Film Solidarni 2010 a polské předčasné prezidentské volby

V neděli 20. června proběhne v Polsku první kolo předčasných prezidentských voleb. Dva měsíce po letecké katastrofě u Smolenska z 10. dubna letošního roku, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński, který chtěl v Katyni uctít památku 22 000 příslušníků polské armády zavražděných na jaře roku 1940, zůstává stále řada nejasností a nevyřešených otázek.

Informace v českých médiích byly zatím převážnou většinou selektivní, ne-li přímo záměrně zavádějící. Většinou jsme se z nich dozvěděli (měli jsme se dozvědět), že za katastrofu může přímo nebo nepřímo Lech Kaczyński, který si přece už před dvěma lety vynucoval v Gruzii přistání v nestandardních podmínkách, nebo „hloupí" piloti, kteří měli jednou málo nalétáno, jindy neuměli rusky a rádi (vesměs, bez rozdílu) vyhledávají adrenalinová vzrušení.

Některé otázky jsou znepokojivé. Kancelář prezidenta Kaczyńského například předem a včas žádala ministerstvo zahraničních věcí, aby návštěva Katyně měla status oficiální státní návštěvy - kdosi na ministerstvu zahraničí však měl rozhodnout, že půjde o návštěvu neoficiální. To není maličkost, neboť při oficiálních návštěvách je bezpečnostní jištění přísnější a důkladnější. Proč se tak stalo? Z něčí zlomyslnosti? Zde si stačí zpětně připomenout, jak neuctivě se v Polsku na adresu Lecha Kaczyńského vyjadřovali lidé z nejvyšších pater politiky.

Znepokojivé bylo i to, že vyšetřování katastrofy vedla pouze ruská strana a že polská vláda se sama, ráda a dobrovolně svého podílu vzdala. Podle slov Bronisława Wildsteina „nevynaložila nejmenší snahu stát se partnerem, ale přijala roli uctivého žadatele". Jistě, existuje Chicagská konvence z roku 1944, podle níž vyšetřování leteckých katastrof spadá do kompetence států, na jejichž území ke katastrofě došlo, ale ta se týká pouze havárií civilních letadel. Vládní Tu 154 však bylo letadlo vojenské, nehledě k tomu, že v případě smolenské katastrofy šlo o světový precedens. Není zapotřebí vyznávat kdovíjaké spiklenecké teorie. Spisovatel Jacek Trznadel, autor Domácí hanby (1985), knihy rozhovorů, v níž společně s řadou osobností doma i v exilu bilancoval komunistickou éru, v otevřeném dopise vyzval začátkem května premiéra Tuska, aby se zasadil o mezinárodní vyšetřování smolenské katastrofy. Považoval za znepokojivý fakt, že Rusové mají v rukou všechny materiály související s tragédií, včetně tzv. černých skříněk. Mají tím pádem v rukou i jejich interpretaci - čímž mohou ovlivňovat vývoj na polské vnitropolitické scéně. A byl by div, kdyby jej ovlivňovat nechtěli, když se nijak netají úmyslem finlandizovat své tzv. blízké pohraničí. Obzvlášť když je jasné, že polská společnost je už delší čas rozdělena.

Měsíc po katastrofě u Smolenska už v zemi existovalo Hnutí 10. dubna (kromě dalších institucí stál u jeho zrodu také Ośrodek Myśli politycznej) a před sídlem vlády několikatisícový dav protestoval proti pasivitě oficiálních míst i odpovídajících orgánů při vyšetřování katastrofy. Kromě výzvy „Chceme pravdu!" lidé skandovali také heslo „Nejsme herci!". To byla zjevná narážka na dokumentární film Solidarni 2010, přesněji na jeho zlovolný výklad, podle něhož měla validitu filmu zpochybnit už sama skutečnost, že se v něm - bezprostředně, jako občané - vyslovují také herci.

Režisérka Ewa Stankiewiczová je známa svým předešlým dílem Trzech kumpli (Tři kámoši, 2008), který natočila spolu s Annou Ferencovou. Mimochodem, i zde jí byl vytýkána nekorektnost, neboť ve filmu zveřejnila výpovědi polských estébáků bez jejich souhlasu.

Před shlédnutím filmu Solidarni 2010 (je zatím dostupný v devíti zhruba desetiminutových dílcích pouze na Youtube, 25. května vyšlo DVD jako příloha deníku Rzeczpospolita) jsem se obával, že v něm bude až příliš patosu. Nikdo by se nemohl koneckonců divit, protože tragická událost zasáhla polskou společnost jako torpédo loď. Avšak z lidí (až na několik výjimek), kteří odpovídali na otázky nebo se sami vyjadřovali před kamerou, vyzařoval při všem pohnutí a přetížení neunavený klid, jejich výpovědi byly věcné, dokázali své postoje a stanoviska věrohodně odůvodnit. Žádné démony „polského patriotismu", zaklínané levicovými intelektuály, jsem nezpozoroval. Jedinou věcnou výhradou vůči filmu, kterou jsem u polské kritiky zaznamenal, bylo konstatování, že se někteří účastníci opakují. V prvé řadě a především však byla dokumentu Solidarni 2010 vytýkána „nevyváženost". Je však nesnadné si představit, že by se mezi lidmi, kteří často vážili cestu do Varšavy a Krakova z opačného konce země, nebo dokonce ze zahraničí, vystáli několik hodin ve frontě, aby mohli vzdát poslední úctu ostatkům hlavy státu, našel někdo, kdo by do kamer vykřikoval, že „Kačer" na Wawel nepatří a že mu je jasné, že tragickou nehodu zavinily jeho mocichtivé ambice a rozkaz posádce přistát na smolenském letišti za každou cenu.

Obávám se, že v případě, že by režisérka natočila výlučně výpovědi těch, kteří proti uložení ostatků polského prezidenta a jeho ženy na Wawelu protestovali, nikomu v oficiálních médiích by „nevyváženost" ani nepřišla na mysl. Nescházely by se etické komise veřejnoprávní televize, autoři filmu by nebyli ostrakizováni, nerozpoutala by se kolem něj mediální štvanice a nemusel by (dosud stále) marně shánět distributory.

Z filmu Solidarni 2010 se v Polsku stalo politikum v tom horším slova smyslu. Na jeho vzniku se spolupodílel novinář Jan Pospieszalski, spojený se stranou Právo a spravedlnost; jemu je také v rozporu se skutečností film účelově připisován. A samotný premiér Donald Tusk, aniž dokument shlédl, měl prohlásit, že film je součástí předvolební kampaně Jaroslava Kaczyńského. Jiní dokonce tvrdí, že byl jako takový koncipován od samého počátku.

Co se stane, zvolí-li si Poláci prezidentem Jarosława Kaczyńského? Budou se dále prohlubovat - ať již údajné, nebo skutečné - rozpory v polské společnosti? A zvolí-li nakonec Bronisława Komorowského, přijde tím vláda Občanské platformy pouze o protiváhu na polské vnitropolitické scéně? Nebo si kdosi spokojeně zamne ruce s konstatováním že „finlandizace" úspěšně pokračuje?

Příloha

Film Solidarni 2010 je moje autorské dílo, odpovědnost za něj nesu výlučně já, vznikl na základě mého scénáře a byl sestříhán v mé přítomnosti. Útoky na Jana Pospieszalského nemají žádné opodstatnění.

Snažila jsem se zachytit především hlubokou potřebu lidí být spolu ve chvíli bolesti, která je zasáhla, a navzájem se podpořit, ale i jejich obavy o stát a potřebu vyjádřit vlastenecké city, úctu k polské státnosti, k prezidentu jako hlavě státu. V situaci, kdy měli pocit, že jsou tyto hodnoty ohroženy, vyslovovali vážná podezření o příčinách katastrofy a také svůj nesouhlas s médii. Šlo tedy vesměs o emoce, s nimiž přicházeli ti, kdo se postupně shromažďovali u prezidentského paláce.

Zaznamenala jsem určitý společenský zlom, který se odehrával před mýma očima. Šlo z mé strany také o pokus vyvážit jednostranné mediální zpravodajství ze smutečních dnů, které zcela pomíjelo nahlas vyslovované obavy Poláků, nebyl-li příčinou katastrofy atentát. V neposlední řadě mi šlo také o to, aby se mohla vyslovit obrovská část polské společnosti, která sama o sobě prohlašuje, že byla po léta médii a v médiích urážena a ponižována. Lidé před naší kamerou se ptali: Vypadám snad jako mohérový baret? Jsem snad nějaký tmář? Vystudoval jsem dvě fakulty, mám firmu a podnikám.

První otázky „Co tu děláš, proč jsi sem přišel, co cítíš?" vyvolávaly následnou diskusi, která byla spontánní. Ze stovky lidí, kteří se ve filmu objevují, jsou tři herci (možná ještě někdo, koho nebylo možné identifikovat) a minimálně jeden režisér (Lech Majewski). Je možné a pravděpodobné, že jsou mezi nimi profesoři, studenti, kuchaři, majitelé firem atd., ale nikoho jsem se na povolání neptala. Nemyslím, že by samotný fakt, že je někdo herec, vylučoval možnost prožívání smutku a sdělování vlastních pocitů.

Rozhovory s člověkem, jejichž věrohodnost některá média zpochybňují, protože jde o herce, byly mimořádně dramatické. Někomu mohou jeho slova připadat příliš patetická. Pro mne znamenala velký zážitek. Bylo to během druhé noci po katastrofě. V Paláci dosud nebyly rakve. Během dne se tu shromažďovaly zástupy lidí, ale v noci tu bylo téměř prázdno - pouze úklidové čety odstraňující svíčky. Nějaký člověk stál osamocený u malých bariér a někdo z mého týmu (nejspíš zvukař)šel za ním a já se posléze připojila k jejich rozhovoru. Následujícího dne jsem se dozvěděla, že jde o herce (znovu jsem se s ním setkala u Paláce), a pochopitelně jsem přemýšlela, jestli mám tento rozhovor použít a narazit na výhrady, které jsem předpokládala, nebo se v souladu s vlastním svědomím s diváky podělit o rozhovor, který na mne učinil hluboký dojem. (...) Rozhovor byl spontánní, upřímný, nevzešel z mé iniciativy, na to mám svědky.

Z prohlášení režisérky Ewy Stankowiczové, které vyšlo 29. dubna 2010 v deníku Dziennik.

Diskuse