Soustřeďme se na šest základních úkolů

Europoslanec Derk Jan Eppink vydal knihu Bonfire of Bureaucracy in Europe

Loni jsem byl zvolen europoslancem, a protože má rodina žije v New Yorku, sám sebe jsem se ptal, co budu na všech těch cestách mezi hlavním městem Evropy a hlavním městem světa dělat. Zanedlouho jsem slyšel všechnu hudbu a viděl všechny filmy, co stály za to, a tak jsem si řekl, proč nenapsat knihu. A když už jsem tím europoslancem, nejlépe o Evropě.

Největší výzvou je klást si zásadní otázky. Pro mě se právě takovou stal Evropský parlament. Loni po volbách jsem se sem vrátil už počtvrté. V osmdesátých letech jsem tu začínal jako asistent, v devadesátých letech jsem jej často navštěvoval jako novinář, v poslední dekádě jsem se zde vracel jako člen kabinetů komisařů Bolkesteina a Kallase. Nyní už jsem skoro rok europoslancem.

První otázkou, kterou jsem si položil, bylo, co tady dělám, druhou, co tady dělají všichni ostatní - nejen poslanci, ale i jiní politici, úředníci, novináři, diplomaté a lobbisti. Všichni se zdáme být součástí předvoje evropské integrace, ale sotva kdy si klademe otázku, kým jsme, co je naším cílem a zda naši legislativu implementujeme správně. Namísto toho přijímáme stále více předpisů, vytváříme nové a nové instituce, rozšiřujeme a prohlubujeme EU ve všech směrech a s posedlostí sobě vlastní přemlouváme svět, aby činil totéž. Snažíme se mu být morálním vzorem.

Činíme však správně? Je tím správným vše, čeho je víc, co je rychlejší a větší, jak tvrdí evropské elity? Nebudujeme něco, co se může zhroutit proto, že upřednostňujeme kvantitu před kvalitou? Některá patra naší babylonské věže postavená v posledních desetiletích se otřásají, základy se začínají rozpadat. Místo toho, abychom si hleděli (ne)kvality naší práce, říkáme „v pohodě, přistavíme ještě jedno patro".

Pracoval jsem pro komisaře Bolkesteina, který studoval řečtinu a latinu a vyzná se v historii. V letadle do Štrasburku si k údivu svých kolegů-úředníků raději četl řecké divadelní hry namísto podkladů z Komise. Často EU srovnával s římským impériem nebo Rakousko-Uherskem. Jednou napsal: „Pokud do EU vstoupí Turecko, Vídeň byla v roce 1683 osvobozena zbytečně." Dovedete si představit, jak tím ostatní komisaře štval.

I jiní členové kolegia komisařů často vzbuzovali údiv. V roce 2002 předseda Evropské komise deníku Le Monde řekl, že pakt stability a růstu je stupidní. Komise se dobrovolně vzdala své role strážkyně smluv a Francii a Německu bylo umožněno překročit deficit rozpočtu o více než 3 %. Řecko to pochopilo tak, že pakt může ignorovat zcela. Až poté se stal vpravdě stupidním.

Revize paktu byla ospravedlňována údajným posílením pravidel jeho vynucování. Ve skutečnosti byl oslaben. Důsledky jsou patrné dodnes. Pokud by členské státy 3% limit dodržovaly, nemuselo být dnes euro v takových potížích. Celá evropská institucionální elita zklamala a lidé by jí měli vystavit účet. Proč se to stalo? Neodvažujeme si klást nepříjemné otázky. Raději se navzájem poplácáváme po ramenou.

A je tu ještě jeden, filozofičtější důvod: považujeme se bezmála za misionáře „stále užší Unie"; jsme vyvolenými, již mají evropské občany dovést do země zaslíbené. Stále častěji však čelíme obtížím. Jsou to právě evropští občané, kdo vzdoruje a kdo, kdykoli má možnost, říká „ne". Proč? Protože většina lidí považuje za svůj domov národní státy a EU považují nanejvýš za společnou platformu pro efektivní spolupráci. Evropské elity si myslí, nebo lépe řečeno doufají, že tomu jednou bude naopak. Politicko-kulturní rozdíly v Evropě ovšem nelze jednoduše zamést pod koberec.

Z členských států EU znám shodou okolností nejlépe Belgii a Británii. V první ze zemí jsem byl zvolen, s europoslanci z druhé země nejčastěji spolupracuji. Mohu vám říct, že pokud jde o jejich názory na Evropu, neexistují země, jež by si mohly být vzdálenější. Často přemýšlím, zda vůbec mluví o tomtéž projektu. Podobně to ale platí například o Němcích a Řecích, když přijde na to, jak spravovat peníze. Stejně tak Skandinávci mají jiný názor na transparentnost politiky než dejme tomu italský předseda vlády.

Když se stavěla babylonská věž, všichni mluvili jedním jazykem. Totéž předpokládají i evropské elity: mluvíme eurospeakem, shodujeme se na „stále užší Unii", jsme jedním lidem, démem. Nic z toho ale není pravda.

Co můžeme udělat pro to, aby se EU nesložila jako domeček z karet?

1. Pravděpodobně bychom si měli připustit, že ortodoxie „stále užší Unie" není správná. Že existují hranice a evropská spolupráce je primárně záležitostí národních států. Namísto misionářského zápalu bychom měli zaujmout pragmatičtější postoj. Některé země chtějí být součástí Schengenu, jiné ne. Některé země chtějí být součástí eurozóny, jiné ne. Pokud některá země není schopna držet s eurozónou krok, měla by mít možnost ji opustit. Dnes to není možné. Činíme politická rozhodnutí nezaložená na ekonomické realitě.

2. Pravděpodobně bychom měli jasněji rozlišit mezi tím, co má dělat Brusel a co členské státy. EU by se měla soustředit na šest základních úkolů: jednotný trh, měnovou unii (pro ty, kteří jsou jejími členy), společnou dopravní, environmentální, imigrační a zahraniční politiku. Ostatní otázky, sociální politiku, kulturu, vzdělávání či turismus, lépe zvládají členské státy. Nyní má EU snahu činit vše; každý problém je zároveň „důležitý evropský problém" a musí mu být přidělena „ambiciózní agenda". Podle mě bychom měli primárně integrovat pouze uvedené oblasti - a lépe vymáhat dodržování platné legislativy. Všude jinde má být „méně Evropy" (jakkoli to v Bruselu zní jako sprosté slovo).

3. Omezme rozpočet EU. Evropě se nabízí jedinečná možnost ukázat, jak se tvoří bohatství. Unijní daně však EU promění v jednu velkou Transferunii - někteří budou produkovat a řada dalších konzumovat. Kdysi jsem v Belgii slyšel, že Belgie bude buď evropská, nebo nebude vůbec. Podívejte se, jak ta země vypadá dnes. Vytvořila severojižní „transfonomiku", jež přestala fungovat, a politicky je v pasti. Pokud uděláme s Evropou totéž, výsledek nebude jiný.

I proto hodlám ve spolupráci s Nizozemsko-vlámskou asociací daňových poplatníků Vlanetax podat evropskou občanskou iniciativu proti zavedení unijních daní. Pevně doufám, že daňoví poplatníci v Evropě nastaví evropské institucionální elitě zrcadlo.

Ze webu www.derkjaneppink.eu připravil Ondřej Krutílek.

Diskuse