímž cílem je zabránit ratifikaci smlouvy „Nový start" v americkém Senátu. Americko-ruský restart se při souhře řady okolností může stát minulostí stejně rychle, jak rychlý byl přechod od Obamova pražského projevu k podepsání jaderně-odzbrojovací smlouvy. Návrat k „bushovské" zahraniční politice by neohrozil bilaterální vztahy Berlín-Moskva, ale téměř jistě by překazil jakékoli plány na evropsko-ruskou alianci. Česká zahraniční politika by měla být na všechny eventuality připravena. Smutné zjištění je, že se bez nás mohou bez problémů obejít. Ostře protiruské Polsko je pro německý plán problém, protiruské Česko nikoli.

Zatím jsme tradičně o dva tahy pozadu. Německo-ruské sbližování ukázalo v reálném světle, jak krátkozraká a především neprofesionální byla argumentace „Evropa, nebo Moskva", na které byl založen evropský raison d´etre české zahraniční politiky. Sázka na antirusismus se ukázala správná v případě akceptace „Lisabonu" ze strany liberálně naladěných voličů, ale naprosto selhala v politické analýze. Touto krátkozrakou a černobílou recepcí evropského dění by se ale česká zahraniční politika snadno mohla dostat do role nepotřebného kverulanta. Je potřeba pracovat se všemi scénáři, tedy i těmi, které mohou být na první pohled pro Česko nevýhodné. Zahraniční politika musí být především aktivní, aby bylo možno se vyrovnat i s takovými scénáři, jako je mocenské sbližování hegemonů, mezi nimiž je Česká republika zaklíněna. Sázka pouze na prvoplánový antirusismus se příště nemusí vyplatit, zvláště v situaci, kdy rusofobie vyšla v Bruselu i Washingtonu z módy.

Diskuse