Nepřipravme se o jednu z mála skutečných svobod EU

Směrnice o vysílání pracovníků musí zůstat, jak je

Příští rok konečně uplyne sedmileté přechodné období na volný pohyb pracovních sil v EU. Jeden z mála liberálních konceptů EU má však znovu dostat na frak. V hledáčku protekcionistů je již delší dobu směrnice o vysílání pracovníků. Norma na první pohled nepřitažlivá, avšak se srovnatelnými dopady na svobodnou ekonomickou aktivitu, jež přináší svého času hojně medializovaná směrnice o službách.

Podobně jako směrnice o službách i směrnice o vysílání pracovníků otevírá otázku, čím chceme, aby evropský integrační projekt byl. Zda prostředkem k ekonomické liberalizaci, nebo politickým cílem o sobě. Rozdíl mezi oběma normami tkví v tom, že zatímco prvně zmiňovaná vzbuzovala debaty v době, kdy byla teprve předmětem legislativního procesu, druhá se stala předmětem prvních vážnějších sporů až deset let po svém přijetí, poté, co se EU rozšířila o státy střední a východní Evropy.¹

Co je to vysílání?

Směrnice č. 96/71 věcně vychází z konceptu volného pohybu pracovních sil v EU - proto ona paralela s přechodným obdobím, jež se vztahuje po vstupu do EU i na Česko -, ovšem sama o sobě jej nerealizuje. Vysílání znamená, že „pracovník po omezenou dobu vykonává práci na území jiného členského státu, než ve kterém obvykle pracuje" (čl. 2 směrnice č. 96/71). Zaměstnanec je tedy i nadále vázán poměrem ke svému „domovskému" zaměstnavateli, pouze z jeho podnětu dočasně pracuje v jiné zemi.

Směrnice rozlišuje tři základní situace (srov. čl. 1):

1. firma vyšle svého pracovníka na území jiného členského státu na základě smlouvy týkající se realizace konkrétních služeb;

2. firma vyšle svého pracovníka na území jiného členského státu, aby tam působil na její pobočce;

3. pracovníka na území jiného členského státu vyšle pracovní agentura.

Norma by měla garantovat, že nebude docházet k sociálnímu dumpingu; že zahraniční firmy nebudou vysíláním pracovníků „podkopávat" pracovní standardy v hostitelské zemi. Za tím účelem definuje „minimální standardy" spočívající ve stanovení

1. maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku;

2. minimální délky dovolené za kalendářní rok;

3. minimální mzdy, včetně sazeb za přesčasy;

4. podmínkek poskytování pracovníků, zejména prostřednictvím pracovních agentur;

5. ochrany zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci;

6. ochranných opatření týkajících se pracovních podmínek těhotných žen nebo žen krátce po porodu, dětí a mladistvých;

7. rovného zacházení pro muže a ženy a ostatních ustanoveních o nediskriminaci (srov. čl. 3 směrnice č. 96/71).

Viking, Laval, Rüffert a Lucembursko

Na první pohled „neprůstřelný" výčet narušují výjimky uvedené ve směrnici samé (odst. 2-10 čl. 3) a dlouhodobě konzistentní postoj Soudního dvora EU, jenž v daném případě (nutno říct, že poněkud netypicky) tvrdí, že sociální ochrana pracovníků nesmí získat navrch nad čtyřmi svobodami EU - volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu. V případě Viking (C-438/05) rozhodl, že odborové organizace nemohou realizovat takové kolektivní akce, jež by bránily přesunu podnikatelských aktivit z jedné členské země EU do druhé (zde z Finska do Estonska) kvůli nižším mzdovým nákladům, v případě Laval (C 341/05) se postavil proti požadavku, aby místní (švédské) odborové organizace mohly nutit (lotyšskou) firmu vysílající pracovníky přijímat (švédské) kolektivní dohody týkající se mezd, případě Rüffert (C-346/06) podpořil polskou stavební firmu mající zakázku v Německu, aby mohla svým (polským) zaměstnancům platit jen 46,5 % minimální mzdy uplatňované na německé pracovníky v Dolním Sasku, a konečně v případě Lucembursko (C-319/06) se postavil na stranu žalující Komise, která iniciovala soudní řízení kvůli restriktivní implementaci směrnice č. 96/71 v této zemi. (Z dalších souvisejících rozsudků lze zmínit C-43/93, C 369/96, C 376/96 či C-445/03.)

První dva z uvedených rozsudků byly vyneseny v rozmezí jednoho týdne v prosinci 2007 a od té doby se o nich - a potažmo o budoucnosti směrnice o vysílání pracovníků - intenzivně debatuje. Na jedné straně stojí zastánci tuhé sociální ochrany, jež by měla za každou cenu brát ohled na zaměstnance, na straně druhé jsou ti, kteří stále ještě věří v ideály, na nichž byla (měla být) dnešní EU vystavěna; ti, kdo v integraci vidí primárně ekonomický projekt, navzdory všem tendencím hovořícím o opaku.²

Faktor Barroso

Nový impuls diskusi vnukl loni v září předseda Komise José Barroso, když před (nerozhodnutými socialistickými) europoslanci usiloval o obnovení svého mandátu. Přislíbil jim, že namísto čekání na další nepříznivý rozsudek Soudního dvora „je odhodlán bojovat proti sociálnímu dumpingu v Evropě, bez ohledu na jeho formu". Přeloženo: že se zasadí o revizi stávající směrnice č. 96/71, aby krom meritorních změn (zpřísnění) doznala i změn formálních a vzala na sebe podobu přímo aplikovaného nařízení, jež členským státům ve věci vysílání pracovníků znemožní realizovat vlastní vnitrostátní právní úpravy.

Byl to chytrý tah: obava, že se po uplynutí přechodného období na volný pohyb pracovních sil v EU znovu objeví strašák „polského instalatéra", ruinujícího výdobytky západoevropského sociálního státu, byla natolik silná, že Barrosovi stačilo najít v unijním právním řádu srovnatelně symbolický pseudoproblém, prohlásit, že on to tak nenechá, a znovuzvolení měl v kapse. Co na tom, že to byla právě první Barrosova Komise, za jejíhož působení byla definitivně schválena zmíněná směrnice o službách, která (ač oproti původnímu návrhu výrazně okleštěna) vnáší do práva EU zásadní liberalizační prvky.

Čtyři argumenty proti revizi

V současnosti se hraje o to, kdy bude předložen konkrétní legislativní návrh a jaké budou jeho parametry. To, že předložen bude, je víceméně jisté; otázka vysílání pracovníků je v pracovním programu Komise na rok 2010 označena jako „potenciálně strategická". Jaké (věcné) argumenty by měly zaznít, aby se revizi předmětné směrnice nepodařilo prosadit?

Stávající norma představuje vhodnou bázi pro řešení problematiky vysílání pracovníků

Patrné je to z její poměrně restriktivní dikce (srov. čl. 3). To, že jí nebyly schopny dotčené členské státy (a potažmo jejich pracovníci reprezentovaní odbory) využít a nastavit vnitrostátní prováděcí předpisy v rámci možností ve svůj prospěch, je čistě jejich chyba. Není náhodné, že za revizi se prakticky výlučně stavějí reprezentanti starých členských zemí, jež mají výrazně vyšší náklady na pracovní sílu, než státy, o něž se EU rozšířila v letech 2004 a 2007.

Rozsudky Soudního dvora EU formálně nepředstavují precedenty

Týkají se výhradně konkrétních případů. Fakt, že proponenti revize směrnice o vysílání pracovníků na jejich základě projektují trudnou budoucnost „obyčejných zaměstnanců" v EU, je v lepším případě usvědčuje z neznalosti, v horším případě z pokrytectví, neboť kdykoliv Soudní dvůr rozhodne v jejich prospěch,³ kritiku, že na daném základě bude moci vzniknout precedent, odmítají právě tvrzením, že právo EU není právem precedenčním.

Neexistuje žádná záruka, že budoucí norma bude schopna napravit domnělé nedostatky té stávající

Nejčastěji se hovoří o tom, že směrnice č. 96/71 nebrání tomu, aby byly v zemích s nižšími náklady na pracovní sílu zakládány tzv. letter-box companies, tedy firmy, jež se snaží obcházet sociální a jiné standardy své domovské země tím, že formálně působí v zahraničí a své zaměstnance do ní „jen" vysílají. Obdobná výtka bývá spojována i s procesem zadávání subdodávek na (zpravidla) rozsáhlejší projekty, při nichž údajně dochází ke znejasnění odpovědnosti zaměstnavatele za dodržování práv zaměstnanců. Ani jeden z těchto argumentů však nebere v úvahu skutečnost, že ne neobvyklým důsledkem zpřísňování legislativy (a té unijní zvlášť) bývá buď to, že vyjde z užívání (v daném případě dojde k omezení vysílání pracovníků v EU), a/nebo to, že začne být obcházena (a vyslaní pracovníci na tom budou ve výsledku, pokud jde o garanci jejich práv, ještě hůře).

Nové členské státy by revizí směrnice tratily

Byla-li by nová norma definována jako nařízení, nejenže by sumárně došlo ke znemožnění přijmout odpovídající národní prováděcí předpisy. Podnikatelské subjekty z nových členských zemí by také pozbyly možnost efektivně využívat své komparativní výhody spočívající v nižších nákladech na pracovní sílu a kvalitě odváděné práce. Nehledě na politický rozměr takového kroku; i v Česku by po uplynutí dlouhého přechodného období na volných pohyb pracovních sil mohl ne neoprávněně vzniknout pocit, že snahou Unie je spíše bariéry petrifikovat než bourat.

***

Má-li mít směrnice o vysílání pracovníků nějaký smysl, bylo by nejvhodnější ke stávající normě nanejvýš přijmout nezávazné stanovisko, jak její jednotlivé pasáže interpretovat, aby plnila svůj účel. Jakýkoli odvážnější zásah bude potvrzením notoricky známého tvrzení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Poznámky

1. V tomto ohledu lze budoucnost vysílání pracovníků v EU vidět příznivěji, neboť reálně existuje použitelný právní rámec; v případě liberalizace trhu se službami v době prudkých debat neexistovalo nic, co by sektor podílející se na tvorbě zhruba 70 % unijního HDP komplexně upravovalo.

2. Signifikantní je v tomto směru kauza italské firmy Irem, která měla smlouvu s francouzským Totalem a rozhodla se v jeho rafinérii Lindsey, situované na severovýchodě Anglie, zaměstnat výhradně Italy a Portugalce. Zelení europoslanci v této souvislosti připravili písemnou deklaraci, v níž odsoudili „bezohledné zaměstnavatele", pro něž jsou vyslaní pracovníci „v důsledku rozhodnutí Evropského soudního dvora pouhým zdrojem levné a znevýhodněné pracovní síly".

3. A že takových situací bude s největší pravděpodobností poté, co vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, obsahující Listinu základních práv a svobod EU a mající směřovat k cíli „sociálně tržního hospodářství" (čl. 3 Smlouvy o EU), stále více.

Diskuse